Jak jsem přišel k penězům a proč se mi to líbí.

Tenhle díl se Vám nebude líbit. Bude Vám proti srsti. "Kamil se změnil. Už to není ono, nevím, nějak zblbnul, dřív byl lepší." Ztratím nějaké čtenáře, možná i přátele. Naštěstí je mi to úplně jedno. Nejsem za ničí reakce v tomto případě nijak zodpovědný. Vysolím jen, co se stalo a to je všechno.

Vydělávám za jeden den práce tolik, co dříve za měsíc. A teď pozor. Nezměnil jsem obor, není to zmanipulovaný výsledek nějakých dřívějších investic.

Dělám to, co jsem dělal vždycky. Jen za to beru ne dvakrát, nebo desetkrát více peněz, ale tak, jak jsem uvedl.

Poslední zákazník se mnou dokonce hovořil takto: Dobře, ta částka je v pořádku, vlastně tu mám ještě nějakou rezervu." A téměř zdvojnásobil můj původní požadavek.

Zvláštní, že?

Zařiďte se také tak. Tedy pokud nepovažujete peníze za něco, na čem vám až tolik nezáleží. Vy jste přeci "cool" a pohodáři, že? Znám takové hosty, seděli šest hodin v čajovně na jednom čaji a při placení vylovili odkudsi zapadlou minci a řekli: "Fakt máte obyčejný Pu-erh za 45Kč? V Tramtárii ho měli za 40." Je tohle cool?

Deset let jsem se díval lidem na ruce jak platí, a z čeho. Tady je výsledek: Cool lidičky a pohodáři měli takové ty dětské peněženky, různé krabičky, vrcholem byla plastiková krabička od filmu a v ní mince a složená stovka.

Nebylo to pravidlem, ale tito lidé nejčastěji ze všech prožívali při placení tzv. nákupní bolest, což je specifický druh "nevole," která se vám zapne v emoční části mozku. Jak jsem to poznal? Platili neradi. Chtěli slevu. Obešli obchod a řekli mi, co kde viděli levněji. Neplatili, ale házeli mi peníze do dlaní nebo mi příliš silně tiskli mince do ruky. Zvláštní, to si prostě všimnete, když celý den všichni platí normálně, usměvavě a najednou přijde někdo tak trochu magor. Také měli chaos v peněžence, často se bankovky tak nějak ztrácely  v účtenkách, fotkách a jakýchsi papírkách.

Manažeři, ředitelé se k penězům chovali jinak. Měli dobré, kvalitní peněženky. Vše úhledně složeno. Žádný bordel. Jeden z nich si vždy zkontroloval bankovku, zda nemá ohnutý růžek a případně ji narovnal. Nikdy nechtěli slevu. Nikdo je nechtěl "napálit" a prodat jim ovesnou tyčinku o dvě koruny dráže než v Penny.

Zbylých 70 % procent mých zákazníků bylo normal. Žádný extrém. Koupím si to, co můžu a zaplatím to. Nic neřešili.

O co mi jde? Vůbec o nic. Jen jsem vám předal deset let svého pozorování od kasy.

A proč tady melu teda o penězích?

Milujete peníze?

Umíte to říci nahlas? MILUJU PENÍZE. Kroutí se Vám trochu pusa, co? Možná tam někde uvnitř pracuje nějaké to "moudro," co jste někde dříve zaslechli.

"Chudoba cti netratí."
"Peníze nejsou všechno."
"Kdo chce víc, nemá nic."
"Bohatí lidé nejsou šťastní."
"Na penězích mi nezáleží."
"Mně stačí, co mám."
"Bohatí lidé jsou kořenem všeho zla."

Otázka. Kdo vám tyto rady dal? Bill Gates to nebyl. Víte to moc dobře, byl to někdo, kdo peníze nikdy neměl. Kdo s nimi celý život bojoval. Chodíte k zubařovi, který v životě neviděl zuby?

Je to iluze. Ti, co Vám takto radí (a možná, že už skrz váš vlastní hlas v hlavě) si myslí, že peněz je tu omezené množství, nějaký koláč, který se rozkrájí, tenhle dostal víc a já méně.

Proč to tak není? Peníze jsou tu historicky proto, protože výměnný obchod byl pomalý a bylo stále složitější najít někoho, kdo by chtěl naši husičku a zároveň uměl opravit střechu. Peníze tedy usnadnily výměnu mezi lidmi, objevil se nový, lepší nástroj. Stejně tak všichni přešli z kinofilmu na digitál a Kodak zkrachoval. Normálka. Nyní známe mnohem přesněji hodnotu věcí či služby a tu znovu můžeme "vyměnit" za to, co právě potřebujeme. Geniální.

Tak proč mají peníze ne úplně košer pověst? Říká se "židit." To není fér. Nejdříve se židům zakázalo pracovat a oni se tak mohli věnovat jenom obchodu. A pak je stihl "trest." Trest úspěšných. Vždycky se tak společnost chovala. Průměr a masa se vždy dala lépe ovládat, než schopný a bohatý individualista.

Takže peníze nejsou omezený koláč, ale výměna, věčný tok, proud, který tu vždy byl a bude a na který platí zákon zachování energie. Hodně podobné lásce, že? Pro koho je to příliš silné vyjádření, mám tu tajemství:

Na své cestě k penězům jsem musel udělat jednu věc, postavit si konstelaci já a peníze. Konstelace mají tu výhodu, že nejdou ošulit, jen vám dají zprávu a neptají se, kdo jste a co si myslíte.

Představte si tedy tuto konstelaci, stojíte tam "vy" a "peníze," otevřete ústa a řeknete:"Na Tobě mi nezáleží, nejsi pro mě nic moc. Víš, jsou tu důležitější věci než Ty."

Konec, šlus. Nebo vy byste zůstali s partnerem, který k vám takto mluví?

A co tohle? "Láska a zdraví jsou důležitější než peníze."

Tento váš argument je nesmyslný. Je vaše pravá noha důležitější než levá? Co třeba mít oboje, nebylo by to ještě lepší?

Jo, už vás to trochu nudí: Vy máte peníze vyřešené, nepotřebujete je.

Velice nebezpečné. Odhaduji, že z té snad stovky lidí, kteří mně to za těch deset let v čajovně tvrdili, toho nedosáhl nikdo.

Pozor, teď Vás to malinko píchne.

Vy to nemáte vyřešené, vy jste rezignovali.

Osobně jsem potkal zatím jen jednoho člověka, kterému jsem to uvěřil, je příznačné, že on mi to ani nijak netvrdil. Byl to čistič bot v Turecku. Žil absolutní radostí z čistých bot a přitom neměl vůbec nic.

Já teď žiji absolutní radost z nových objednávek. Mám hodně času pro sebe, to jsem si vždy přál. Bylo to zadarmo a v pohodičce? Ale vůbec ne. Musel jsem pro to něco udělat. Vzdělat se. Investovat do sebe. Transformovat se. To je ten zákon zachování energie. Otevřít se a číst nahlas otevřený dopis o mých nejvnitřnějších pocitech, týkajících se peněz.

A vesmír je dnes fakt rychlý. Dostal jsem vzápětí po semináři objednávku na catering pro 5000 lidí. A tak pojedu v zimě někam na Jih.

Koho by cestování na Jih a moře času zajímalo, nabízím možnost prožít to samé. Ano, budete se muset přihlásit, zaplatit a absolvovat akci. Přesně v tenhle moment se váš skřítek Pohoda rychle probral a pronáší: "Klídek kámo, to on to jen tak šikovně napsal, to se tobě nepovede, to víš, někdo má, a někdo nemá."

Viním Vás ze lži. Až se shýbnete k dítěti, že si to nemůžete dovolit. Viním Vás ze lži. Až se budete hrabat ve zlevněných potravinách. Viním Vás ze lži. Až si v restauraci nedáte to, co chcete.

Dobrou chuť.

______________________________________________________________________

Synchroshop, jehož součástí bude finanční konstelace je ve středu. 11. 1. 2017.

Jak jsem uprostřed povodní ležel na pláži u jezera a proč se stanete Buddhou

Asi jste si všimli, co se děje. Jaká je doba. Už není Baroko, ani Renesance. Nastala doba Rezonance. Bude to nejkrásnější epocha v dějinách lidstva, a zároveň pro mnohé doba obtížného rozhodování. Někdo sdělí svému největšímu klientovi, že pro něho už nechce pracovat s lehkostí. Další to ještě nedokáže. Ten klient s ním sice jedná korektně, ale získává od něj objednávky na to, co už vlastně nechce dělat. Potíž je v tom, že dobře platí. Bez něj by to nešlo. A tak vezme ještě další kontrakt. Nebaví ho to, vezme mu to energii. Do konce roku, řekne si pak. A je smrtelně unavený. Jako všechno, s čím se v životě potkáváme, i toto má řešení. Žít v synchronním světě. Rezonovat s tím, co přichází. Opustit to, co k nám již nepatří.

Nemohu slíbit, že druhý den vám zavolá ještě větší klient se zábavnějším projektem. Možná ano, děje se to často, ale třeba se budete muset na nějaký čas uskrovnit. Třeba vás to rozhodnutí zavede úplně nějak jinam, k jiné práci. Anebo budete dělat skoro to samé. Dál využívat své dary, talenty a vědomosti. Ale jinak. Mnohem hravěji, svobodněji, budete svým pánem. Nemusíte zdravotnictví, nebo oblast vzdělávání opouštět. Budete to dělat jenom jinak. A to tak, že to s vámi bude kompletně rezonovat. A to se pozná. Budete důvěryhodní. A kde je důvěra, tam jsou objednávky. Půjde to skoro bez reklamy. To zařídí rezonance. Kdo důvěru nemá, musí si ji nákladně vytvářet plošnými kampaněmi. Tak dlouho opakuje vzkazy, že jeho věc je dobrá, až tomu naše podvědomí uvěří. Tak s tím je konec. V době Rezonance nikdo nebude vyhledávat věci, které s ním neladí. Prostě už to nejde. Je tu příliš mnoho lidí, kteří si uvědomují, kdo jsou. To není konec značek. Naopak, je to šance, jak vybudovat pro zákazníky opravdové „značky,“ které je dovedou k podstatě firmy, k jejímu nefalšovanému příběhu.

Šijete ty nejlepší boty z pravé kůže? Ukažte, jak to děláte. Obnažte se, předveďte, co umíte. Zavzpomínejte na videu na dědečka, jak vám jako malému klukovi ukazoval v znárodněné dílně obuvnické stroje, jak to tam vonělo, a jak se ve vás tehdy uvnitř něco hnulo. Chápete? Je za vámi silný příběh. Dnes, v době rezonance, se bude síla přelévat tam, kde nás osloví opravdovost takového příběhu. Malé překvapení. Týká se to každého z nás. Každý máme svůj příběh. Někdo je expertem na filmy, prostě ho baví, má absolutní přehled. Všichni to vědí, ale on s tím nic nedělá. A najednou ho něco trkne. Je to tento blog. :-) Začne dělat reportáže, jak chodí do kina, blogovat o filmech a brzo „náhodou“ potká na festivale známou hereckou osobnost. Zkusí to a ejhle, jejich rozhovor zhlédne na youtube sto tisíc diváků. Ozve se mu jeden významný filmový magazín a on tam má sloupek. Přesto se jakoby nic nezměnilo, on má stále stejný přehled o filmu a stále ho filmový svět baví. Co se změnilo absolutně, že si uvědomil, že jeho znalosti jsou cenné, že je tu mnoho a mnoho lidí, kteří na něj celou dobu čekali, aby jim pomohl. Oni totiž nemohou své tak oblíbené kinematografii tolik dát. Jsou rádi, že je tu někdo, kdo je tím světem dobře a poutavě provede. Kdo jim ušetří stovky hodin jejich času, které tomu on věnoval. Kdo je varuje před nepovedeným a upozorní na to dobré.

Proto je sobecké s tím, co víme, nevyjít na světlo.

A co Buddha? Víte, že nějaký čas si všechno chtěl nechat pro sebe? Přišlo mu nemožné, že by to dokázal předat. Vy jste Buddhou vašeho umění v grafických programech, patchworku, vaření, sportu, houbaření, cokoliv, co milujete.

Na všechny se vyserte a vylezte z davu ven.

Foto: autor

No jasně, pár lidí se do vás opře. Nemůžete uspokojit každého. O to vám ani nejde. Vy si jen děláte to, co vás baví a to vaším stylem. A pak tu budou stovky lidí, co vám vysloví podporu. Ani na tu se tolik neohlížejte. Buďte dál sví. Asi znáte ten proces, kdy se z nadějné kapely stane skupina příliš poplatná vkusu diváků. Když pochopíte, že cílem je být stále svůj a ne se ohlížet na druhé, budete neustále přitahovat pozornost. Klidně buďte kontroverzní, použijte třeba sprosté slovo tam, kde cítíte, že to má smysl. Vzbudíte tak emoce, energii, která se počítá.

A co povodeň? Je to zvláštní, ale já jsem se válel na písečné pláži, první opravdové letní koupání. Když jsme se vraceli do Prahy nějakých 20 km, byl mezitím Karlín nově zaplavený a větrná smršť lámala stromy. Rezonovala s námi jiná realita. Lze žít na jednom místě a prožívat úplně jiný svět.

Před několika lety jsem byl v jiné pozici, zazvonil telefon, a já se dozvěděl nejhorší myslitelnou zprávu, stala se tragedie v mém životě. Bylo to uprostřed silné bouřky, udeřil blesk a poslední slova v telefonu zanikla v ohlušujícím zvuku hromu. Ano, ta zpráva pro mne byla jako blesk z čistého nebe. Pozoruhodně to lidová moudrost formuluje. Jaksi doslova. Jakoby naši předci měli podobnou zkušenost. Vždy, když je bouřka, zpozorním a myslím na ty, se kterými blesky a hromy rezonují tentokrát. Já už jsem to zažil. Ano, to je synchronicita přírodního světa a světa lidí. Vnějšího a vnitřního. Makro a mikrosvěta. Je to možná nejúžasnější skutečnost, kterou synchronicity odhalují, a to jednotu vnějšího světa a vnitřního já. Naše duše a svět jsou dva aspekty téže reality. Mohl jsem úder blesku ovlivnit tak, aby se „trefil“ do toho telefonního hovoru? Nikoliv. Dokazuje se tak existence něčeho většího, čehož jsme součástí. Co má svou inteligenci, záměry, a co se projevuje v synchronicitách. Slovy Junga: „Psyché není umístěna v prostoru, psyché není v nás, my jsme psyché.“

Přijměte, že přírodní jevy jsou naší součástí, že vše spolu souvisí. Ano, vědecky neověřitelné. Předat lze pouze osobní zkušeností. Rád tak činím.

Nejsem sobec, jsem Buddha.

Co se stalo v Klíčové ulici a proč je to pro Vás klíčová informace

Míjel jsem dva asi šestileté kluky. Byli zapření do kol a chystali se vyrazit vpřed. Jejich oči plály vzrušením. Byl to závod. Kdo z koho. Jeden z nich právě vzkřikl: "Vsadíme se, kdo tam bude první!" V ten moment jsem je minul, ohlédl se a spatřil neuvěřitelnou věc. Tvář jednoho z nich, která hořela nadšením se najednou počala měnit. Ten plamen pohasl. Kluk lehce sklopil hlavu, ochably mu svaly a celé tělo lehce pokleslo k zemi. Ztrácel nadšení, něco v jeho mysli pracovalo proti němu a oslabovalo ho. Nakonec jsem ho slyšel pomalu vyslovit: "Já nevim, co by tomu řekly naše mámy?"

Řekl to zvláštním hlasem, jako by ani nebyl jeho, jakoby sám nevěřil tomu, co říká. Druhý kluk ale sevřel pevněji řidítka, zadíval se odhodlaně vpřed a začal odpočítávat: "Tři, dva, jedna, teď!" Vyrazili stejně a zuřivě šlapali do pedálů. Prohnali se znovu kolem mne a bylo to vyrovnané. Jenže pak začal jeden z nich ztrácet, byl to ten, kdo na kole "vezl" ještě mámu. Vlastně byl silnější a kdyby trochu zabral, hned by toho druhého kluka dostihl. Ale nemohl to dokázat. Nešlo mu jet. Byl z toho celý zmatený. Nakonec od půlky závodu ztrácel. V závěru si znovu uvědomil, že má na víc, několikrát prudce zabral a dotáhl se na toho prvního. Prohrál ani ne o půl kola. Jsem za minutku u nich, na konci chodníku u bytovky. "Vyhrál jsem!" křičí vítěz a mává radostně pěstí. Má pravdu, viděli jsme to všichni tři. Ale co se nestalo, ten kluk, co byl druhý, řekl: "Viděls, já jsem tam měl taky už kolo, vyhráli jsme každý napůl, jo?"

Udělejme pomyslný střih dvaceti let. Ten kluk, co prohrál, protože místo sebe, svého nadšení, místo toho, aby jen dělal to, co má dělat, poslouchal imaginární hlas mámy, je dospělý. Stojí před svou dívkou a ta nevěřícně opakuje: "Počkej, jak to myslíš, vždyť si mi to slíbil?" A ten kluk znovu kličkuje, nechce přiznat pravdu a kroutí se: "Já jsem to tak přece nikdy nemyslel, tos´ mohla poznat, ne? Je to dospělý chlap, ale vymýšlí si stejně jako v šesti letech. Není rovný, uvažuje nakřivo. Jen proto, že kdysi uvěřil, že nemůže jít za svým snem, vydat se do nebezpečí, bojovat sám za sebe. Je především "hodný" chlapec, který tak ale mate a zraňuje své okolí. Nedbá na své potřeby. A pak to musí nějak dohánět. Dnes vede obchodní oddělení v jedné firmě. Má tam přezdívku. Křivák. Všichni vědí, jak shodil minulého šéfa. Pomluvou a podrazem, kdy na něho před vedením firmy hodil chyby, které udělal on sám při posledním projektu. 

Ten první kluk věřil, že jeho rodiče s nějakou sázkou o vítězství v závodě nebudou mít problém. Že nedělá nic špatného. Že je dostatečně dobrý v každé situaci, v čemkoliv, co zrovna dělá. Že může ukázat svou sílu. Že není považována za nebezpečnou. Do jeho života mu nevtrhává žádný hlas šotka, který by ho nějak omezoval, káral ho, zakazoval by mu to, co ho zrovna napadne. Je to vítěz. To neznamená, že to má jednoduché, naopak, čelí celý život mnoha křivákům. Ale to je v pořádku, stejně tak to bylo, kdysi dávno, když vyhrál jako malý hoch jeden závod na kole s klukem od vedle. Už se ani nepamatuje, jak se jmenoval. Co v něm utkvělo, že ten kluk prohrál o půl kola, a pak si srandovně vymýšlel. To snad ani nebyl normální kluk. Zajímalo by ho, co vlastně dělá a jak se mu vede?

Tato událost se stala v Klíčové ulici na Praze 4 počátkem května v roce 2013. Tvrdím, že pozorným sledováním vnějšího světa se můžeme dozvědět nesmírně důležité informace o našem vnitřním světě. Taková synchronicita nás může informovat o speciálně určeném poselství jen a jen pro nás osobně a může precizně formulovat náš vnitřní stav, aniž bychom si ho předtím uvědomovali. Toto zbystřené vnímání lze už nazvat Novým viděním. Jakkoliv vtipné vám může takové nálepkování připadat, pravdou zůstává, že jednoduše pomáhá formulovat podstatu věci. V tomto případě synchronicita toho, že jsem se objevil na metr přesně, v přesný okamžik na místě, kde právě startovali kluci na kolech, byla i pro vás. Stalo se to proto, aby to mohlo být předáno.

Mimochodem, tato příhoda není úplně přesně jev, který by plně naplňoval termín synchronicit (viz. mé první díly blogu. V podstatě jde o to, že události musí být alespoň dvě, aby se pak následně mohly stát synchronní a to naším vědomým spojením v mysli), ale chci tu demonstrovat, jakým způsobem k nám jazyk synchronicit hovoří. Toto je Klíč z Klíčové ulice, kterým odemknete zdánlivě neživou slupku věcí a jevů, a začnete rozumět jako Jiřík řeči zvířat, ale i všeho ostatního. Ocitnete se uprostřed hovořícího vesmíru, začnete z něj čerpat informace kvantovým způsobem a vaše vědomí začne eskalovat. Tento proces již nebude možné zastavit. 

Kdo jednou vstoupí do Synchronního světa, už se nikdy nevrátí.
Není to cesta pro každého.

Synchronicita vás může do zavést do krajně nepohodlných situací. Také můžete po roce zjistit, že již nepracujete pro krajskou správu, ale pomáháte organizovat dobrovolníky v Brazílii na ochranu deštného pralesa. To je síla synchronicity. Řeknete ano, a ona vás nasměřuje k vašemu poslání, vašemu osudu. A pozor, jako Jiříka vás také může přivést k Vaší Zlatovlásce/Zlatovlasovi. Nemusí to být jednoduché, může to být hotový román. Přesto, nepovažujete za důležité strávit život po boku s tím, s kým skutečně máte?

Proto jsem napsal první synchronní román na světě. Kompletní manuál, jak se ve světě synchronicit zorientovat. Váš osobní kompas. Transformační knihu, která své čtenáře směřuje k jejich osudovému naplnění. Někoho z kanceláře vyvede, dalšího zase dovede z dílny k počítači. Mým největším přáním, mým posláním a osudem je přivést co nejvyšší počet duší na tuto synchronní stezku.

Jednou se spolu všichni ocitneme v magickém Synchronním světě.

Synchronicita s Vámi.

P.S.:Znáte Stinga a The Police? Asi ano, kdo ne, on zase zná synchronicitu :-)

Mimochodem, proč má tak divný "geometrický klip?" Protože pochopil, že svět je holografický. Že malá část nese celou informaci o celku. Že stačí uvidět jen malý výsek reality a může v něm spatřit celý vesmír.   

"With one breath, with one flow
You will know

A sleep trance, a dream dance
A shaped romance

It´so deep, it´so wide
You´re inside

Effeck without cause
sub-atomic laws, scientific pause
Synchronicity... "