Řekl to zvláštním hlasem, jako by ani nebyl jeho, jakoby sám nevěřil tomu, co říká. Druhý kluk ale sevřel pevněji řidítka, zadíval se odhodlaně vpřed a začal odpočítávat: "Tři, dva, jedna, teď!" Vyrazili stejně a zuřivě šlapali do pedálů. Prohnali se znovu kolem mne a bylo to vyrovnané. Jenže pak začal jeden z nich ztrácet, byl to ten, kdo na kole "vezl" ještě mámu. Vlastně byl silnější a kdyby trochu zabral, hned by toho druhého kluka dostihl. Ale nemohl to dokázat. Nešlo mu jet. Byl z toho celý zmatený. Nakonec od půlky závodu ztrácel. V závěru si znovu uvědomil, že má na víc, několikrát prudce zabral a dotáhl se na toho prvního. Prohrál ani ne o půl kola. Jsem za minutku u nich, na konci chodníku u bytovky. "Vyhrál jsem!" křičí vítěz a mává radostně pěstí. Má pravdu, viděli jsme to všichni tři. Ale co se nestalo, ten kluk, co byl druhý, řekl: "Viděls, já jsem tam měl taky už kolo, vyhráli jsme každý napůl, jo?"
Udělejme pomyslný střih dvaceti let. Ten kluk, co prohrál, protože místo sebe, svého nadšení, místo toho, aby jen dělal to, co má dělat, poslouchal imaginární hlas mámy, je dospělý. Stojí před svou dívkou a ta nevěřícně opakuje: "Počkej, jak to myslíš, vždyť si mi to slíbil?" A ten kluk znovu kličkuje, nechce přiznat pravdu a kroutí se: "Já jsem to tak přece nikdy nemyslel, tos´ mohla poznat, ne? Je to dospělý chlap, ale vymýšlí si stejně jako v šesti letech. Není rovný, uvažuje nakřivo. Jen proto, že kdysi uvěřil, že nemůže jít za svým snem, vydat se do nebezpečí, bojovat sám za sebe. Je především "hodný" chlapec, který tak ale mate a zraňuje své okolí. Nedbá na své potřeby. A pak to musí nějak dohánět. Dnes vede obchodní oddělení v jedné firmě. Má tam přezdívku. Křivák. Všichni vědí, jak shodil minulého šéfa. Pomluvou a podrazem, kdy na něho před vedením firmy hodil chyby, které udělal on sám při posledním projektu.
Ten první kluk věřil, že jeho rodiče s nějakou sázkou o vítězství v závodě nebudou mít problém. Že nedělá nic špatného. Že je dostatečně dobrý v každé situaci, v čemkoliv, co zrovna dělá. Že může ukázat svou sílu. Že není považována za nebezpečnou. Do jeho života mu nevtrhává žádný hlas šotka, který by ho nějak omezoval, káral ho, zakazoval by mu to, co ho zrovna napadne. Je to vítěz. To neznamená, že to má jednoduché, naopak, čelí celý život mnoha křivákům. Ale to je v pořádku, stejně tak to bylo, kdysi dávno, když vyhrál jako malý hoch jeden závod na kole s klukem od vedle. Už se ani nepamatuje, jak se jmenoval. Co v něm utkvělo, že ten kluk prohrál o půl kola, a pak si srandovně vymýšlel. To snad ani nebyl normální kluk. Zajímalo by ho, co vlastně dělá a jak se mu vede?
Tato událost se stala v Klíčové ulici na Praze 4 počátkem května v roce 2013. Tvrdím, že pozorným sledováním vnějšího světa se můžeme dozvědět nesmírně důležité informace o našem vnitřním světě. Taková synchronicita nás může informovat o speciálně určeném poselství jen a jen pro nás osobně a může precizně formulovat náš vnitřní stav, aniž bychom si ho předtím uvědomovali. Toto zbystřené vnímání lze už nazvat Novým viděním. Jakkoliv vtipné vám může takové nálepkování připadat, pravdou zůstává, že jednoduše pomáhá formulovat podstatu věci. V tomto případě synchronicita toho, že jsem se objevil na metr přesně, v přesný okamžik na místě, kde právě startovali kluci na kolech, byla i pro vás. Stalo se to proto, aby to mohlo být předáno.
Mimochodem, tato příhoda není úplně přesně jev, který by plně naplňoval termín synchronicit (viz. mé první díly blogu. V podstatě jde o to, že události musí být alespoň dvě, aby se pak následně mohly stát synchronní a to naším vědomým spojením v mysli), ale chci tu demonstrovat, jakým způsobem k nám jazyk synchronicit hovoří. Toto je Klíč z Klíčové ulice, kterým odemknete zdánlivě neživou slupku věcí a jevů, a začnete rozumět jako Jiřík řeči zvířat, ale i všeho ostatního. Ocitnete se uprostřed hovořícího vesmíru, začnete z něj čerpat informace kvantovým způsobem a vaše vědomí začne eskalovat. Tento proces již nebude možné zastavit.
Kdo jednou vstoupí do Synchronního světa, už se nikdy nevrátí.
Není to cesta pro každého.
Synchronicita vás může do zavést do krajně nepohodlných situací. Také můžete po roce zjistit, že již nepracujete pro krajskou správu, ale pomáháte organizovat dobrovolníky v Brazílii na ochranu deštného pralesa. To je síla synchronicity. Řeknete ano, a ona vás nasměřuje k vašemu poslání, vašemu osudu. A pozor, jako Jiříka vás také může přivést k Vaší Zlatovlásce/Zlatovlasovi. Nemusí to být jednoduché, může to být hotový román. Přesto, nepovažujete za důležité strávit život po boku s tím, s kým skutečně máte?
Proto jsem napsal první synchronní román na světě. Kompletní manuál, jak se ve světě synchronicit zorientovat. Váš osobní kompas. Transformační knihu, která své čtenáře směřuje k jejich osudovému naplnění. Někoho z kanceláře vyvede, dalšího zase dovede z dílny k počítači. Mým největším přáním, mým posláním a osudem je přivést co nejvyšší počet duší na tuto synchronní stezku.
Jednou se spolu všichni ocitneme v magickém Synchronním světě.
Synchronicita s Vámi.
P.S.:Znáte Stinga a The Police? Asi ano, kdo ne, on zase zná synchronicitu :-)
Mimochodem, proč má tak divný "geometrický klip?" Protože pochopil, že svět je holografický. Že malá část nese celou informaci o celku. Že stačí uvidět jen malý výsek reality a může v něm spatřit celý vesmír.
"With one breath, with one flow
You will know
A sleep trance, a dream dance
A shaped romance
It´so deep, it´so wide
You´re inside
Effeck without cause
sub-atomic laws, scientific pause
Synchronicity... "
