Řekni Ano svému osudu, abys ho neminul, kámo

Florenc, pátek 11.10. 10:00, čekám na autobus do Brna.

Bezdomovec: "Nemáš drobný?"
"Ne."

Mám sedačku číslo 7, nakloní se ke mně mladá dáma a navrhne mi, zda bych se nepřesunul do zadní části autobusu.
"Ne."

Byl jsem rád, že sedím a zdálo se mi, že v uličce je příliš lidí.
"A na to druhé sedadlo, 8, u okna, byste se mohl přesunout?"
Přesunu se tedy jedním pohybem k oknu a ona ke mně ještě posadí nějakého cizince, ze sedadla 6, který byl přes uličku. Mladá dáma si tak může sednout se svým partnerem vedle sebe a celou cestu spolu intenzivně pracují na nějaké kampani, s notebooky na kolenou. 

Poděkuje a řekne: "Víte, myslela jsem, že kdybyste si šel sednout dozadu, mohl by i ten cizinec cestou sedět se svou ženou." Už je pozdě, jedeme. Cizince občas navštíví jeho žena, mlčky se drží za ruce, minutku se dotýkají a pak se žena zase vrací na místo v zadní části autobusu. Prolistuji zběžně asi pět obrazovek s filmy v nabídce a ten poslední mě silně přitahuje. Pouštím si film Yes Man s Jimem Carrym z roku 2008.

Dostávám silný šok. Prostě nářez. Uvědomuji si, kolik odmítání se nachází ještě v mém životě.

Krátce:
Hrdina Allen odmítá vše, co k němu přichází, od různých nabídek přátel, až po žádosti na úvěr v bance, kde pracuje. Je to odmítač. Pak navštíví "děsný guru ANO seminář." Vše v životě se mu promění, tím, že přivedl ANO, souhlas, do svého života.

Směji se, ale také mě i mrazí. Vím jedno: Jdu do toho! YES!

Jsem na fantastickém semináři s legendou Divadla utlačovaných, Brazilkou Bárbarou Santos. Celé odpoledne jedeme různá cvičení a jdeme na dřeň podstaty, jak a kde v našem životě se setkáváme s vnitřním útlakem a jak ho můžeme řešit. Jsem večer unavený, divadlo pracuje s formami blízkým rodinným konstelacím a vyžaduje jistou dávku koncentrace a energie.

Dostanu otázku od mladíků a jedné dámy: "Jdeš s námi na pivo?"
Měřím svou únavu, ale v tom mi do hlavy vstupuje Jim Carrey: "Jasně!"

Sedím tedy s novými přáteli a dostaneme se k tématu infopodnikání. Výsledek je, že dva přátelé postaví na svých unikátních znalostech infoprodukt. Skončí to tak, že nakonec u jednoho z nich neplánovaně přespím.

Wow, první Ano nese své ovoce.

Druhý den semináře přitvrzuje, snímáme z vybrané reálné životní situace masky, emoční vzorce, které se v takové vyhrocené situaci vynořují a ovlivňují nás. Obrovské prozření. Považuji metody Divadla utlačovaných (Theater of the Oppressed) k základnímu vybavení jedince. Patří do škol.

Co by se ale stalo, kdyby došlo k zařazení pouhé jedné hodiny týdně do školního rozvrhu? Zhroutil by se celý školní systém. Absolventi takového divadelního kurzu by se totiž stali svobodnými jedinci. Rozpoznali by, kde je v jejich životě útlak, ať již vnitřní nebo vnější a odstranili by ho.

Celý školní systém postavený na tlaku, na hledání nedostatku, celý ten nesmysl jedna chyba, jeden stupeň dolů by se rozpadl jako domeček z karet. Svobodný jedinec odmítá hodnocení postavit na negativním přístupu, uvědomuje si, že je to lež. Ví, že on, tedy jeho práce je v každém okamžiku v pořádku, že být "nedostatečný" je výplod choré mysli a nikdy by na takovou hru nepřistoupil.

Podporuji rozšíření skupin Divadla utlačovaných do každého města, do každé obce. Je třeba všem ukázat, jaké mají práva, otevřít pramen svobody a nechat prýštit pramen poznání do všech myslí a srdcí.

Ano, to je revoluce. Vyhledejte si nejbližší skupinu ve vašem městě nebo ji rovnou založte. Proděláte osobnostní šok. Vystoupíte sami ze sebe a vejdete do světa suverénních, radostných a tvořivých lidí.

S vysokým stupněm vnitřní svobody.

Najednou uvidíte celý systém, celý sociální kontext, který nás od narození neviditelně obklopuje a ochočuje, jako chorobný. Nesmyslný, směšný, a hlavně odstranitelný. Je to revoluce vědomí. Vaše hodnota vzroste a budete si plně vědomí svých hranic, práv a možností. Starý rigidní svět, ve kterém nyní žijeme nebude náhle stačit. Rozpadne se vám pod nohama.

Pouštíme si na večerní diskuzi film o Divadlu utlačovaných z Argentiny. Z plátna se šíří nesmírně vysoká vibrující energie, jakou jsem ještě nikdy nepoznal. Zkoumám ji, vnímám celým povrchem těla, je mi známá, ale jako bych už na ni docela zapomněl.

Najednou mi to dojde a vyschne mi v krku.

Tento druh energie převrací společenská zřízení vzhůru nohama, přináší radikální proměnu poměrů a otevírá novou epochu lidského bytí. Je to nesmírně silná energie, která vibruje a pracuje úplně vpředu a na samotném vrcholu lidského vědomí. Je to pulzující klín, který svou intenzitou přetváří staré, staletími ustrnulé myšlení a mění ho na prach.

Energie Divadla Utlačovaných je energií revoluční.

Ti, co se na ni napojí, již nemohou rezonovat se zbytkem "stádní" společnosti. Nebudou rozumět ani tolerovat jakékoliv formy útlaku ve svém vnitřním, tedy ani ve vnějším světě. (mikrokosmos - makrokosmos)

Stanou se svobodnými.

Toto divadlo-hra-terapie osvobodí ženy z ponižujících podmínek nejen v arabských, ale odhalí rezervy i v našich zemích.Osvobodí sexuální menšiny, přinese rovnoprávnost do všech vrstev společnosti. (mezi účastníky workshopu byli i Romové nebo muž na vozíku) Vloží zodpovědnost každého jedince do jeho vlastních rukou. Už žádné "TO ONI."

Zbude jen:

"Já jsem Tvůrce svého života, já sám rozhoduji, co tam chci nebo nechci mít."

Nebezpečné?

Pro systém matrixu fatálně, pro Vás přesně naopak. A to je:

Maximální přísun bezpečí do vašeho života. Plná svéprávnost naprosto v nově nabyté a chápané rovině.

SVÉ-PRÁVNOST.

Při projekci filmu mám problém. Slovo lucha, boj je v každé druhé větě.
Ptám se: "Proč tolik boje? Není lepší směřovat energii jinam?"
"Není to boj proti něčemu, je to boj pro. Pro naše vlastní osvobození."

Zvednout se sám proti ustáleným zvykům, postupům, ať již svých nebo celé společnosti vyžaduje úsilí. Není tu posvátnějšího boje. Toto je skutečný džihád. Zvítězíme sami nad sebou? (A pak nastane doba, kdy písma budou vykládána správně)

Ráno mi někdo nutí leták, už chci odmítnout, ale změním svou reakci. Za chvíli si pochutnávám na obědě. Byl to leták na 20 % slevu. Druhý leták. Tentokrát se vzpínám víc. Nemám rád, když mi někdo nutí víru. YES! Nakonec si i na tomto letáku najdu své poselství a užitek.

Večer po druhém dni workshopu, jsem vyčerpaný. "Jdeš ještě na festivalový koncert?" Zvláštní, někdo se mě ptá, ani ho neznám. Zpropadený Carrey.

Ano.

Ještě, že jsem šel. Ve tři ráno dostávám poslední otázku: Půjdeme si ještě někam sednout? Zase skvělé!

V pět ráno bilancuji svůj YES den, naprostá bomba!

Co bylo synchronní, na WC divadla Husa na provázku jsem našel vzkaz, který jsem si musel vyfotografovat:

Víte, takhle nějak začal fungovat Allen alias Jim Carrey a do jeho života vstoupil konečně Život. Přichází ke mně přítel, prý si něco vyfotil na WC, zpozorním. Jeho záznam ale vypadá takto:

Byl na jiném patře! Mimochodem, tu otázku si každý musí zodpovědět sám.
Jak si odpovíte, taková bude vaše realita.

Je konec festivalu Divufest, neděle večer, nemám nalezený odjezd. Oslovuji někoho vedle na chodbě, dívka ochotně zapíná notebook, nalezne spoj na 22:00. Zdá se, že ještě není úplně spokojena a řekne: "Jestli chceš, klidně si lístek zaplať." Stojíme na chodbě u dveří wifi kavárny, abychom chytli internet, dokončím transakci a řeknu:
"Nečekal jsem, že mi někdo udělá takovou laskavost."
"Nedávno jsem sama potřebovala koupit lístek a cizí člověk mě nechal zaplatit přes svůj notebook. Tak to vracím."

Zatočí se mi hlava.

"Pěstujte náhodnou laskavost a nesmyslně krásné činy."

Sorry, ale tohle už není žádná náhoda, nýbrž dokonale synchronní obsah.

Dojdu k autobusu, mám lístek na sedadlo 5, tedy stejnou řadu jako při příjezdu. Stewardka mě prosí o chvíli strpení, přitom pouští stále další cestující dovnitř a nakonec mi řekne: "Bylo by možné, abyste se posadil dozadu na 44?"

YES!

A tak jsem nakonec svému osudu neušel. Dohnal jsem ho tím, že jsem se naučil říkat Ano. Kruh je uzavřen.

Ano, vesmír je přátelský. Ano, lidé jsou krásní. Ano, chci zpívat na ulici All You Need Is Love s nádhernými lidmi z celého světa. Ano, chci ochutnat v pět ráno nejdražší rum na baru, co tam mají. Ano, chci být svobodný. Ano, miluji náhodnou laskavost a nesmyslně krásné činy. Ano, ano, ano. 

Vystupuji v Praze, oslovuje mne taxikář, že mě za 400 Kč zaveze na Chodov.
"Ne."

Je to jako v tom filmu, až když přestanete být Odmítač, můžete zase říkat ne. Říkáte ho totiž už méně a jen tam, kde je potřeba. Ani bych se nedivil, kdyby jen toto ve vašem životě způsobilo revoluci.

Jasně, můžete to odmítnout. Vás přece nic neutlačuje.

Ne, nepůjdu tam.
Ne, nechci se s ním vidět.
Ne, nebudu to dělat.

Jste přece tak svobodní, že můžete odmítnout cokoliv se Vám zamane.

Tomu říkám divadlo. Divadlo vašeho vlastního života, ve kterém utlačujete sami sebe.

______________________________________________________

Poznámka:

Toto je můj způsob vnímání celosvětového fenomenu Theater Of the Oppressed a nemusí se shodovat se stanovisky jeho lektorů.

Politické zázemí zakladatelů této metody je nepokrytě levicové až marxistické.

Google:
Theatre of the Oppressed, Divadlo Forum, Augusto Boal, Bárbara Santos, Divufest

Augusto Boal:
"Everybody can do theatre, even the actors. You can do theatre everywhere, even in the theatres!
Každý může dělat divadlo, dokonce i herci. Můžete dělat divadlo všude, dokonce i v divadlech!"

Můj první dotek s touto divadelní formou najdete zde:
http://synchromysl.blogspot.cz/2013/04/jak-jsem-prozil-ze-zmena-je-mozna-v.html

Ano, jednoduše se podívejte na film Yes Man.

ANO!