Situace vašeho života jako synchronicita

Situace:

Vesnický konzum v obci o několika stovkách obyvatel.

Přichází žena středního věku: "Máte Regeneraci?"

Prodavačka: "Myslíte na vlasy?"

Žena: "A Meduňku?"

Prodavačka: "My tu žádné bylinky nemáme."

Žena, lehce učitelsky: "To jsou časopisy, alternativní."

Toto se vám stane, když jste příliš esoteričtí a uvíznete hluboko uvnitř sebe. Přestanete si všímat vnějšího prostředí, situace, kde se právě nacházíte. V tomto případě Konzumu, kde se dobře starají o čerstvé pečivo a jiné základní potraviny. Jste to vy, kdo je mimo, a ještě si můžete myslet, že jste nějak dál. Přitom jen šíříte bludy, že meduňka je ke čtení.

Bavte se s lidmi normálně, ok?

Situace:

Prigl, letní den.

Jsme na pláži samí bílí a přichází romská rodina. Skvěle komunikují s dětmi, voda je hned plná smíchu, cákání, pohybu a radosti. Netrvá to ani pět minut, když zaslechnu povzdechnutí: "Takový tu byl klid." Romská rodina pokračuje ve vodní zábavě a přichází další komentář, pronesený dostatečně nahlas i pro ostatní deky: "Já nejsem rasista, ale měli by se ztišit." Tím se ostych prolomil, a pláž ovládne vlna aktivismu. "Mělo by se něco udělat, ať jim někdo něco řekne." Nakonec to tedy jeden "slušný občan" vezme na sebe a upozorní ty "neposlušné," že tu nejsou sami a že se musí ztišit. Romové si nic nenechají líbit a odvětí, že se budou koupat tak, jak jsou zvyklí. Když se dvě romské ženy ve vodě začnou líbat a vyjde najevo, že jsou lesbičky, propadají se tváře gádžů do takových odstínů bílé, že jsem snad přítomen u vzniku nové rasy. 

A to mne baví. Vybral jsem si jinou realitu. Imponuje mne živelnost Romů a užívám si každý výkřik, každý spontánní skok do vody, hlasité zvolání. Učil jsem se radosti ze života, bezprostřednosti, umění žít a být sám sebou. 

Situace:

Zaslechneme údery bubnů na parkovišti za rohem, kde bydlíme. Je tam spousta tanečníků neznámé národnosti. Chvíli posloucháme a protože nás hudba víc a víc pohlcuje, přineseme jim s přítelkyní čaj a drobné pohoštění. Okamžitě se spřátelíme a nakonec s nimi strávíme celý den. Jsme rozhodnutí je navštívit v jejich Adaně, v Turecku. Chvíli po našem příchodu však přijíždí policie a dva policisté se vyptávají, co se zde děje. Ptám se, proč přijeli, ukážou na náš dům a řeknou: "Zavolali nás rozlobení sousedé."

A tak to funguje, můžete zavolat policii nebo získat přátele. Dvě různá řešení jedné situace. Až mne mrazí v jak rozdílných světech žijí obyvatelé jednoho domu. Pocítím vlnu vděčnosti, můj vesmír je přátelský. 

Situace:

Auto zaparkované v podzemní garáži, ale na žluté čáře, co nejblíž výtahu. Správce právě zastrkuje za stěrač vzkaz: ODTÁHNEME! TADY SE NEPARKUJE! Se správcem jsem ráno řešil rozbitá garážová vrata. Byla sobota a on neměl o víkendu klid, cítil jsem s ním. Řekl jsem si, to je ale kokot, ten, co tam zaparkoval. Za pět minut vcházím znovu do garáže a vidím sympatického mladíka, jak si čte se staženým výrazem správcův vzkaz. Výtah a chodbu má plnou krabic a věcí. Stěhuje se. Dojde mi, že bych to udělal stejně jako on, zaparkoval bych co nejblíže výtahu. 

A tak beru v duchu zpět toho "kokota" a omlouvám se. "Pravda" se zdála jasná, ale za pět minut bylo všechno jinak. Musím se přiučit nestrannosti a přestat soudit.  

A tak nás synchronicita vždy přivádí na místo, kde máme možnost něco UVIDĚT, naučit se, pochopit. I zcela bezvýznamná příhoda nám může sepnout v hlavě a "vysvětlit" událost z minulého týdne, roku. To je synchronizace událostí, života, mysli. Vyžaduje jakési konstantní zpřítomnění, neustálou pozornost tomu, co se vám právě děje. Tímto budete prohlubovat své vědomí, až se váš život stane také takový.

Ne-vědomost způsobuje odcizení, rozděluje a vyvolává strach. Dává vzniknout ne-přátelským vesmírům.

Víte, všechno je synchronní. Když se sešel na jednom místě v určitý čas Adam a Eva a jablko a had, bylo to tak. Další známá konstelace: Ledovcová kra se utrhla a vnikla až do neobvykle teplého moře. Neměla tam co dělat, když se její dráha zkřížila s Titanicem, jehož kapitán se překvapivě rozhodl ten den změnit kurz.  

Ale nebojte, funguje to i obráceně. Je prvního března roku 1950. Nebraska. Jako vždy ve středu se zde po sedmé hodině večerní scházejí členové pěveckého sboru, aby mohla v 19:25 přesně začít zkouška. A pak se to stalo. O pět minut později kostel exploduje, výbuch zničí nedalekou radiostanici a vyrazí okna domů v okolí. Strašné? Ne, skvělé. V kostele totiž nikdo nebyl. Všichni členové sboru se dostali toho rána do zvláštních okolností, které způsobily, že poprvé v historii kostela nikdo na zkoušku nedorazil. Mitchell, pianistka, plánovala dorazit o 30 min dříve, ale po jídle nezvykle tvrdě usnula a zpozdila se. Pastor, jeho žena a dcera se opozdili, když na poslední chvíli zjistili, že šaty dcery jsou špinavé a žena musela vyžehlit jiné, což zabralo nějaký čas. Pastor přitom byl zapálit topení v kostele, ale pak se vrátil k rodině. Ve dvou dalších případech se nepodařilo nastartovat auto. A tak to bylo se všemi členy! Všichni dorazili pár minut po výbuchu ke troskám kostela, aby nevěřícně zjistili, že jsou všichni živí. Každý si myslel, že se jako jediný opozdil a tak přežil. Někteří viděli ještě padat z nebe vlastní noty. 

Příběh, který stále vzrušuje Ameriku najdete zde:

http://beatricedailysun.com/news/local/article_d75d6eb3-40df-52ca-8296-e959ab79fff5.html

Vzniklo i video:

 http://www.dailymotion.com/video/xb4re8_unsovled-mysteries-lucky-choir_shortfilms

Proti síle synchronicity se nelze postavit, můžete se s ní jen naučit zacházet. Akceptovat ji a následovat její proud. Drát se proti proudu je nesmyslné, energeticky náročné a jediným výsledkem je, že se vzdalujete od svého života, vašeho životního tepu, který vás vede tam, kde máte skutečně být a kde je vaše naplnění. Znáte ty unavené, smutné postavy, které neustále potkávají nějaké otřesné příhody a jdou z bláta do louže? Nebo se tak nějak zadrhli ve svých plánech a vizích? Později tomu přivyknou a začnou vám "zkušeně" radit:

"Tak už to chodí."

"Takový je život, s tím už nic nenaděláš."

Ještě nebezpečnějším typem jsou naopak bodří, spokojení lidé, kteří jsou ale jen spokojení ve své komfortní zóně. To je matoucí. Máme tendenci důvěřovat spokojeným lidem. Takový člověk se vám bude divit, proč neustále něco podnikáte a že si nedáte pokoj. Pokud mu ukážete jakoukoliv možnost transformace, shodí ji.

Stálo vás to mnoho sil a přesvědčování? Tady je řešení:

Neztrácejte čas argumentováním s lidmi, kteří nezmění své myšlení. Vaše práce není měnit lidem jejich myšlení, ale nalézt ty, kteří se chtějí změnit.

Situace:

Jaká je Vaše situace?

Komentáře

Synchronicita, život v ní, celý Synchronní svět.

Poprvé jsem naživo vystoupil se svým osobním příběhem a veřejně promluvil o tom, jak jsem napsal 90 % knihy Synchronní svět. Jsem aktivní člověk, rád jsem v pohybu a knihu bych nikdy nenapsal, nebýt těchto životních okolností:

1. ležel jsem celé léto 2012 na lůžku ze zlomenou nohou, prodělal celkem tři operace, psaní bylo pevné stravy, doplňování tekutin a vyměšování, mým jediným programem.

2. byl jsem tak zamilovaný, že jsem sotva dýchal.

3. vše se mi v životě rozpadlo, kniha zachycuje kompletní transformaci lidského života, včetně cesty po Svatojakubské cestě, směr Santiago de Compostela.

Z této poutě je právě ukázka:

Melidés – Comporta

"Kdo jsem? Kdo kurva do prdele jsem?!" No a co. Tak to křičím nahlas. Ta otázka vyžrala všechen můj morek z kostí, odřízla šlachy a shodila ze mě všechno svalstvo. Jsem kráčející kostlivec, klapu čelistmi a jsem šílený.

Vyrazil jsem jako každý den kolem sedmé hodiny ráno. Je nesnesitelné vedro a zapomněl jsem jíst. Nohy se mi podlamují, bolestí zad jsem celý prolezlý, ale tohle mě vůbec nezajímá. Čím se zaobírám a to tak, že se mohu vzteky rozletět na kusy, je ta zkurvená otázka. Střídám angličtinu s češtinou, stoupám k večeru zcela vyčerpaný do nekonečného kopce. Zdá se mi, že v angličtině si více ulevím: Who the fuck am I!? No tak kurva! Fuck! Who the hell am I?! Vztek se občas smíchá se slzami. Ve světlejších chvílích zachytím hlas kdesi schovaného zdravého vědomí – říká mi – jsi úplně v prdeli, kámo.

Na úzké silničce výše přede mnou se málem srazí dvě auta. První se na malém prostoru otáčí, druhé přijíždí svrchu. Ve stejný moment k jinému vozu, zaparkovaném při kraji silničky dorazí mladá šťastná dvojice. Vyhoupli se z podrostu u cesty. Ona má ručník a mokré vlasy. Je dostatečně podobná ...., abych si toho všiml. Ozve se troubení aut o dvě desítky metrů výše, dohadují se, kdo se dříve rozjede. Míjím s mrtvou tváří tu ženu, ona si drbe zakloněná ručníkem vlasy a usměje se. Vzápětí nasedne do vozu a jsou pryč. 

Zastavím se a udělám pár kroků zpět na místo, kde parkovali. Tohle všechno byli jediní lidé a jediný děj za celou hodinu chůze.

"Jsem něco jako prázdná skořápka. Možná bych tu měl už zůstat. Je už pozdě."

Pozoruji se, jak sestupuji průsekem ve křoví a vzápětí mě pohltí písečné duny. "Musím hned shodit batoh," mumlám si, pouštím ho na zem a jdu mechanicky vpřed.

Nemám žádné myšlení. Jsem muž, kterému před očima uhořela žena s dětmi, a jdu ze zvyku na svou večerní procházku. Kráčím dunami, ani nehlesnu, a pohybuji se sám sebou. Bez sebe. Jsem zbaven pocitů, emocí, veškerého cítění a smyslu pro realitu. Všechno shořelo. Jsem hromada kostí prošlá ohněm.

První větřík, a nadobro zmizím.

Vleču se přes závěrečnou nejvyšší dunu. Vyškrábu se na její vrchol a zvedám se proti západu slunce. Jako poslední člověk na planetě, který neví, co ho čeká. Otevírám oči a spatřím Oceán.

Jsem úplně prázdný. Oceán je tak plný.

Je to jako, když přiložíte dva magnety k sobě. Prázdnota mého Já a plnost Oceánu okamžitě pocítí nutkavou potřebu se spojit. Dávají se do pohybu rychlostí myšlenky a řítí se k sobě. Magnety se srazí, přilnou, a splynou v Jeden.

Plnost se vlévá do Prázdnoty a Prázdnota mizí v Plnosti.

Cítím, jak se Oceán odrazí uvnitř mého těla a vytryskne mi v slzách z očí. Utíkám v předklonu po písku, zlomený touhou po Domově. Jediným pohybem se svlékám do naha a padám do vln. Dotknu se sám sebe a vytryskne ze mě čistá radost. Oceán si mě přivine jako součást sebe samotného a nechá mě tak.

Nechá mě Být a Já Jsem. 

Stalo se mi to v Portugalsku u města Comporta.

Už vím, kdo jsem.

Nikomu to nikdy nevysvětlím a nikdo mi to nikdy nesebere. Má pouť končí. Není pro co jít dál."

Foto:autor

Dnes žiji plně v Synchronním světě a dotýkám se svého nejvyššího potenciálu. Dosáhl jsem svého osudu, naplnění a poslání. Je to díky tomu, že jsem vždy následoval synchronicitu, nejmocnější nástroj, který tu máme k dispozici. Na té cestě jsem udělal mnoho chyb, byl přinucen roky studovat tento fenomén a musel jsem si po nocích překládat dosud nepřeložené texty prací C. G. Junga. Hledal jsem základní klíč, který mi chyběl k úplnému pochopení, jak se synchronicitou pracovat. Nakonec jsem ho našel v jednom textu starém několik stovek let. A Jung? Také dělal chyby. Je čas napravit některá jeho tvrzení.

Vy ty chyby dělat nemusíte, nikdo po vás nechce, abyste si lámali nohy a rozkopali život od základů.

Je tu zkratka. Transformační kniha Synchronní svět.

Přeci jen jedno upozornění. Nástroj, který kniha dává, je nevratný. Už nejde vypnout. Pokud nežijete svůj pravý život, nejste s partnerem, se kterým máte být a nevěnujete se tomu, co byste nazvali nejvyšší naplnění a plný životní osud, tak kniha vás k němu dovede.

Řekněme si to jasně, může se tedy stát, že vám rozkope život od základů, a to v případě, že to potřebujete.

Je mi líto.

Komentáře

Jak jsem se trhnul od 99,9 % společnosti. Nechtěl jsem. Udělala mi to kniha Trhák.

Jsem naprostý eXoterik. Potřeba vnitřní vize je důležitá, ale ukážu vám, co se stane, když ve "vizích" zakotvíte.

Chodíte na koupaliště, lehnete si do trávy a intenzivně pracujete na své vizi. Chcete se vykoupat. Dáváte tomu opravdu hodně. Na semináři vám řekli, že manifestování je zdrojem všeho. Časem, protože v tom začínáte být opravdu dobří, vás naplní takový zvláštní pocit pýchy. Ne, že by ostatní byli úplně blbí, ale zkrátka vy jste tak nějak zasvěcenější než ti okolo vás. Manifestujete totiž mnohem více než kdokoliv a to vám pochopitelně dává náskok. Večer se vracíte z koupaliště a ve vzácných okamžicích záblesků reality si všímáte, že spousta lidí má mokré plavky a ručníky. Je to tvrdé, ale je to tak. Ti lidé se normálně koupají. Neurčitě se usmějete a druhý den si přivstanete, je třeba více vnitřně pracovat na vaší vizi, že jednou se určitě vykoupete.

Je to jako v tom vtipu:
Začal jsem se cvičit v pokoře. Víte, začínám v tom být docela dobrý. Možná nejlepší na světě.

Já vím, že to bolí. Ale přišel čas pochopit, že musíte konat. Manifestujete bohatství a úspěch? Super a co dovážíte? Absolvovali jste ten kurz účetnictví? Nasmlouvali jste si prezentační schůzky na celý měsíc dopředu? Rozjeli jste to truhlářství?

Exoterik je vždy o krok před esoterikem, protože on už zhmotňuje své vize, koná.

O kom se učíme ve škole? O těch největších eXotech! Kdyby se neprojevili navenek, nikdo by se o nich nedozvěděl.

A tak vyjděte z vaší vnitřní krajiny a postavte něco reálného ve vnější krajině. To je skutečná manifestace.

Udělal jsem takový pokus, vzal jsem knihu Trhák Jiřího Vokáče Čmolíka na co možná "nejduchovnější" akci a sledoval, co se bude dít. Řeknu to rovnou, málem jsme se porvali.

Samozřejmě, že ji občas někdo poznal. Ne, nečetl, nesedl mu ten týpek. Vysvětluje mi, že on jezdí jen na akce, které jsou zadarmo. Prý, také, co se asi sejde za lidi na akci, která je výdělečná?

Protože nesouhlasím, spíše vůbec nerozumím, trpělivě, s úsměvem Buddhy ukáže na velké BMW opodál a řekne, že to je ta chyba, vidíš, tam se žene ego, to je špatné. Prý on tohle již má za sebou, je dál ve svém vývoji.

Ptám se, zda si je jistý, zda toto BMW je získáno špinavou cestou a jen pro potřeby ega a on odpoví, že samozřejmě. Prý by se měli vyrábět jen unifikovaná auta, levná, aby nedošlo k takovým extrémům.

Používá výrazy jako bohatci, svinský prachy, nespravedlnost. Zmíním slovo komunismus a on bez váhání přikyvuje. Jenže asi dalších šest lidí s ním. Opět nesouhlasím a napětí mezi námi roste takovým tempem, že se na poslední chvíli korektně domluvíme, že se na tom místě, kde právě stojíme, prostě otočíme a rozejdeme se.

Mám zježené chlupy, husí kůži a mrazí mě po těle.

Opouštím skupinu a čtu si knihu uvnitř budovy. Zpráva o mě se rychle roznesla a již nejsem vítán tak širokými úsměvy jako dosud. Několik lidí se mi vyhýbá.

Dávám se do řeči s mužem, který je mi hodně sympatický, spřátelíme se. Později narazíme na téma peněz a nestačím se divit. Prý by měli všichni dostávat od státu základní příjem, aby nebyly sociální nerovnosti. Mluví tak dlouho a špatně o penězích, že začínám být zvědavý, co dělá. Nic, živí mě manželka, má mnohem větší příjem, vždycky si jen řeknu o peníze, když potřebuji. V padesáti letech si říká o peníze, jako dítě u rodičů. Jeho slovník je ještě silnější, říká hajzly prachy. Mám ho rád, bylo mi s ním fajn, jen jeho finanční gramotnost je rovna 0.

A tak pozor. Učitel, který vám pomůže najít cestu k rodičům, nemusí umět třeba vztah k ženám. Nebo vám někdo pomůže s vaší ochablou životní energií, ale i třeba ten nejslavnější guru může být naprosto nevědomý v otázce peněz. Neučte se od něj to, co sám neumí. To, že vám hodně v něčem pomohl, neznamená, že ho musíte následovat ve všem. Dokonce to může být pro vás i nebezpečné.

A tak jsem si uvědomil, co se mi stalo. Knihu jsem si přečetl spolu s 15 000 Čechy a Slováky. To je 1 promile obyvatel bývalého Československa. Vím, jak funguje lidský mozek, jak je to ve skutečnosti se svobodnou vůli, znám, jak funguje kruh přesvědčení a jsem zásadně poučen o zacházení s penězi. Vše doloženo těmi nejnovějšími vědeckými výzkumy. Přes unikátní kód v knize sleduji převratná videa, které mě uvádějí ještě hlouběji do problematiky. Koučuju sám sebe. V knize jsou otázky a musím makat. Co se vlastně stalo?

Ta kniha mě zvedla a vlastně dost surově oddělila od 99,9 % populace v Čechách. Kamkoliv vkročím, budu jediný z tisíce, kdo je VÍCE informován a kdo může mít dokonce problémy s těmi, kdo se ještě pohybují ve světě "před Trhákem."

Kniha mě také dost vyprovokovala a rozhodl jsem se ověřit jistá tvrzení o schopnostech mozku na vlastní kůži a tak jsem si připnul čelenku EEG a pokusil se, zda opravdu je možné dát jen silou mysli do pohybu nějakou hmotu. Video je z elektrárny Dukovany, do konce prázdnin si takovou "jogínskou" frajeřinku můžete vyzkoušet i vy. Je to strhující mentální přetlačovaná, jakoby se mezi mnou a mým partnerem přímo vytvářelo pole nějaké zvláštní síly.

Komentáře