BEZ TEBE TO NEPŮJDE

Jakmile založíte rodinu, spustíte novou energetickou konstelaci.

Čím více nerovnováhy si nesete z původní rodiny, tím bude "hustší" a náročnější i vaše nově otevřená rodinná situace.

Síla konstelace, tedy souhrn energetických pozic a matric ve vašem celém rodě si vždy bude hledat rovnováhu. Jak to? To už se MNE přece netýká?

BOHUdík/BOHUžel ano. Týká. Pracuje zde princip "kolektivní zodpovědnosti".

Upozorňuje na něj i bible - Exodus 34/7 - Budu tě trestat do třetího i čtvrtého pokolení.

Neseme odpovědnost za předky, kteří způsobili nerovnováhu a váš rodinný systém si bude žádat "spravedlnost", prosté vyrovnání, vyžadovat "platbu".

V určitém smyslu promlouvá i do vzdálenějších struktur, například kmene, národa. Kmen je "prokletý" a stíhán za otřesný čin jediného svého muže. Němci trpí pocitem "kolektivní viny" za činy nacistů a stihl je i "kolektivní odsun". Až bude v systému vazeb příčina - následek nastolena "spravedlnost", tedy proběhne platba, uzavře se starý cyklus a může začít Nový život.

"Platba" přitom může proběhnou i zcela doslovně, totiž jako skutečná - platba. Zaplatíte-li pokutu, odškodnění, jste "vykoupeni" ze svého přestupku. Platíte sice dole, ale smazáno je i nahoru. 

Ať na reálné asfaltové cestě, kdy se u zástupce vyšší moci, policisty, zastupujícího "spravedlnost", vyplatíte pokutou za nepřiměřenou rychlost ve vašem voze, tak stejně na životní cestě se takto "vyplácíme".

"Platbou za spravedlnost" tedy může být také odškodnění u soudu, výdaje na rituál za usmíření, desátek myšlený upřímně. Ano, následně vzniká fantastický byznys pro toho, kdo se vydrápe na vrchol životního STÁNÍ, provozuje STÁTNÍ náboženství či jinou organizaci výkonné moci a může sbírat energii z široké základny hierarchie pod sebou. Je drábem.

Pokud ujedete od nehody, vznikne nespravedlnost. Systém pak hledá situaci, kde je vám umožněno zaplatit. Po dvaceti letech vám někdo ukradne auto. 

Pokud byste přivolali policii - zástupce spravedlnosti - vykoupili byste se na už místě. Ale pojďme zpět do rodiny. 

Pokud byl například někdo z rodinného systému vyloučen (pil, byl nevěrný, zkrachoval, onemocněl, kradl, znásilnil, vzdal to v životě) a toto nebylo naprosto přijato, uznáno, vysvětleno a rozpuštěno, vznikne napětí v rodu. 

Projeví se jako tendence v rodině znovu někoho vyloučit. Třeba vás. Anebo o generaci později vaše dítě. Nebo děti vašich dětí. Na čase nezáleží, na obsahu konstelace ano. 

Potrat u vašich předků, rodičů? Pozor, vyšší pravděpodobnost, že budete mít "tendenci" udělat, prožít to samé. 

Starali se o vás rodiče nedostatečně? Všimněte si, máte až heroickou touhu "vyrovnat systém". Být skvělou matkou, otcem. Nejlépe rovnou založit dětský tábor, celou školku. Zachránit děti z cizího státu. Proč tolik snahy za zaopatření dětí tak daleko? Protože váš systém trpí deficitem v postarání se o - blízké. Neumí to, je tam příliš bolesti, ale na těch "vzdálených" se tolik emoční zátěže nevyplaví.

Mluvím zde o tendenci, samozřejmě ne každý vládce musí být šílený, ale nedělejme si iluze, že historie šílenými "zemany" netrpí. 

Poznámka 28.10.: pozor, takové situace, jakákoliv případná kompenzace (dětský tábor, školka, chování koček či psů místo dětí) není selháním ani žádnou "vinou", láska zde tryskající je zkrátka láskou, jste prostě "andělem" tam, kde jste. Ani potrat, nucené přerušení těhotenství není "vinou", zkrátka vám vaše situace neumožňovala přivést dítě na svět.  

"Osud" tedy není žádná křivá potvora, pouze si pamatuje "po krvi", a hledá uzdravení. Pokud jste například odsoudili jednoho či oba rodiče za jejich "osudy" či chování, prosím, budete mít příležitost si onu situaci prožít a zvládnout, zvlášť pokud si myslíte, že to ti před vámi poněkud zvorali. 

Totiž možná právě pochopíte, že vaše rodiče cosi přimělo "ohnout", cosi silného, co k nim vlastně ani nepatří. Tato "tíha osudu" nyní nalehla na vás, protože rodinný systém není stále uspořádán. Podrobnou mapu takového zatížení lze získat například kvalitní astrologií, s její pomocí lze lépe určit a zpracovat často i ryze podvědomá témata. 

Z uvedeného plyne, že násilím, nespravedlností nelze ničeho než krátkodobého docílit. Pokud i třeba jako voják někoho zabijete, prostřílíte se na svobodu, vznikne "vina", v systému není jakékoliv zabití poměřováno, jak "spravedlivé" bylo či nebylo (jakože nějaký národ má větší pravdu než druhý?), je bráno tak, jak je, tedy jako zabití druhého člověka. Zapíše se deficit nutné platby a kolotoč se opakuje. Až když později padne syn vojáka, misky vah jsou srovnány.

Poznámka 28.10.: uvedený mechanismus (voják zabije a je později zabit, nebo jeho syn) je jen ilustrační doslovný příklad, ve skutečnosti "egregor situace, jeho psychická entita = energie onoho zabití" se nemusí takto "učebnicově" realizovat. Energie skutku s vámi ihned začne zkrátka konstelačně "vazbit", hledat skulinu, kde by se mohla projevit. 

Zkoumá váš "karmický automobil" a hledá, kde je jeho nejslabší článek, tam se pak může projevit. Tedy nerozbije brzdy za brzdy, ale poškodí třeba karburátor. Nemusíte tedy v životě čekat "na stejnou karmu", odpověď se zkrátka dostaví, ale z jiné strany, nerozpoznána. 

Existuje názor, že Spojené státy, které vybudovaly svůj stát vyvražděním původních obyvatel musí dodnes "platit za rovnováhu" vykonáváním náročné role světového policajta a platit v úmrtích svých vojáků vlastní krví a  stejně tak i obrovskými válečnými výdaji. Hodnocení, jak se jim to daří, je ovlivněno "světonázorectvím" každého z nás zvlášť. Ale nepochybně k "vykoupení USA" jednou dojde a země ze své role bude moci ustoupit, a myslím, že to pro ni bude jen úleva.

Podobně lze nahlédnout na úpornou snahu vůdců Západu, přijmout příliv duší ze zemí, které dříve sami dosti drasticky kolonizovali. Touha odčinit se takto kolektivně za předchozí utrpení je konstelačního původu. Stejně tak u nás vláda "beze všeho" vítá Ukrajince, tedy z cizího území, které k sobě Československo v minulosti připojilo.

Poválečné generace zase raději "budovaly stát" než vlastní rodinu, důvěra v lidství (a jemnost, lásku, mateřství) byla obecně otřesena a následně vznikla generace "hodných babiček a dědů", kteří se z kompenzačních důvodů o překot zase starali, pozor, ne o své děti, ale až o vnoučata. Tento "výkyv" je již pomalu uzdraven a spíše nastupuje jev "moderních babiček", které právě již nejsou tolik k zastižení. A mají pravdu, oni se již postaraly dobře. 

Naši rodiče a předci jsou tedy naší nedílnou minulostí. (Stejně tak otcové národa). Stojí-li rodiče a všichni předci za námi, jde za námi Síla. 

Je-li vztah k předkům zatížen, hůře dochází k naší seberealizaci, například až daleko v druhé půlce života, nebo trpí kvalita našich vztahů či jsme dokonce v ne - moci. 

Z konstelací také vyplývá, jak vysokou moc mají myšlenky, proto Ježíš popřel, že stačí jen nekonat špatné. 

Například "nevinné" otáčení za jinými ženami, ať již doslovné či jen v myšlenkách, pouhá fantazie, okamžitě oslabuje váš rodinný systém. Ukazuje se, že i když máte reálnou ženu, jste schopní stále propadat nedosažitelným představám - fatě morgáně, podléháte utkvělému ideálu, nereálné chiméře.

Těžko odhadnout, kolik takových "vydání se za novým, lepším", je jen nezralou, v podstatě zbytnělou dětskou konstrukcí "má matka je/přál bych si, aby byla dokonalá", jedinec se vydává "za dokonalou" ženou, iluzorní představou kdysi přirozeně uhnětenou v nevědomém inkubátoru dětství.

Vždy se tak stejně dokonale mine se skutečnou ženou tady a teď po svém boku. 

Kolik z rozchodů, rozvodů je oprávněně motivováno skutečnostmi jako alkoholismus, násilí či psychické týrání? 

Nepřekonatelné rozdíly=jsme líní na sobě pracovat a objevit svou hloubku na celé škále své stupnice. Bavilo nás být spolu, jen pokud jsme spolu cestovali po růžové ose.

Jeden z mých učitelů si zakládal na tom, že za 40 let své terapeutické praxe měl jen jeden manželský rozvod. Až dnes plně rozumím jeho umění. 

Ostatně, odcházíte-li z nevyřešeného vztahu, váš nový vztah po čase začne stejně přesně tam, kde nevyřešeně předchozí skončil. Je totiž jen jeden vztah, ten váš k sobě a jak to umíte k ostatním, ti ostatní "co za to můžou, ti, co jsou hrozní" jsou jen prostými nevinnými kulisami vašeho příběhu. 

Podívejte se kolem sebe, kolik "osudového zatížení" je kolem nás, je až neuvěřitelné, co je bráno za normální, například stříhat ženě pohlavní orgány při porodu, jak naučeně přijímáme mnoho situací, jak osobních, tak politických či obecných za zkrátka "dané". 

Přistřiženi v temném kadeřnictví matrix, vcházíme opakovaně do labyrintu mylných přesvědčení, do stejné louže. 

Zranění a znásilnění, znovu zraňují a znásilňují. 

Lidé bez domova, bez duše, vyprázdnění "osudovým zlomem" vystavují na ulici své prázdné obydlí. Byli rodinným systémem "vyděděni".

Kdo nepřišel v důvěře a lásce, byla mu porušena "sebezáchovnost", svůj život ohrožuje drogou, bláznivým skokem, šílenou jízdou, adrenalinem, který by ho přiměl, naučil ho vůbec pocitu "žít". Aby konečně poznal hřejivý tep života, od kterého byl odpojen. Byl mu nedopřán - nechtěn, odepřen.

Nemyslím si, že tu vznikne více porozumění, spolupráce, laskavosti, ale i odvahy a divokosti, schopnosti více milovat a oddávat se šíři a hloubce života bez a pardon, že to vyjde tak nekompromisně. 

Bez?

Bez čeho? Tak už to vyzraď!

A já se připojuji k výzvě, čtenáři.

Věc se má tak: 

BEZ TEBE to nepůjde. 

Až zavřeš lištu s tímto textem, v sekundách tě začne pohlcovat mlha matrixu. 

Tvá ochota něco podniknout bude během malé chvíle nulová. 

Poklonit se Tvé ženě. Omluvit se. Zavolat rodičům. Přestat volat stále rodičům. Pevněji vést své dítě. Být laskavější ke svému dítěti.
Přestat fantazírovat. Unikat. 

K vínu. Do počítačové "hry".

Do virtuální řitě, mé dítě. 

Přestat spravovat celičký svět, na facebooku, na ulici, ve své hlavě. 

Měl bys spravit všechno doma, ve své skutečné sociální síti, vole.
Kape ti kohoutek ve Tvé kuchyni, nikoliv v Mali. 

Postarat se o své děti. 
Uklidit si svůj hrad, a přestat mektat na jiný Hrad.

Platit. Pokorně splácet. Nedržkovat. Být vděčný.

Věnovat se konečně umění. 
Totiž tomu skutečnému. 

Umění žít. Vycházet s lidmi. Rozumět si. 

Udělat se sebou nápravu tam, kde vykazuješ známky kokotství.
Že nemáte žádné? Ale prd.

To je, co ti tvá skutečná žena říká, co ti ukazuje vlastní dítě, to není nic nedosažitelného. Nic, co by bylo obtížné o sobě zjistit. 

A poslední věc. 

Kdo se nechce o sobě nic dozvědět, tak se bojí, vehementně bude odmítat rodinné konstelace.

Protože tam je jeho uzdravení. 
A to je problém.

Co by dělal mrzák bez své hole?

Co všechno se začínám učit v mateřské škole.

"Nebreč, to přejde, jsi chlap, ne?"
"Vstávej, to nic nebylo!"
"Proč tak kňučíš, jen ses trochu bouchnul?"

Poznáváte tyto věty?
Pokud jste na nich vyrostli, budete je opakovat vlastním dětem.

Dlouho a s dobrým záměrem, až se jim stane to, co se stalo vám.

Přestanou věřit tomu, co cítí.

Cítíte bolest, ale je vám pečlivě vysvětlováno (vtloukáno), že TO nebolí.
Že to nic není...

Je to i poprvé, co si jako dítě pomyslíte, zda je ten obr, co se nade mnou sklání, vlastně při smyslech? Já tu řvu bolestí a on v jiném těle, mi vysvětluje, že mé tělo mne nebolí? Můžu mu stejně tak nevěřit i v jiných věcech?

Ztrácíte jako rodič kousek po kousku svou důvěryhodnost. A ta se vám přece bude více než hodit, až po dítěti začnete vyžadovat časem jeho povinnosti. 

Horší věc: podkopete důvěru vlastního dítěte. Navždy jeho pocity budou vážit méně, než pocity okolí. Jak strastiplná cesta! 

Učím se na dětech vydávat cestou respektu. Respektuji jejich emoce a ejhle, rychleji se klidní a vzniká i vyšší blízkost a důvěra.

Prodělávám tak dvojí školu, zároveň se totiž učím ctít i své pocity. 

Pěstuji empatii. K sobě, abych ji mohl praktikovat i ke druhému. 

Zkuste to se mnou. 

"AUUU!"
"Tebe to moc bolí, viď."

Uvidíte, jak dítě (trochu šokovaně) přikývne. Přitulí se a prožijete moment sblížení. Utře si slzu v náručí a bude mu hej. K fyzické bolesti jste mu nepřidali další, emoční z nepochopení. 

Pokud spatříte své dítě plačtivé:
"Ty jsi dnes smutná, že?"

A když má bolístku:
"Ajaj, to musí bolet, viď?"

Vyzkoušejte. Porovnejte. "Zakřiknout" dítě je na první pohled líbivější a rychlejší, ale časem budete sledovat, jak se prohlubuje váš vztah, a jak budete spolu nadšenější a spokojenější.

Totiž vašemu dítěti se právě dostává patrně to nejdůležitější do života:

Respekt k jeho cítění, a jasná zpráva, že pro jeho emoce máte pochopení, že vám nejsou (tedy i dítě není) na obtíž. Že jste tu jako matka či otec, který je vždy bude vnímat a zajímat se o ně.

Tak se rodí sebe vědomý jedinec. Ví, že to, co cítí, je správné.

Opačně vejde dítě do světa s pocitem, že v pořádku není. Že nemůže důvěřovat svým pocitům. Orientace v takovém světě je pak hodně nejistý, nedůvěryhodný podnik. 

Ono to vzniká tak snadno. Když si dítě klidně hraje, prostě je, není nijak komentováno, vládne pohoda. Tedy když "jsem dobrý" nikdo na mně nereaguje, je klid.

Jakmile však něco shodí, rozlije, křikem či zvýšeným hlasem je mu ihned sdělováno, že "není dobré", je zavaleno kritikou. A tak se již od dětství můžeme strhnout, abychom byli jen "dobří". Což je neexistující nedosažitelná představa.

"Maminko, jsem teď hodná?", ptá se zmatené dítko.

Co tedy se vzteklouny? Znamená to, že mám schvalovat jejich otravné jednání?

Ne, musíte dítě zastavit, pokud něco poškozuje, to je jasné.

ALE: opět vyjádříte porozumění jeho emocím, dáte respekt jeho tíživým pocitům. 

"Vidím, že jsi dnes velmi rozlobený, máš velký vztek."

Tedy pozor, opět souhlasíte s jeho emocí, ale již nikoliv s jeho projevy. To je pro dítě srozumitelné. 

Přijímání dítěte je součtem našeho vlastního přijímání a příjímání svého partnera.

Tedy milé matky, nelze milovat (říkat jistě ano) své dítě, zatímco jeho otce považujete za kreténa.

A naopak, milí otcové, pokud se s despektem vyjadřujete o matce svého dítěte, právě jste bolestivě rozpoltili své dítě. 

Jak byste to asi chtěli obejít? Dítě to vycítí, a pochopí, že jeho jistá vnitřní část (celá polovina!) je odmítána. 

Pro dítě je obrovský stres vybírat si mezi maminkou a tatínkem. Pokud jeden z partnerů bude slabší, bude mít tendenci ho zachraňovat, a nezdravá konstelace je na světě. Takové dítě, nejčastěji tedy které zažilo rozchod rodičů bude v celém svém životě velmi obtížně prožívat situace "volby". Ať si bude jen vybírat z menu restaurantu nebo mikinu do školy, "volba" pro něj bude stresující, podvědomě spojená s nesmírně obtížnou, vlastně nemožnou volbou mezi matkou či otcem. 

Dítě je ovšem prostým součtem polovin své matky a svého otce. Navždy.

Pokud si myslíte, že lze pěstovat konstrukt "mám skvělé dítě" a zároveň odmítat (shazovat, nesnášet, nenávidět) jeho druhého rodiče, tak se silně přeceňujete. Myšlenka, že je skvělé jaksi hlavně po vás je dětinská. Takové přeceňování patří k dětskému jednání. Vyjadřuje svou vlastní nezralost.

Podceňování partnera je silně destruktivní nejen pro vztah, ale tedy i pro dítě. Pojďme se na to podívat. 

Pokud máte poškozený pohled na muže nebo na ženy (souvisí zejména s tím, jak jste ho vnímali ve své rodině, a jak je tedy nyní poškozena vaše mužská či ženská stránka), budete partnera vnímat silně pod touto zavádějící optikou. 

Například "uvidíte", že on je fakt blbec. Nebo ona nemožná kráva. 

Máte "neomylně zaostřeno" na chyby. Tak, jak se to dělo ve vašem dětství ve vaší rodině.

99 % čtenářů tohoto textu má právě zcela normálního partnera, který běžně plní své povinnosti, pokud není notorický alkoholik či násilník. Jenže: jen už málokdo je s ním spokojen.

Pokud budete sledovat jen to, co partner právě pokazil, co neumí, nebo co možná dělá jen jinak, než jste se to naučili vy, máte problém. Mentální. 

Zdá se, jakoby partner vám dnes a denně jen dokazoval, jak je nemožný. A skutečně, partnerské chování (nejen) je ovlivňováno naším očekáváním.

Je na to takový vtip:

"Před manželstvím jsem nevěděl, že lze mléko dávat blbě do ledničky."

A pozor: takto "sledovaný" partner může po čase rezignovat. Totiž, jakkoliv zajišťuje chod domácnosti, platí účty, stará se o děti, vy mu doslova
- vyčítáte - z jeho chování jen jeho případné chyby.

Jak by se vám v takovém prostředí žilo? Možná stejně frustrovaně jako vám v dětství? Je vůbec možné, abyste nevědomky vytvořili doma stejnou atmosféru, kterou jste sami jako děti nesnášeli? 

Ano.

Totiž dokud si nepřiznáte, že jste stejní jako otec a matka, nemáte se od čeho odrazit a jít dál. Nacházíte se stále v područí rodičovských energií. Jste v jejich vleku, závislí. 

Pokoušet se utéct z této nepřiznané, nevědomé bezmoci lze různě. Můžete se pokusit získat moc - v pozici přinášející moc. Možná jste to slyšeli, sociopatů je nejvíce ve vrcholových funkcích. Také se lze vydat cestou sportovního výkonu, utíkat, "běžet" o závod od neviditelných energetických pout. Nebo nejednodušším způsobem definovat, projevit svou závislost - regulérní závislostí. Chutná vám tabák, alkohol nebo jiné drogy, možná se "pouze" rádi přejídáte. 

Jakmile se odpoutáte od starého pohledu "na věc". Tedy na svou ženu či muže, stane se zázrak. Uvědomíte si, že jste svou realitu silně formulovali svým vlastním pokřiveným vnímáním. 

Proto, muži, patř na svou ženu a její slova jako projev nejvyššího daru, samotné nejvyšší ženské múzy. Je to Bohyně ženskosti, která ti skrz tvou ženu ukazuje cestu. Právem tě tvá múza upozornila, že jsi na ni zase nechal všechno nádobí. 

Proto ženo, patř na svého muže jako ztělesnění toto vyššího principu v něm, posvátného mužství, jenž je hybatelem světa. Přijímej jeho sexualitu a nech se vést.

A ejhle. Muž, žena pookřeje, začne se více snažit, rozkvete. 

Teprve až nyní už nejste jako vaši rodiče. Teprve teď můžete ukončit svou závislost na nich. Přestat utíkat, vzdorovat, dobývat nesmyslné mety.

Až nyní jste ukončili "dědičnou" chorobu. Neměla genetický základ. Jen mentální. 

A co na to vaše vnitřní dítě? Jásá, raduje se, je nabité láskou.

A jeho živý vzor ve vás inspiruje a stává se příkladem pro vaše skutečné potomky. Děti se učí jen nápodobou. Uvidí-li respekt a štěstí mezi rodiči, zažije ho směrem k sobě, stane se nositelem respektu a dobrého pocitu k sobě samotnému.

A takové dítě bude respektováno a půjde životem spokojeně. 
Ani omylem nebude šikanováno. 

Tohle všechno se začínám učit. Připadám si jako v mateřské škole. 
Nebo v lese. Ale bát se nemusím.
Mám skvělého průvodce. 
Synchronicitu: