CESTA KOLEM SEBE ZA 1068 DNÍ

Před třemi roky jsem stál v kopcích nad portugalským městem Odemira, prsty odřené do krve, batoh mi na zádech ztěžkl jako pytel s uhlím, už v sedm ráno nastalo nesnesitelné vedro. Nechtělo se mi jít dál. Krize. Do něčeho se dáte a protože to fest drhne, tak se vám do mysli vkrade ten hnusný práskač: "Co tady děláš? Jak to, že se neválíš u moře? Jsi magor!" 

Moje práce nefungovala, rozpadl se mi vztah, energie zmizela, má tvořivost se pohybovala kolem nuly, neměl jsem žádnou vizi a měl jsem pocit, že jsem zažil příliš, než aby se to dalo nějak rozchodit. 

Ale svatojakubská pouť má svou sílu. Když jsem po největším stoupání přešel symbolicky zenový most na druhou stranu, cítil jsem znovu energii v žilách. A pak se to stalo. Napsal jsem po letech první povídku. Tvořivost byla zpět! Už se nedala zastavit, vyústila v tento blog, v moji dnešní obživu a v první česko-slovenskou knihu o fenomenu synchronicit. 

Jak daleko někdy musíme jít, abychom objevili, co máme u sebe.

Ta pouť byla to nejlepší, co mne mohlo potkat, i když to "potkání" dopadlo tvrdě, zlomil jsem si dost fikaně kotník a prodělal tři operace. Proležel jsem léto v bytě a psal. Bydlel jsem na konci města s širým výhledem a to léto přineslo něco nového. Balóny. Vznášely se každý den nad obzorem, někdy přelétaly i dost blízko, mohl jsem vidět hlavy letců, jak stojí v proutěných koších a letí, letí a já ležím a neletím. 

27.6. 2012

Bylo to jako propracované psychické týrání. Ležel jsem na lůžku, v noze kovové hřeby a každý den se díval na ty obrovské vznešené barevné létající balóny, jak putují za neznámou krajinou. S mou krajinou jsem byl obeznámen dobře. Jídlo, pití, bolest, vymočit a spát. Jídlo, pití, vymočit, spát. Nikde žádné barevné balónky. 

10. 6. 2015, po třech letech na den přesně od odemirské krize mi zazvonil telefon. "Jste připraven? Počasí ok, letí se dnes!"

Balóny!

Vznesli jsem se do oblak, pod sebou nádherný Karlštejn a náhle jsem uviděl v nadhledu celou svou cestu. Konečně jsem se na ní mohl podívat svrchu. Z pohledu Bohů, chcete-li. 

Viděl jsem sám sebe, jak se ploužím po úzkých silničkách, schovávám se ve stínu stromů a hledám vodu. Jak se ukládám ke spánku v dunách nebo jen tak při kraji cesty, když už se zšeřelo. Jak dostávám zprávy, jednou dobrou, podruhé strašlivou, až je mi odpojen telefon, protože má nová bankovní karta měla problém. Jak bez peněz večeřím ze stromů a keřů, koupu se v oceánu a s úsměvem odmítám občasné nabídky ke svezení. Jak jsem jeden den absolutně šťastný a druhý den zlomený a brečím jako malý kluk. Viděl jsem, jak se hledám. Viděl jsem všechna svá zrození, pády a smrt. Viděl jsem celý svůj život. 

                                             
Dnes, po 1068 dnech to pozoruji ze svého balónu a to podobenství nemůže být akorátnější. Mám pod sebou celý svůj osud jako na dlani. Už se na něj můžu podívat. Už vidím přes kopce, zatáčky a přes koruny stromů. Už jsem schopný celkového pohledu. Co tam vidím? Přece to, o čem tady stále píšu. 

Vaši cestu. Vaši proměnu. Cestu za synchronicitou, jak vás vede k sobě samým, za vaši plnou Verzí. Já nic, já muzikant. Jen si hraji svou písničku, pro vás má synchronicita zase tu vaši. Nemám se silou synchronicity nic společného. Jsem prst ukazující na měsíc. Dotkněte se svého měsíce sami. 

Ta metafora je opravdu přiléhavá. Let balónem jako schopnost se odrazit od země, uvidět daleké kraje, spatřit vzdálený cíl, oddat se mu a zase se vrátit na zem. 

Balón, který je nesen díky ohni, díky ohni naší vlastní proměny, jak spaluje naše klamné představy, chybná přesvědčení, sobectví, touhu vlastnit, každému to, co by nejraději odložil jako závaží připoutané ke koši. 

A co je pro mne, jako spojovatele západního uvažování s východním, obzvlášť potěšující: Balón hnaný větrem nezná svůj směr, osud si sám dere cestu, ale v naší moci je plně zacházet s výškou svého letu. Svým životem můžete proletět nízko nebo pěkně vysoko. Je jasné, že kdo chce jít výš, musí více spalovat. A to někdy bolí, ten oheň hoří uprostřed pláště našeho nafouknutého ega. Čistí ho, dělá příšerné zvuky a může vám ožehnout čelo. Ale uvidíte se z větší výšky a uvidíte dál. Jste celkovější. Dokážete spatřit svůj osud, jakoby jste ho nejen žili, ale i zároveň z odstupu pozorovali. 

Zajímavé je, že s balónem se nesmí letět rychleji než 4 m/s (14km/h), nelze pak přistát. Pokud dáte do pohybu tak velké těleso, pak už není schopno znovu dosáhnout země a zakotvit. Rozbijete se. A osud vás odvleče kam bude chtít.  

Na svém symbolickém výletě jsem stál přímo s pilotem pod hořáky. A že jsem toho za tři roky spálil. Však vy víte, o čem mluvím. Také se vám z 90 % vymění přátelé a vlastně o nic nejde?

Celý svět je jedno naše velké Já.
Jak do něj voláte, tak se z něj ozývá. 

Jaké máte s velkým Já vztahy, takové jsou právě vaše vztahy. 

Změňte vztah k sobě, promění se všechny vaše vztahy. Někdo zmizí, další se začne chovat jinak, váš nový partner je k vám mnohem laskavější. 

Co se stalo?

Vaše Já prošlo ohněm, je jiné, váš svět musí být jiný. 

Jsem šťastný, že jsem cestu kolem sebe vykonal za 1068 dní.
Je to hotový román. 

Na obálce má napsáno:

"Vydejte se na cestu, jste někdo jiný, než vám řekli. Váš potenciál je neomezený." 

Až budete hořet, buďte šťastní.
To je jediné na čem ten oheň pracuje.

P.S.: Díky své rodině za obzvlášť synchronní dárek k narozeninám.

P.S.2 :