Vracím se...

Vracím se s otevřeným srdcem, je úplně dokořán, ztratilo se samo v sobě.
Mé srdce propadlo Srdci. Je tak otevřené, že ztratilo hranice. 
Vše, co do něj vstupuje, zahrnuji láskou, vše, co z něj vystupuje, stejně tak. 
Srdce bez hranic je místem zázraků.

Vracím se, ale je to zvláštní druh pohybu. Může být nepochopitelné kráčet vpřed a přitom se vracet na místo, odkud jsem vyšel. 

Vracím se poblázněný. Jsem Blázen zrozený ve vlnách radosti, smeten přílivem štěstí a nesen oceánem vděčnosti. Toulám se, aby všude bylo mým domovem. 

Vracím se, abych se už nikdy neohlížel zpět. Ani nemohu. 
Žiji v uchu jehly této vteřiny - této vteřiny - této vteřiny...

Vracím se ke své Hvězdě. Zvedám ruce, rozkročuji se a pevně se zaklesnu do jejích cípů. Leonardo kreslí můj portrét. 

Vracím se jako věčný bojovník, který se rozhodl navždy pronikat až k jádru věci, k momentu tvoření, do chvíle početí všech nálad a pocitů.

Vracím se jako hrdý muž svého poslání, které musím naplnit. Vracím se k sobě. Ke svému zdroji, svému původnímu srdci, obětavosti a chrabrosti. 

Vracím se, abych navracel i ostatní. Tam kam patří, kde je jejich slunce a zář, do jejich hvězdy. 

Vracím se tam, odkud jsem nemohl být nikdy vyhnán. Do dlaní beru čistou vodu a tiše jí zpívám. U pramene je tu se mnou Žena.

Vracím se v touze proniknout do tmavých míst srdce ženy. 

Vracím se, vracím a se mnou přichází Síla původní přirozenosti. Stejnou silou jsou zjara vytlačovány zelené lístky z kmene stromu. 

Vracím se, protože tam na mne už všichni čekají. Musíme spolu vytvořit něco nádherného. Přecházím most na jehož druhé straně začíná ta první. 

Vracím se nadšený. Nepíši knihy, zapaluji pochodně. Nepíši básně, vystřeluji ohnivé šípy. Nemluvím slova, rozdmýchávám plameny. 

Vracím se a z tohoto místa již nelze odejít. Opustit svůj Dům není možné. Všichni jsme doma u svého Otce a Matky. 

Navracím se, ale jen kvůli tanci. Můj tanec je pro všechny okolo, tančím stejně životu, tak smrti. Svírám v dlani celou minci. S jednou stranou mince platit nelze.

Tančím v tratolišti skleněných střepů. Celou vahou se tisknu na jejich ostří a ony ustupují. V tomto životě jsem nezranitelný. 

Vracím se, abych nezapomněl.
Víš, kdo jsi? Proč mlčíš? Co je to za mezeru ve tvé duši?

Vracím se, je to tak přirozené.
Můj dech plní mé tělo, mé tělo plní celý vesmír.
Dýchám mezi hvězdami, mými plícemi je nekonečný prostor. 

Vracím se na všechna tržiště světa, abych tam smlouval nad mísami s ovocem. Jsem hašteřivá žena. 

Vracím se na pole poseté slunečnicemi. Lehám si do něj a obraz si vypaluji do srdce. Jsem jednou z tisíců slunečnic.  

Vracím se, protože jen tak se mohu vrátit na Počátek. 

Vracím se, abych už nikdy nešel zpět.

Tento svět si nezaslouží umřít.  

_________________________________________________________

Báseň vznikla 5.5. 2015 cestou z tréninku Andyho Winsona Objev svou sílu. Spustila ji jediná otázka: Kdo se vrací ze Slovenska?

Je odrazem cesty takzvané hraniční spirituality, kdy posouváním hranic v oblasti, které mozek vyhodnocuje jako nemožné se lze otevřít novým možnostem a zvýšit svůj potenciál. 

První ochutnávku jsem zažil při canoyngu s JVC, kdy jsem skočil do malé tůně uprostřed skal, odrazíte se málo, je konec, odrazíte-li se moc, také. Je to jako když projdete zenový koan, ale rovnou i v těle a druhý den již směřujete s novou energií k jiným, vyšším cílům.

Koany v těle jsou samozřejmě koany i v mysli, nelze jimi projít, aniž byste je předtím neprošli v hlavě. Tím, jak je okamžitě realizujete tělem, dochází k jejich "zhmotnění" a přívalu energie či euforie.

Vyšší víra ve vaše schopnosti je pak vítaným benefitem ve všech oblastech života. Uvedené ukázky jsou spíš "turistikou", existují kurzy, na kterých si sami protáhnete skrz dlaň jehlu bez kapky krve nebo dokážete na žhavém uhlí dlouhé minuty stát či si do nich i lehnout. Styk se žhavým uhlím o 550 °C po takovou dobu je mimo veškerý dosah Klubu skeptiků. 

Malé puchýřky? Oheň je pravda. Zpravidla lze podle čínské medicíny dohledat, který orgán jste si "spálili", který máte oslaben. Při druhém přechodu přes žhavé uhlí se zase může stát, že ztratíte respekt, podceníte přípravu a ublížíte si. Firewalking s Jiřím Vokáčem Čmolíkem.

Každý má svého učitele jinde, pro mne bylo největší výzvou zlomení šípu o krční jamku, jako dítě jsem měl dost silný luk a věděl jsem, co takový šíp dokáže. 

Chůze po střepech je také fascinující, zdá se, že pokud jsme dostatečně pozorní a dokážeme cítit kudy proudí energie, jsme skutečně nezranitelní.

Foto:autor

Otázka:

Jak bolestivá by byla vaše cesta, kdybyste nešli za vaším Snem?