Jednoho dne se probudíš a od rozbřesku je všechno jinak

Celý den, vlastně dny, týdny, měsíce, roky, desítky let, celý život jsi To zkoumal. 

Vlastně jsi To především prožíval. Nažíval. Plaval v Tom. Nejdéle z toho všeho času o Tom vlastně ani nevěděl a protože jsi o Tom nevěděl, nemohl jsi To ani řešit. A tak jsi měl takový a takový vztah. Dvacet let. Dvě děti. Pak druhý. 5 let. Jedno dítě. A tady někde už ti začalo svítat. 

Koukáš do zrcadla. Zvláštně se zavlní, obraz prohne a zahlédneš dlouhý zástup svých předků. 

"My jsme To tahle dělali dlouho a ty jsi na našem konci. My jsme Ty."

Foto: autor

Pozvracíš se. Utečeš. Prohlásíš opak. Provedeš rebelii. Budeš se snažit žít přesně obráceně. Ze všech sil se rozeběhneš od svých předků.

Natáhneš dlouhou gumu odporu co to jde. Zcela se vyčerpáš během desetiletí být jiný a pak najdeš maximální délku jejího natažení. 

Vžum!

Za jediný den, během jediného rozchodu, potratu, nechtěného otěhotnění, krachu, facky, nehody, násilí, zneužití se guma natáhne zpět. 

Tři desetiletí útěku v čudu.

Stojíš před zrcadlem a hledíš do Své tváře a na celého sebe. Už To vidíš. Jsi složen z těl svých předků. Rameno po macho tátovi. Nos po židovském dědovi. Široké oči po naivní babičce. Jazyk po ostré matce. Ploché čelo po pasivním dědovi. 

Tmavou mateřskou skvrnu jako památku dávného (dnes již jen karmického) zranění. Bradavici jako relikt své táhlé manipulace. 

A v zrcadle vidíš i To mlžné, nehmotné. Věčnou rebelii po vzpurné prababičce jejíž ženské touhy (po tanci a eleganci) znásilnila válka. 

Ty přece musíš protestovat! Celým svým životem.                                            To je "vzkaz" tvých předků skrz tebe celému světu. 

"Chtěla jsem žít! Chodit na tancovačky. Měla jsem ráda sex a několik mladíku ze vsi taky, ale byla divná doba." A pak přišla válka. Buď a nebo. Vezmeš si ho nebo tě odsunou. A tak jsi strávila život bez lásky, v naprostém udušení. Zamčená s despotou. 

"Ale konečně je tu nové mladé svěží tělo naší rodové linie!                                Teď si to užiju! Je jiná doba!

Co naplat, že to není moje tělo, má touha projevit se je v tuto chvíli větší než mé pravnučky. Bude "mne" cítít. Nebude rozumět mým touhám. Sídlím pod vědomím. A to je má výhoda. Jsem neviditelná. 

Chci vztah, kde bude hlavně sex! Uá! To je jízda. On mně to fakt dělá každý den. Tohle jsem neměla. Už mne trochu omrzel. Šup, dám si ještě tohodle krasavce. 

Boží, tělo mé pravnučky vydrží fakt hodně. No, je to trochu neuctivé. Oni si ty dva vlastně ani nerozumějí, ale já si opravdu potřebuju dohonit tu válku. A to se bavíme jen o té poslední. Víte, něco ve mně se ozývá, je To silnější než já, jednou jsem zahlédla ve snu divou tvář své dávné prapraprabičky, ležela pološílená spoutaná v nějakém chrámu a kolemjdoucí ji "posvátně" znásilňovali za almužnu pro její chrám, který ji vlastnil. 

Samozřejmě slyším vzlyky těla mé vnučky, ale měla by se ovládnout. Copak nevnímá to obrovské utrpení, které my v ní, všechny její předešlá vtělení, neseme? Jaký ona má pohodlný život proti nám! Jak ona si může libovolně VOLIT ve svém životě!!! Tak ji závidím. 

Ona si dělá co chce! Dokonce muži s ní zacházejí vlastně jako kdyby byla jejich partnerka. Já jsem se musela postarat o zvířata, odvést práci na poli, vařit, starat se o děti a v noci si dávat pozor na jazyk. Můj muž nesnášel, když jsem se při sexu, znásilnění udělala. To mne bil a nadal do děvek. 

Ale teď je jiná doba! Dokonce jsem to já, kdo může opustit muže nebo ho podvést. Patří mi celý svět. Vždy na to jdu stejně. Přimknu se zevnitř klína ke klitorisu mé vnučky a začnu ho třít. Cvrnknu do srdce a rozbuším ho. Taky umím potit dlaně a zapalovat lýtka. 

Dělám to hlavně u kolegy v práci. Cítím z něj, že jak má dvě malé děti, tak jeho touha je veliká. Jakoby někdy zvednu tělo mé vnučky, ona vezme nesmyslný papír a vezmu ji celou roztouženou k němu ke stolu. Vždy je tak roztomile zaražený. Ale já vím za ty staletí, jak na muže. Prostě dělám, že nevím, že je mi tam vidět. A v tomhle mne Bůh obdařil. Ostatně to na mém těle obdivovali i pocestní v chrámu. 

Musela jsem si zvyknout. Že láska přichází s bolestí. Ale dnes mám možnost tu bolest řídit. Vlastně se jí mohu i vyhnout, když budu já ta akčnější, rychlejší a nevázanější. 

Au, zas ta vnučka. Nesnáším její modlitby, už zase nemám přístup k jejímu klitorisu. Nechutné. Ona si fakt myslí, že bude jakousi čistou pannou? Jako fakt? Z extrému do extrému? Že To potlačí? Stoletou, tisíciletou touhu? Věčné ubíjející nenaplnění? Takových tu bylo! Mám své kolegy a říkali mi, že uprostřed mdlého svitu kostelních svic chlapecké tváře vypadají jak dokonalé božské ikony.    Nejracovnější zážitek!

Kde to sakra jsme? Na nějaké seanci? Je tu kruh lidí a oslovují mne. To je mimochodem poprvé co se někdo milostivě uvážil mne, mou existenci, vůbec nějak zaznamenat. 

Oni mne poprvé vidí! Je tu vnučka a zírá na mne s rozšířenýma očima. 

Pláče a její rty šeptají: "Vidím tě."

Mám vztek a všem to řeknu. "Copak nevnímáš mou bolest? Všechno zkazím a zničím. Tady se nikdo nebude mít dobře."

Vnučka ke mně natahuje ruku a pevně vyslovuje: "Už tě vidím."

A to mne zlomí. Propojili jsme se. Dojala mne. Ona mne uznala! Existuju! Jsem vědomá. Jsem přijatá! 

Už nemusím tolik odporovat a toužit se projevit. To je tak uklidňující. 

Někdy už nechávám klitoris své vnučky na pokoji. Ona s ním stejně zachází jinak. Já to potřebuju víc na tvrdo, s trochou bolesti, alkoholu, aby to připomínalo mé dřívější zkušenosti. Ona je mírnější, spíše se celá uvolňuje a někdy se ani o klitoris nezajímá. Mazlí se celým tělem.

Možná časem něco odkoukám, ale je mi to fakt vzdálené. Tohle ani není sex, třeba když tu bylo vojsko, fakt šlo hlavně o rychlost a sílu stisku, aby rychle vypadl, tady je to takový někdy až nenásilný. Není tu můj svět, ale ok, je to tělo mé vnučky, ať s ním dělá co chce. Občas se ozvu, to jo, ale už nejsem tak silná, dvoudecka vína už nestačí. Litr ano, to je klitoris zase úplně volný a trochu si ještě ráda zajezdím. Ale už to není ono, co to bývalo. Vlastně jsem se i já druhý den cítila tak nějak hloupě." 

Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je v celé zemi nejkrásnější?

Je to ten, kdo uzná své předky. Prohlásí jasně a bez odporu. "Jsem jako moji předkové. Jsem jako můj otec. Jsem jako má matka." 

Rysy v zrcadlové síni měknou, ztrácejí se ostré kontury. Obraz se vlní, proměňuje. Vnučka se na sebe dívá už ráda. Přijala se a mohla se vydat novým směrem. Se všemi předky za sebou. Nikoliv před sebou. Její výhled je volný.

Dívá se vpřed. Její minulost ztratila svou sílu.

Už jí To neovládá. 

"To" už není neurčité, neznámé, bez vědomé.

Už To začlenila do sebe, do svého obrazu.

Už ví, kdo jde. 

Jednoho dne se probudíš a od rozbřesku je všechno jinak. 

KN. 14. 1. 2021

Komentáře

Já jsem John a přišel jsem vás učit lásce.

"Mé jméno je John, miluji vás a Ježíš vás také miluje."

prohlásil John Allen Chau, jakmile vstoupil na území kmene Sentinelců.

Jeden z šípů mu nejprve proklál vodotěsnou bibli, což je naprosto definitivní synchronicita, poslední varování moudré reality, jestli už nebylo pozdě. Šestadvacetiletý Američan se vrátil a zapsal uvedené do deníku. Druhý den ilegálně znovu dorazil ke břehu, byl zasypán spršou šípů k smrti a vláčen po pobřeží. 

Foto: Indian Coast Guard

Článek na Novinkách zde

Jakmile jsem zaznamenal zprávu v tisku, v mé mysli se objevilo mnoho otázek. Mám naprosté pochopení pro "svaté vytržení" mladíka, historie jich nabízí mnoho a i my jsme v dnešním přecivilizovaném světě, bílém světě, tu a tam přítomni mystériu vytržení, kdy nás ve voze překvapí oslnivý západ slunce, nebo když se někdo rozhodne ochutnat meditaci a s údivem zjistí, kterak dobře funguje a že okouší jinou kvalitu vědomí. 

Pak jsme ochotni za svou věc umřít. Její bytostná krása a míra závažnosti je hluboce dojímavá, až absolutní, dotýká se Podstaty a to je proč o ochotě umřít nepochybujeme. Prostudoval jsem účet Johna na Instagramu, byl více než dobrý člověk, uměl se pohybovat velehorami a nebyl hloupý. Obětoval se v dobré víře, BOHUžel naprosto nesmyslně. 

Instagram:Johnchau

Přesto otázky, které neuvěřitelně symbolická scéna na izolovaném ostrově vyvolala, jsou tak hluboce provokující a existenciálně vypjaté, a týkají se každého z nás, že jsem se rozhodl vzít postavu Johna jako archetypálního zástupce naší rasy a použít ho v následném zamyšlení. Přes veškerou úctu k jeho lidskému příběhu, nyní John představuje část každého z nás.

Až dočtete poslední řádek, nabízí se osvobozující myšlenkový obrat. Není vše, co John níže reprezentuje mrtvé a nedere se na povrch pobledlého ochablého těla Západu původní nespoutaná přírodní síla, archetypální moudrost animální přirozenosti, zkrátka něco jako selský rozum? A pokud se proces ještě nezačal, nesymbolizuje přinejmenším jeho potřebu?       

Má první spontánní reakce byla:

Jak to, že nadšený John s biblí v ruce nevstoupil do některého z deštných pralesů, kde právě buldozer najíždí do osady indiánů a rve jejich těla na kusy? Není mnohem žádoucnější přivést víru a Boha do této situace? Tedy před tvář bílého řidiče buldozeru?

Kdo potřebuje Boha více, my mistři civilizace nebo indián, mistr přirozenosti?

Pokusím se nyní provolání mladého Američana doplnit o širší kontext.

"Mé jméno je John a Ježíš vás miluje. Jakmile vstoupím mezi váš lid, budete během jediné generace zdevastováni, rozvrátím vás do konce vašich dnů. Následně se vám vysměju a poženu vás jako zvířata do rezervací, zabiju vás jednoho po druhém svými viry, bakteriemi a drogami. Smetu vás naprosto odlišným způsobem uvažování a rozklíženou kvalitou hodnot. Tím, že k vám vůbec přicházím, vyjadřuji, že jste "neznabozi", tak trochu méněcenné bytosti, ale nebojte vzdělám vás. 

Máte problém. Vaše děti vyrůstají v širší rodině kmeně, tráví většinu dne s rodiči a to my, vrchol civilizace, jsme dávno překonali. Naše děti, aby vyrostli v plnohodnotné členy lidské komunity, musí být od rodiny, co nejdříve odděleni. My tu oddělujeme i novorozence od matky a to ihned po jeho příchodu na svět, víte? Pak budou shromážděny nejprve v docela malých školách, pak základních, středních a nakonec velmi vysokých. To je povinné z našeho zákona. My si tu nehrajeme na náhody. 

Poté, protože vy jste nepochopili oč v životě běží, nastoupí do práce, od samého rána, a budou z ní propouštěni až po setmění. Já vím, zní to šíleně, oproti vašemu rodinnému společenství, ale vy nechápete pointu. Pokud zůstanete v práci déle než ostatní, dokonce lze pracovat každý den v týdnu, aby se věc urychlila, dostanete "prémii", odměnu navíc. A už se vám podaří vycestovat na celých deset dní na nějaký pěkný ostrov. Tak vás já John miluji. Navíc, co jsem tak stihl spatřit, vy tu nemáte ani jeden hotel, bratři a sestry. 

Jak se vůbec chcete dostat k penězům? Jak chcete, aby byli vaše děti štastné? Chcete snad, aby žili jako vy? U nás je každého přání žít zcela odlišně než jeho rodiče. Tak je to správné, tak vzniká pocit kultury, vyšších mravních zásad, úcty k životu a celkové civilizovanosti, kterou sem toužím přivést.

Hotel přinese mnoho dobrého, v každém pokoji bude u lůžka bible, to je takový náš dobrý zvyk. Vy se musíte courat po venku, mluvit s duchy stromů a uctívat prameny, ale my už to máme všechno pěkně sepsané na papíře. Jak jsem tak zahlédl, stromy u vás jsou opravdu silné a vzrostlé, hned mne napadlo, kolik pěkných biblí z nich půjde nasázet. Nač trávit celý den v přírodě, s Bohem, uprostřed živého božího těla, když si můžete třeba pět minut večer, Bohem nezávazně příjemně zalistovat?

Já John sem přináším víru. Poselství, které přináším, ona radostná zvěst, působí v našich lidech už přes dva tisíce let a my všichni jsme ji bezvýhradně přijali a náš lid vzkvétá. Jste poslední, kdo neuvěřil, proto jsem zde. Na základě naší víry lze zvyšovat celkovou lásku k bližnímu, jak ukazuje naše ohromující historie, kromě malinkatých epizod, kterým říkáme války. Vraždíme se po milionech, dusíme své bližní masově plynem, páráme těhotným břicha a znásilňujeme. Nejvíce šťastné civilizované státy maji svou atomovou bombu. Vymysleli jsme sebevraždu. To je normální, každý stát má svou statistiku sebevražd. Mimochodem, jaká je vaše statistika? Musí být příšerná, když tu žijete bez Boha, ale já jsem John Allen Chau a přicházím, abych to změnil. Miluji vás.

Přicházím ostatně ze země, která má svoje know-how. Předtím, než jsem já, bílý muž přišel do Ameriky, žili tam vaši bratři. My víme, jak s vámi naložit. Jak vás zahrnout naší boží milostí. Mimochodem, myslel jsem, že jsem v Indii a víte co, mne je to vlastně jedno, malá divoká zvířátka, navždy vám budu říkat indiáni. Děj se vůle má, tak nějak je to v mé bibli a podle toho řídím svou civilizaci. Já vím, na světě není jediná domorodá kultura, která by s námi střet přežila ve zdraví, ale upřímně, jít šípama proti puškám? To je co vás "rada starších" naučila?

A důležitá věc, vy stále věříte v nějakou pravdu, obracíte se do sebe, vše konzultujete s nějaký neznámým, naprosto zpochybnitelným (viděl ho někdy někdo?) Velkým mužem, každý krok se snažíte vnímat, zda je prospěšný Celku. Nemyslíte, že to je zbytečné? Vždyť stačí žít ve lži. Prostě vezmu buldozer a přejedu ji. Chápejte, my věříme v jedinou existenci vyšších sil a zájmů, jak nám káže egonomika. To je konečně Bůh, který je pěkně dobře vidět. V každém státě má tato pro nás srozumitelná vyšší síla svá hmatatelná "písma", svou jistou vytištěnou měnu, své oběživo. Co je psáno, to je dáno, že.

Člověk se taky musí hodně naběhat, aby vůbec nějaké to oběživo dohnal. Ale uvidíte, budete šťastní, od té doby vás neustále bude provázet pocit dostatku a hojnosti. Uvidíte, co všechno si za své vyběhané oběživo budete moci koupit, ano, správně se věci nezískávají nějak napřímo z přírody, ale kupují se. To všechno vás naučím. Všechno je u nás správně nazváno, vše vám bude dávat smysl. 

Konzum. Nemocnice. 

Jen "Jednota" se nám trochu vymklo, bez urážky, trochu mi to připomíná nějaký uhozený indiánský název.

Buldozery, dálnice, rakety, přehrady, genetika, to všechno je vyjádřením Písma mé civilizace. "Děj se vůle má" je přesně, co vám tak chybí, nechci vás urazit, ale: máte tu aspoň jeden bankomat, milí Sentinelci, které jsem přijel spasit?

Co se týče zdraví, budete si konečně moct vybrat, co budete chtít k jídlu. Až vás naučím svůj jazyk, já vím, že máte svůj jazyk, ale upřímně drazí, tím se dnes nikde nedomluvíte. Já vám dám jazyk, který vám velmi ulehčí život.

Naučím vás zkratky a důležitá slova jako KFC, Nestle, Exxon, Ibalgin, Ku-klux-klan, antikoncepce, deprese, toxický, rakovina, umělá hmota, je toho tolik, co vás chci naučit, já 26letý muž. Víte, já už jsem tohle první léto po škole, vím toho o životě mnoho, zrál jsem, hloubal a meditoval, často i demonstroval, proč ne, když mne tak ovládá můj hněv, mezi svým první Ipadem, nákupními centry a božími seriály, až jsem se prostě rozhodl šířit své nabyté poznání po širém světě. 

A tu jsem: 

Tak za prvé. rodíte úplně blbě. To není tak, že žena jen tak porodí a dítě se nechá štastně vyrůst. Proboha! To by se mohly stát strašné věci. Přišla by generace, která by náš systém zgruntovala. Musíte rodit především s muži, tak je to prostě nějak správné. Také nevíte, jakou polohu zvolit. Už jste si někdy, jako vážený porodník, jak my říkáme: "zkusili porodit dítě?" Vždyť by se musel ohýbat! Ach, domorodé neznalé ženy, rodit se přece musí vleže, na zádech, jen tak porodníkovi usnadníte jeho porod. Já vím, gravitace je sviňa, ale věřím, že ji vědci brzo vyřeší. Proto národe zanedbaný, povstaň jako jeden muž a vydej se za mnou. Vpřed, k cizelizované moudrosti, k nám božím lidem, do lůna civilizace.

Za druhé. Tady je demokracie. Máme trochu potíže s jejím importem, ale jen co zvýšíme výdaje na zbrojení, svět bude zase o kus demokratičtější. To jsem vám právě chtěl říci, jak se scházíte u poradního ohně a tvoříte vůli kmene, to mi přijde docela nebezpečné. Napadlo vás někdy, že takto může každý hovořit o svém pohledu na danou záležitost? To je naprosto šílený. Správně se to dělá nikoliv jednou denně, ani týdne, kdepak. Měsíčně také ne. Jednou za rok? Ale ne, všechen čas zabere sháňka oběživa.

Jednou za čtyři roky stačí. Vybereš si podle toho, jak je hezky namalovanej plakát, kde je tvář náčelníka, který se rozhodl, že chce být náčelníkem a tomu odevzdáš svůj hlas. No a on tě bude podle toho plakátu, který mu dělal za oběživo někdo jiný, naprosto plně zastupovat. Není to paráda? On bude čtyři roky hlasovat u ohně za tebe, za tvé myšlenky a veškerou tvou vůli, jste nyní opravdu jedna ruka, to víš, plakát to jistí. 

Za třetí. Udělali jste chybu, co se týče věciček. Vy nemáte vůbec žádné věcičky. Smutné. Podívej se na všechny euroamerické děti. Mají spoustu užitečných, umělohmotných věcí. Mají jich plný pokoj, trochu jich teď napadalo do oceánů, ale vypadá to dobře, rybám to prý chutná. Ty věcičky, chudobný indiáne, dělají rozdíl. A teď ruku na srdce. Jak chceš, aby tvé děti ve škole byli k něčemu, byli šťastné, když nebudou mít věcičky jako ostatní? He? To tě nenapadlo. 

Podařilo se nám totiž vtisknout do všech hlaviček jednoduchou představu. 

Čím lepší věcičky, tím lepší člověk, to je bez debat. 

Ach jo, jak ti to vysvětlit. Víš, jak tvůj syn chodí s těmi dvěma svázanými dřívky a vyluzuje na ně zvuky a pak tam všechny děti kmene tančí? Takže, rychle svážeš svému dítěti TŘI dřívka a tak porazíš toho blbečka se dvěma dřívky. To ti dá status, uklidní tě to, máš prostě ze sebe lepší pocit. My například u nás v Americe máme obrovský auta, jsou to jasně největší auta ze všech, a tak je to naprosto egonomický. Dnes každý rozumí, že jsme největší (great) národ. Nikdo nás jen tak neTrumpne.   

Pak už si s tím celý život jen hraješ. Umisťuješ na sebe nápisy správné hodnoty, abys zřetelně vyjádřil svou pravou lidskou cenu. Já mám třeba napsaný na téhle bundě PUMA. Když míjím člověka, který na sobě nemá nic napsaného, vyhrál jsem. A to tu jde. Nebýt za debila, za méněceného člověka. Už chápeš, jak se vyjadřuje hodnota člověka? 

Cože? Ne, to neznamená, že mé šamanské zvíře je puma, proboha, tak znovu. 

Všude chodíte pěšky, protože nemáte auta. Vždyť vy jdete třeba hodiny čistou přírodou pro vodu, jste normální? Víte, kolik oběživa jste právě ztratili? Takže: jakmile máš auto, můžeš si pro ni dojet, koupit tak, jak se normálně prodává, v plastikových nádobách a v tom je ta svoboda, chápeš?

Ale teď přijde to podstatné. Je důležité, v jaké ZNAČCE auta si pro tu vodu jedeš. To je naprosto zásadní. Každý u nás tomuhle perfektně rozumí, už malé děti chápou, že dojet si pro vodu vozem značky PORSCHE znamená prostě lepší vodu. Už od dveří svého auta můžeš kráčet jistěji, chápeš? Všem je jasné, že jsi nyní kvalitnější člověk, co má nárok na kvalitnější vodu. 

To je dobrá otázka. Ano, dalo by se to tak říci. 
Před nákupem vozu jsi tak kvalitním člověkem nebyl. Prostě až když sečteš všechny ty nápisy, máš po kupě celého člověka. Je to výhodný, zatímco ty nevíš, s kým se bavit a koho ignorovat, my se podíváme a hned víme, kdo za to "stojí". V tomhle jsme dosáhli mnohem vyšší spravedlnosti, vy v tom máte úplnej bordel.

Za čtvrté. Všeobjímající soucitná láska k bližnímu je možná. Jediné, co potřebuji je vaše území, stromy, zvěř, ženy a vaši duši, vážení. Zejména mi jde, a v tom jsem naprosto upřímný o vaši duši.

To vše ve jménu Krista, tak jak jsme ho tu přivítali a uvěřili mu, jak ho ctím v sobě.  

Proč je přibit kovovými hřeby k dřevěnému kříži?

Vždyť jsem vám to vysvětloval.

Egonomika je náš nejvyšší Bůh.

Kristus přece už umřel.

Jak?

Inu, zabili jsme ho. Zabíjíme ho každý den, aby se nám mohlo dařit. Mluvil o svatém duchu, o tom, jak se máme starat o vše živé, o tuto požehnanou zemi. Nelze tomu úplně rozumět, snad jen v jednom bodě ho chápu, když mluvil o zúčtování. Víte, v jeho době nebyly bankomaty a měl to těžký.

Ale naše egonomika brzo dosáhne vrcholu a budeme tu všichni šťastní.

Já jsem John a přišel jsem vás učit lásce." 

Komentáře

Dopis Miladě Horákové

Poslední dopis Milady Horákové je dopis nám všem. Velmi mne zasáhl. Píše v něm jazykem vytříbeným, milým a věcným, přesto mocným a pravdivým, o tom, že bychom se neměli nechat ohnout. Před sebou sama.

Všichni svým životem píšeme dopis Miladě Horákové. 

(dále volím silnější formu tykání, snad mi prominete, oslovuji i sebe)

Až Ti budou nabízet nějakou drobnou úlitbu. 
Až budeš váhat s komentem pod příspěvkem, který volí minulost. 
Až budeš chtít potrestat dítě, za to, že dělá věci po tobě. 
Až Tě šéf v práci bude chtít zlomit a lákat pro nějakou levárnu. 
Až budeš chtít podvést. 
Až se budeš snažit z něčeho vyklouznout a nepřiznat se. 
Až si budeš myslet, že slovo nemá velkou váhu. 
Až to bude vypadat, že se musíš vzhledem k životním okolnostem sklonit. 
Až se budeš chtít zařadit k mlčící většině. 
Až přestaneš věřit ve svůj střed, protože Tě západ zklamal a budeš se chtít obrátit na východ. 
Až se nebudeš chtít omluvit, že jsi byl hrubý. 
Až si přiznáš, že když mohla ona, ty můžeš také. 
Až si Tě budou chtít koupit a nabídnou Ti "solidní" koláč. 

Levné knihy, Plzeň, 3. 7. 2017

Až zjistíš, že Milada je kouskem v každém z nás. 

Až si poslechneš její poslední dopis: 

P. S.: Vážená paní Milada Horáková, čest její skvostné památce, mluví v dopise o zvláštní shodě okolností ve svém tragickém příběhu. Zažili jste podobnou osudovou "výměnu"? Vaše informace pomohou v mapování synchronních jevů. Děkuji. 

"Vždy si musíme vybrat nějakou stranu. Neutralita nahrává utlačovateli, nikdy oběti. Ticho posiluje mučitele, nikdy toho, kdo je mučen."
Elie Wiesel

"Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo v časech morální krize zachovávají neutralitu."

Dante Alighieri

Komentáře

Synchronicita jménem Google

Všechno je energie. Myšlení je energie. Síla pozornosti je energie. Akce a činy jsou energie. 

Jedenáct let jsem strávil v Čajovně v muzeu a to je energie. Čajovnu jsem ukončil koncem května 2012. Zde vytvořená energie se stále připomíná a vždy okolo výročí se touží projevit a připravit nějaké překvapení. 

Letošní kulaté páté výročí bylo malinko více propracované. "Rejža," tvořící princip či princip úplně pitomé náhody (záleží na vaší volbě) připravil něco, co se dá jen stěží jen tak přejít. 

Na Google mapách jsem hledál vzdálenosti různých moří z Klatov kvůli letní cestě. A napadlo mne, že se podívám na snímky Čajovny v muzeu na Google Street View. 

Prima, našel jsem čajku a ještě obrátil pozornost k zaparkovaným autům naproti vchodu se slovy, že by byla fakt sranda, kdybych zde našel vůz nějakého zákazníka. 

Klik. Google mi ukáže můj červený Hyundai, jak v něm právě projíždím okolo vchodu čajovny. 

https://www.google.cz/maps/@49.8727957,16.311695,3a,75y,51.88h,69.15t/data=!3m6!1e1!3m4!1sPtmNS-URn0KKTIfvLas-ag!2e0!7i13312!8i6656

Snímek pro Google Maps byl zhotoven v určité desetině sekundy, kdy jsem projížděl přesně naproti bráně Čajovny v muzeu. Na snímku je dokonce vidět že mám červené tričko s nápisem Čajomysl, což byla doména čajovny. Přiznám se, to tričko jsem zas tak často nenosil. Ale na firemní snímkování se hodí, to ano. 

A tak vím, co jsem dělal v červenci 2011 a co jsem měl na sobě. Díky Google. Dobrá, no a co?

Přece nic. 

Je přece určitá šance, vyjádřená matematicky, že se to může stát. Je pro vás ok 1:9864766906544906543210989524689795475858989898745973?

Ale architektura za tím, to je právě to, co mne zajímá. 

Mohl jsem jemněji tisnout plyn a projet o zlomek sekundy později, než zaměstnanec Googlu stiskl spoušť. Také on tam nemusel být. Cestou ho několik lidí zastavovalo a ptalo se, jestli fakt fotí pro Google. Také si ráno musel vylít kávu a zhotovit novou, nalil si do ní zkažené mléko. Ztratil celých pět minut. 

A pak celý orchestr událostí, příčin a následků vrcholí, projíždím právě ulicí, kde provozuji čajovnu a fotograf Googlu snímá další ulici v práci a "přicvakne" mne k místu, které mám moc rád a kde deset let připravuji hostům čaj. 

Ale to není všechno. Od července 2011 je dlouhá cesta. Google záběry ulice Jiráskova 9 vystaví a "rejža" nechá všechno být. 

V klidu pár let počká a vytáhne je na mne k pětiletému výročí. 

Struktura synchronicity. A takové události nám dávají zprávu, něco prozrazují.

Pomohu si filmem Truman show. Scénář, kulisy, rejža. A naše možnost prozřít. 

Přijmout neodvratitelnost scenáře. Neutralitu kulis. Přesah tvůrcova záměru. 

Fotografie mého vlastního vozu mi připomíná, že jsme té hry aktivně účastni.

 "Jedeme v tom." 

Řídíme si to sami. Brzda, plyn, pravidla. Nehoda. Údržba stroje. 

Vybíráme si cestu, jsme svobodní. A přesto jsme součástí vyšší hry. Jsme tvůrci, herci a nejsme ve svém příběhu sami. Boží oko nás vidí. Jeho prostředkem je Google Street View. Jsme to my sami, kdo se sleduje a hodnotí.

Máme své vědomí. Svědomí. 

Kam právě jede váš automobil?

Je to ryze komerční jízda nebo má vaše cesta vyšší smysl? 

Svítíte si na cestu? Vypínáte s pokorou dálková světla?

Jezdíte eko logicky? 

Umíte dávat přednost? 

Nejezdíte v protisměru? Co když "jedete" proti sobě?

A v jakém stavu je váš vůz? Brzdy kaput? Baterka šmytec? 

Možná byste si měli odpočinout.

Někdo jiný zase pořádně šlápnout na plyn. Nepotřebuješ jet na rok do Indie, abys zjistil, co chceš od života. Co tě nezabilo, zabije tě příště. Zabíjí tě to proto, abys něco změnil. Možná budeš muset udělat něco, co jsi ještě nikdy neudělal. 

Rozvést se. Oženit se. Vdát se. 

Poslat šéfa slušně do prdele. Vymezit hranice. 

Úplně překopat vztah. Poděkovat rodičům za život. 

Spojit se se sebou a vyrazit za svým snem. 

Nebo chcípnout u televize. Tele. Vize. Ty krávo. 

Google Tě vidí. Má tvůj záběr. Sedíš v křesle v mihotavém světle a žereš brambůrky. Cvak. Uložit pozici. "Save me."

Příští snímkování se koná právě TEĎ. 

Co s tím uděláš?

________________________________________________________________________

K moři se nejede. Google mi tím naznačil, že mám zůstat doma. A já chci se svým strejdou vycházet nejlépe, jak jen je to možné. 

_________________________________________________________

Díky synchronicitě, že mi připomněla krásné roky v čajovně. Můžete začít tam. Jděte na čaj. Otevřete nad šálkem naslepo knížku. Dobrodružství začíná.

_________________________________________________________

Tento text byl vygenerován automaticky. Neodpovídejte na něj. 

Komentáře

Příběh tak trochu k Valentýnu.

Karta Viselec zobrazuje muže, který uvízl v neřešitelné situaci. Je lapen za nohy, obrácen životem vzhůru nohama, hlava se mu téměř dotýká země, "voní ke kytičkám".

Viselec přišel do mého života s příchodem roku Kohouta, prý, abych si zametl před vlastním prahem. 

Dal mi příležitost se uvidět. Jak to nejčastěji bývá, takové příležitosti nejčastěji přináší partnerský nebo rodinný život. 

A v tom testu jsem selhal. Nebo vlastně jeho neprojitím jsem dostal šanci na nový. Má zúžený vchod. Nevejde se tam mé zhýčkané "single" ego. 

Asi jste si všimli, že úroveň vaší schopnosti rozvíjet a žít partnerský život, není úměrná počtu chytrých článků, které sdílíte či píšete, ani dokonce počtem klientů, kteří navštěvují vaše semináře. To je jen vydávání receptů, to, co máte skutečně pod pokličkou, jak umíte "vařit" a skutečně vychutnávat partnerskou a rodinnou manu ukazuje jediná skutečnost: zda ta jídla opravdu jíte neboli zda máte partnerský vztah. 

Foto těsně před otevřením níže popisovaného procesu.
Z Buddhy vyvstává žena?

Strach z rodinného života je "single" realita. Stejně jako když mi jedna známá terapeutka sdělila, že za všemi "neplodnými" páry, které kdy léčila, byl strach z toho mít dítě. 

Skvělá kombinace, že. Tentokrát svou ironii použiji proti sobě.

Mám oboje. Dobrou chuť. Máš dostatečně velké koště, Kamile?

A pak to šlo ráz naráz. Nemám často sny. Když už, tak je to něco jako zemětřesení. 

A přišel jeden takový senotřes. 

Píšu knihu, poslední rok intenzivně, denně, zavřel jsem i živnostenské listy.

Sen mi sdělil, že knihu mohu pustit ven, až budu hotovější člověk. To znamená, až budu umět partnerský život a mít dítě. Až budu mít funkční rodinu. 

Ten sen byl vlastně docela surový, tak jak to často podvědomí sděluje, abychom se probrali a dostali to, co nám patří důkladně a naléhavě. 

Takže můj sen, jak vydám prospěšnou knihu o úžasném fenoménu synchronicit, je spjat s novou podmínkou. Až budu i já žít prospěšně. 

Nesingle. Nesobecky. Neprosebe. Ne jako sebestředný kokot. 

Už jsem se těšil, jak budu "autor", ale nejdříve se musím stát autorem svého života. Jak dlouho to potrvá? Nevím. 

Třeba pak přijde sen, že sen, který mám, mohu už přestat snít, a mohu s ním vyjít ven. 

Zatím to nejde. Kniha by nebyla autentická. Au. 

Bolí to. Ego hlavně. Ale má duše je vlastně ráda. Další kartou v kruhu je Smrt. Budu muset ze sebe nechat hodně odejít. Držte mi palce. I já držím vám. Každý tu máme nějakou práci. Když už jsme se narodili. 

Synchro mi to dávalo také pěkně. Nejdříve jsem zahlédl v novinovém textu část, kterou jsem si raději pro sebe vyfotografoval. 

Popisoval život v chartistické rodině. Muže "slavnostních" obličejů při podpisu. Avšak: Muže přijímající rozhodnutí a pracovní místa tak, "aby mohli psát", zatímco ženy snášely rutinu ubíjejících povolání, výchovu dětí a udržování nuzných domácností. Paní Pithartová zde vykreslila byty, do "kterých chodí spousty pánů v těch nejnevhodnějších dobách, mluví, pijí kafe, vymění si deprimující zvěsti a jdou o dům dál." Zachycuje životní partnery, které mají pusu plnou dialogu, avšak doma si ubližují, neschopni slyšet druhého."

Au. 

A abych byl úplně bez pochyb a uvědomil si, jak se věci se mnou mají, přistál ke mně další text:

Je to ukázka z knihy Buď mužem Larryho Richardse. 

"Nedostáváme sílu proto, abychom byli skvělí v očích druhých, ani abychom nad druhými panovali. Je to síla k službě. Někteří muži říkají: "Jasně, vždyť řídím svou rodinu." Nejraději bych je praštil a upozornil je, že jsou hlavou rodiny, nikoliv, že ji řídí. Být hlavou rodiny znamená, že jste jejich služebníci. Vaše žena tu není od toho, aby pečovala o každý váš rozmar. Pánové, to vy jste tu od toho, abyste pečovali o rozmary své ženy. Jste tu od toho, abyste za svou ženu položili život. Jste tu od toho, abyste byli služebníky své ženy. Duch živého Boha nám dává sílu sloužit a ne se povyšovat. Váš dům řídí Bůh."

Au.

A protože jsem stále ještě trochu "single" dýchal, neomylně jsem si přitáhl text, který mi byl asi "nejtvrdší" synchronicitou k mé situaci. 

"Vztah Bůh-Člověk se na malém měřítku zrcadlí jako vztah rodič-dítě. Při výchově dítěte jsou nejvíce vychováváni jeho rodiče, protože zde hrají náročnou dvoj-roli. Jsou uprostřed vztahového vzorce: dítě ↔ rodič ↔ Bůh. Jsou mezi dvěma mlýnskými kameny. Před Bohem jsou jako dítě. Před dítětem jsou jako Bůh. Tato záměna rolí (učitel ↔ žák) má velikou didaktickou hodnotu. Není lepší způsob jak poznat Boha, než ho prožít. Při výchově je k tomu vhodná příležitost: stoupnout si do jeho role a zkusit se chovat jako on."

zdroj: Kryst/Tajemství Amenti 2. Knižní série Voyagers.

Skoro se mi chce vyslovit, jaký vztah máme k dítěti, takový k Bohu. 

Náboženství ženství. Náboženství dětství. Rodič je stvořitel.  

Dnes je 14. 2. 

Připravím své ženě květiny. Čeká mne dlouhá cesta. 

Komentáře

Bu-lharsko a tajemství života ve dvou minutách.

V Bulharsku musíš kouřit. Narodil ses tam. Nejdříve se venku objevila tvá ručka, dostal jsi do ní cígo a jak jsi chtěl poprvé potáhnout, vyklouzl jsi na svět. Všechna čest tabákovému průmyslu. Spojit se s porodnicemi byl majstrštyk. Na tělíčko vám fixkou rovnou nakreslí vaši značku. Pokud jste ze dvojčat, sponzoruje vás L&M. A pak už jen hulíte. Důležité je nepřestávat. Ženy tu mají v tom samo rovnoprávnost. A možná že jejich cigarety jsou ještě rovnější. Připravovat šopský salát pro zákazníka (mně) v bílé mlze, to už je něco jako podivuhodný olympijský sport. Nejasně si vybavuji, že ženy tu hulí obouruč.

Venkovní luga/lázně nad Burgasem

Bulhaři mají také vynikající orientaci. Jde patrně o nějaké genetické zvýhodnění. Stává se, že ani nestihnu povědět, co chci a už jim vystřelí ruka a velmi razantně ukazují, kam chci jít a kde je to, co hledám. Ta ochota, co nejrychleji a přitom rázně a přesvědčivě pomoci je skutečnou devizou balkánu. Nežli bych se stihl doptat na nějaké zavádějící podrobnosti, už hledím do jejich milých konejšivých jihoslavanských zad. Také oceňuji vypracovanou účelnost a důslednou praktičnost ve službách. Pokud něco chybí v menu, dozvíte se to snad ještě dříve než v kuchyni velmi upřímným, až dojemně snaživým ostřejším vyštěknutím. Všeobecnou dohodou je neusmívat se a učinit z obsluhování to, co opravdu je. Přece odnášení a přinášení určitého počtu nádobí na jednotlivé stoly. Jak kouzelné, překvapivě zenové myšlení. Jak milá snaha ušetřit hostu ze zahraničí spropitné.

Jasně, že jsi rozhodnutý v Bulharsku ochutnat caca rybičky. Trochu tě zarazí, že je u stolů jedí všichni a tak si taky hned jedny dáš. Proč tady všichni do sebe jen perou ty rybky? - přemýšlíš, když se jdeš posadit. Pokropíš citronem a už v tom jedeš. Druhý den chceš to samý, akorát objednáváš dvojtou gramáž. Je ti jasný, proč nikde nic jiného nenabízejí. Protože nic jiného taky nechceš. Někde mezi třetím a čtvrtým dnem je ti trochu blbě, ale dáš si caca rybičky. Prostě to přičteš slunci, abys v tom mohl jet dál. Dalšího dne slunce znovu posílí a začne jít do tuhýho. Nebo do řídkýho, každému, co mu patří. Nyní beru homeopatika a daří se mi už lépe. Jedna porce stojí v Burgasu dvě bulharské měny leva. To je jedno euro. Stálo to za to, to mi věřte.

V Bulharsku kroutěj hlavou jako že ne, ale je to ano. Víš o tom, ale stejně tě to občas dostane. Vlítneš do MHD a zařveš - Jede to do Sea Parku? Odpověď je záporná, nedáš se a řekneš - fakt ne? Všichni znovu kroutěj hlavama, začneš vylejzat, a všimneš si, ze u toho kroutění říkají "Da" jakože ano. Zasměješ se tomu a o deset minut později se venku ptáš na cestu k moři a divíš se, ze tam ani snad žádný nemá být. Přímo nad tím kroutíš hlavou. Je z tebe Bulhar.

Když už jsme u Bulharska, musíme zmínit celý ten neuvěřitelný talent balkánu různě rozestavovat, nechávat nedostavěné, opouštět a nechávat zarůst fungl nové stavby všech velikostí a typů. Rozjedete třeba řadu bytovek, ale někde kolem 90 % finále vás to omrzí, tak to necháte zarůst. Umí to velmi i Srbové, Řekové to maj z krize, tam jsou opuštěné celé čtvrti, a taky, když si nechaj koukat ocelový dráty ze střechy, mají prý nižší daně. Bulhar také rád staví třeba šikovný malý závod uprostřed polí, už to skoro bylo, už to začalo dávat smysl, ale najednou těsně před dokončením se ukázalo, že to fakt takhle na samotě nemá smysl. Nemluvím o občasnostech, je to mega rozsah, klidně 20 % staveb vzniká tam, kde bych je nikde vzniknout nenechal. Ale znáte to. Nesuď, pokud nechodíš v bulharskejch mokasínech, třeba bych byl posedlý tužbou postavit samoobsluhu na Olympu. Dává vám to smysl? Tak to máte balkánské předky.

Co naše západní civilizace totálně projela, to je ztracená bitva o turecké záchody. Začínají až někde na maďarsko-srbské hranici a houstnou až dolů kontinentem k Istanbulu. My jsme je také měli. Třeba v městě Litomyšl na koupálku. Jenže ouha. S touhou po zdánlivě vyšší kulturnosti šli do kopru. Ale střevo je potřebuje. Je to jako s našimi porodnicemi. To nejlepší z tebe vyjde pěkně v podřepu. Zeptej se doktora. Neochotně přizná barvu. Záchodová lobby dnes trůní pevně na svých pozicích a bude těžký ty zabetonovaný porcelánový grázly sejmout. Ale jde o hodně. O hovno. Dnešní výzva. Zkus to dnes udělat někde venku. Jdi do bobku a uvolni svěrač. Budeš mít pocit, že jsi se poprvé opravdu vyprázdnil. A teprve dokonale prázdní, čistí lidé jsou základem každé opravdové civilizace.

Jsem rád, že systém značení v Bulharsku mne udržuje ve střehu. Tady jsme už děsně zlenivěli a když je někde něco napsaný, tak víme, že to tam nejspíš bude. Jsme pak jako ovce. Třeba ubytování jsem vybral proto, že v bytě mělo být wifi. Ještě s báglem na zádech, hned jak jsem dorazil, jsem se znovu zeptal:

"Ta wifi, co jste psal, že tu je, tu je?"
"Ne." řekl Vladimir a tím mi otevřel nový svět.

Měl jsem mu to za zlé, ale jde jen o kulturní nedorozumění. Celé úřady, kavárny, obrovská nádraží tu jsou stavěna rovnou s obřími samolepkami WIFI FREE ZONE. Znamenají jediné, že je to fakt total free zóna bez wifi. Když jsem se v jedné kavárně ptal, proč to na ty dveře dali, řekli mi, aby bylo více lidí. To je 1677 km rozdílu mezi západním a jižním Slovanem v praxi. Vlastně jsme více Němci, než zbytek našeho kmene roztroušeného až po Sibiř. Ale není to jen Vladimir, na letos vydané mapě IC Burgas jsou koleje do venkovních lázní za městem. Jsou ale silně přesvědčivě zavátý a zarostlý, dámě v IC, které bylo tak 25 let, a která mi řekla asi 5x "Vezměte si train" a zapíchla prst do mapy na značku vlaku, by měl někdo říct, že co je naživu, tak tam prostě train už fakt není. Je to train free zone. Jako celé Bulharsko.

Mimochodem, IC jsme hledali přesně půl dne. Neudělali si na sebe žádný cedule. Jedna paní na ulici byla ochotná a vygůglila nám, že v Burgasu žádné IC není. IC, které na sebe nemá cedule, nikdo o něm neví a je nekompromisně neviditelný online. To chceš zažít. A na otázku - Jak se dostanu na malý pláže za městem? - se nadechla a začla mi popisovat cestu do muzea bulharských peněz. Jenže to já vím.

Bulharská měna je leva.

Praktické:

Bulharsko od 700 Kč (jen cesta tam a musíš "lovit" datum)

www.blablacar.cz

Bydlel jsem za tuze pěkných 137 Kč/noc v parádním pokoji v centru, to je svět Airbnb. Jdi do něj a získej ihned 600 Kč na cestovních kreditech, jak jsem to udělal já. Sdílení bydlení je revoluce. Registruj se dnes a rozšiř si možnosti pohybu po planetě.

www.airbnb.cz/c/knovotny12

Denní zpáteční linka do Sofie od Bulharů, lze v ČR kaufnout až do Burgasu, zpáteční za 3000 Kč. Nebo za 3300 v hotovosti na pokladně ve staré hale na Florenci. Po cestě kroasant, suška a nalejí ti kolu. Filmy s bulhar titulky. Na cestu přes Srbsko stále stačí občanka.

https://ardatur.bg/

Burgas: ideál centrála na výlety, ale už samotný je živý, autentický, levný a jsou tam bahenní solné lázně zdarma (kůže jako miminko). Pláže naprosto ok, slunečníky a lehátka zdarma. Je to i průmyslové město a jednou v noci přitáhl dost smrad z přístavu.

Na dohled:

Sozopol (dřevěné baráčky, krásné kostelíky, exkluzivní koupačka) jižně, napravo v zálivu, cca 30 min busem. 

Primorsko - koupací spot. Též busem častěji něž jednou za hodinu.

Nessebar - vidět vlevo v zálivu (na sever) Už dost hotelového typu. Pevnost, old city. Koupačka.

P.S. Samo, že Bulhaři jsou krásný lidi, článek je cíleně nevyvážený, prostě jsem ho tak udělal. Dobrý moment třeba byl, když jsme omylem dojeli až za město na konečnou MHD, byla půlnoc a neměli jsme už leva na cestu zpět. První oslovená dívka nám s velkým úsměvem věnovala na cestu. ( V busech jsou prodavačky lístků a na černo by jet nešlo.)

MERCI, Bulharsko!


NOVÉ VIDEO K CESTOVÁNÍ I K ŽIVOTU:

(není z Bulharka, ale z Izraele)

Tajemství života ve dvou minutách:

Komentáře

Sen, křest a synchronicita.

Fajn, napsal jsem motivační dopis a zabral. Dostanu se na vyprodanou Českou transpersonální konferenci. 

Mám to kousek. Sednu na tramvaj a ucítím vlhkost. Ještě se to dá říci jinak, plave mi prdel ve vodě. Je to červené víno na červené sedačce. Dostanu záchvat smíchu. Transpersonální zážitek. 

Výměna gatí znamená, že přijdu pozdě. Národní dům na Vinohradech je plně nacvakaný, extra řady vzadu jsou plné, stojí se tam. Odhaduji, že je zde 700-800 hostů. 

Zbývá jediné, nějak využít to, proč jsem byl zdržen. První dvě řady nesou reservé s nápisem Mluvčí/čestný host. Vzpomenu si na motivační dopis a posadím se do druhé řady, jsem také tak trochu čestný host. Přede mnou sedí Zdenka Kmuníčková a Stanislav Grof. Díky náhodo rozlitého vína.

Je to neuronový orgasmus. 
Z pódia je ohlášena revoluce vědomí. 

Tomáš Hilgard mluví o tom, jak reagovat, když vaše vidění získá 360 stupňový rozhled, jde o to nutit zrak sledovat jediný bod, focusovat ho. Je to jedna z potíží, pokud zažijete out-of-body experience. (OOBE) Důsledky pro stávající paradigma ohledně vědomí fixované na mozek, jsou fatální. 

Ondřej Bahník byl skvělý. Přirozenost, absolutní pokora a autenticita. Množství předaných informací za 70 min neuvěřitelné. Zpráva číslo 1. Bylina čistec přímý, naše zapomenutá šamanská léčivka. 

Přednáška Jiří Horáčka nebyla přednáška. Infokulomet. Tisíc slidů za minutu. Kadence řeči dvakrát rychlejší než ratatata. Věc? Přírodní psychedelika jsou zakázané jen z blbosti. Odtabuizovat. Umři staré paradigma.  

Problém: lidé po psychedelické zkušenosti se mění, upgradují, rozšířují si vědomí. S tím má problém státní moc. Od nepaměti ji ohrožují svobodně smýšlející jedinci.  

http://video.aktualne.cz/dvtv/psychedelika-zmeni-cloveka-jednou-provzdy-rika-lekar/r~97691520ef3f11e4890a0025900fea04/

Co mne bavilo, Horáček díky svému "přísně" vědeckému zaměření nesdílí názor, že vědomí může existovat mimo mozek. (viz. Tomáš Hilgard)

A to je co činí transpersonální hnutí živým. Je otevřené. Není "sysifovské."
Různé názory jsou respektovány a je jim dán prostor. 

Vynikající byl panel o nenáboženské spiritualitě. Hledali se cesty, jak sblížit a sjednotit vědu se spiritualitou. Václav Cílek to zabil. Není pro sbližování. Po bouřlivější reakci (celý panel byl svolán právě kvůli tomu) upřesnil, že je lze vnímat jako vidličky a nůž. Tedy se doplňují a dávají nám potravu celkového poznání. 

Tomáš Sedláček nesouhlasil a jejich splynutí označil jako za více prorostlé, jako "krkovičku."

Posledním slovem pana Cílka bylo, že venku zrají trnky a že bychom měli jít raději ven. Nasadil si krosnu a rovnou z diskuze tak učinil. 

Pro mne bylo zásadní, že celá konference byla prorostlá jako krkovička synchronicitou. Objevovala se často v příspěvcích, slidech a v příbězích, například Milan Hrabánek, který patří k nejvýraznějším postavám transpersonálního hnutí u nás by bez ní nikdy nedorazil na své první setkání s technikou holotropního dýchání. Zde je úvod do této techniky. 

Nejvíce se pojem synchronicity objevoval v příspěvcích Petra Lisého, který pracuje na knize Archetypové kosmologie. S ním jsem měl možnost téma probrat do hloubky v kuloárech. 

A právě pak se to stalo. Špatně jsem si uzavřel láhev s vodou, vložil do tašky a znovu přišla voda. Byl jsem pokřtěn jak na začátku, tak na konci. 

Výsledek křtu je pro mne zásadní. Na dnešek se mi zdál opakovaně sen, nejdříve černobílý, pak v barvách. Zdá se mi jako mantra. 

Je to nová definice synchronicity. Šup s ní do knihy.

(kniha Synchronní svět stále zraje podle svého timingu, pracuji na ni denně na plný úvazek od 11. 1. 2016. (1111), proto je na blogu nyní méně příspěvků.
viz ZDE.)

Protože transpersonální hnutí staví na zážitku, nikoliv na dogmatech byl součástí koncert i Létajícího koberce a Please the Trees, Vlastimil Marek nechal ochutnal sílu meditačních hudebních nástrojů, workshopy běžely v Raisově sále po celé dva dny.  

Závěr byl emotivní. Ludmila Chřášťanská uvedla v pohyb několik set lidí do tance. Zpívali jsme písně ve všech tradicích abrahamovských. V hebrejské, křesťanské a islámské. Tančilo se za mír. 

S. Grof (mezi světly vzadu) se účastní závěrečného kruhového tance.

Stanislav Grof navrhuje přehodnotit dosavadní praxi nejen v psychiatrii: 
ZDE

Seznámit se s jeho postavou patří ke vzdělání, je to jeden z největších Čechů minulého a tohoto století, rodák z České Třebové.

Komentáře

ŽIVOT VE STÍNU NENÍ ŽIVOT

Ahoj, jmenuji se Kamil a vůbec, za žádnou cenu, prostě ne a ne a ne jsem nechtěl poznat svůj stín. Stín se ve mně vztyčil až po temeno hlavy a naplnil mne odporem: Fuj, to nechci. To musím odmítnout. To ke mně nepatří. 

Ten pocit je naprosto autentický, "spravedlivý," silný a přesvědčivý. Brání se totiž ta část vás sama, kterou jste do teď na sobě potlačovali a tak ji zametli kamsi dovnitř. A na ten tmavý pytel napsali: Chraň mě silným pocitem odporu, kdyby se tě někdo dotkl.

Nechce se mi jet, vyplnil jsem sice formulář, ale pak se na to snažil zapomenout. Volají mi organizátoři. Poprvé jsem ve vlaku a hovor ve mne vzbudí jen nevoli. Stín naplno bojuje v rámci svého programu o svou existenci. Druhý telefon zase nic nemění, je den před seminářem. Poslouchám, jaký je jeho program, sice vnitřně cítím nějaké spojení, ale celou tu dobu je sluchátko obsazenou "stínovým" hlasem, který to vše odsuzuje a odmítá. 

Jsem na boso a na něco šlápnu. Počkejte - řeknu do telefonu a skloním se k zemi. Je to figurka rozbitého bojovníka, je ho polovic, má utržené ruce a nohy. Polije mne horko. 

Některé synchronicity doslova nenávidím. Jsou to ty nejléčivější. 

Foto:autor

Nechám muže ještě chvíli hovořit a pak hlesnu - já tam zítra budu. 

Obratem dorazí ještě propozice a udělá se mi zle. Ke všemu, co tam je, mám odpor. Stín používá všechnu sílu, aby mne zastavil a mohl si žít ve mně dál. 

To je druhý nejdůležitější moment. První byl ten, že se spustil onen neuvěřitelný inteligentní nástroj, který nás vede tam, kde máme být. Kde je náš největší prospěch a růst. Synchronicita na správném místě ve správný čas - pod mými prsty v trávě se právě ocitá rozbitý bojovník a zasahuje do mého osudu. 

A v ten moment je nutné se překonat. Být vyšší než svůj stín.

Jít za synchronicitou je cesta ze stínu. 

Seminář se jmenuje Temný eros a základem je zde přijmout svou syrovou hrubou sílu a nebát se prozkoumat a přijmout své temnější stránky. Je o uzdravení bojovníka. 

Nikdy jsem nebyl na opravdu tantrickém semináři, to jest, že odložíte veškerý oděv a začnete se dotýkat těch nejzákladnějších hranic, které ve vás rodina a společnost pečlivě vybudovala. 

Všechno ve vás křičí, že je něco špatně a tím hlasem je všechno to pokrytectví nás samotných. Doslova pokrytectví, jako pokrývat, skrývat, uchovávat ve tmě. 

A tak tomu můžeme říkat démoni. 

Co je vaším démonem?

Je to žárlivost? Je to závist? Strach?

A kam je projektujete? 

Vytáčejí vás uprchlíci? Je třeba se nějak před nimi chránit? A proč?

Co přesně vám vezmou a jak vás konkrétně ohrožují? 

Udělejte si to jako cvičení. 

Kdo je ochoten se setkat s nějakým svým démonem, o kterém si není vědom, může postupovat takto:

Udělejte si na příjemném místě v bytě ve dvojici malý chráněný prostor se svíčkou. Sedíte na zemi oproti sobě, pozdravte se navzájem, chyťte za ruce či se ukloňte.Tohle je sváteční chvíle a vy jste dvě dokonalé, soucítící bytosti. 

Jeden je svědek, dává vám svou přítomností tichou podporu, druhý bude hledat svůj stín, svého démona. 

Svědek si pak kousek odsedne a nechá své místo volné. Pro váš stín.

Pozvěte v imaginaci svého démona před sebe, nechte ho vytanout jako postavu před vámi a prohlédněte si ho. Možná váš vjem bude "visuální," možná se vám v hlavě jen objeví slova - jsem sobecký. 

Zeptejte se ho, jaké jsou jeho potřeby, co právě v tuto chvíli potřebuje?

(Pro živější prožitek je možné vstát a udělat skutečný krok do svého stínu, pozvat ho dovnitř a nechat ho mluvit vašimi ústy.)

Můžete dostat zprávu, že máte být razantnější, asertivnější, že máte otevřít své srdce či neodkládat věci (život) na zítřek. A začít konečně žít svůj život. 

Poté vystupte ze svého démona, vraťte se na své místo a nabídněte mu přátelství. Měli byste ho dokázat obejmout. To je moment prosvětlení stínu. Zmenší se nebo úplně zmizí. Pokud to zatím nelze, můžete si představit, že držíte v ruce světelný meč vašeho vědomí a rozetnout ho. 

Svědek je tu s vámi, věnuje vám láskyplnou podporu a s klidnou myslí vše zaznamenává. 

Objeví se jen takový stín, který jste ochotní zpracovat. Může se stát, že se vám jen potvrdí jen to, co už o sobě víte. Neodkládejte svůj stín stále do stínu, vzniká pak temnota. 

Je to kruté, ale pak jste to vy sami, kdo je nositelem tmy a její zástupce na tomto světě. Ale myslíte to dobře. Chráníte své blízké, svůj svět a své hodnoty.

Mluvíš moc nahlas! Nekřič, buď zticha, to se nedělá! 
Co tady běháš jako pominutý?
Já nevím, já tyto knihy nějak fakt nemusím. 
Ty cikány bych nějak reguloval.
Panebože, jak zastavíme ty uprchlíky, co nás chtějí zničit?
Rychle se obleč, než tě někdo uvidí nahého!
To je strašné, co tam ten zpěvák vyváděl, hotová Sodoma Gomora. 

Nikdy jsem nezažil tolik svobody a láskyplné atmosféry přijetí jako v tantrickém kruhu. 

SVOBODA A SEBEPŘIJETÍ. 

Cesta z vinny k nevinnosti, ze studu do potěšení, od trestu k sebepotvrzení.

Je s podivem, kolik lidí roztáčí své vrchní čakry, meditují, napínají svou intuici, modlí se, hrají si na anděly a potlačují čakry spodní, od kterých to všechno ale začíná.

Nelze to přeskočit. Nelze si jen malovat andělská křídla. 

Foto:autor

Někde v bocích jsou ještě jedna. Křídla draka, křídla, která se umí prudce bít, vášnivě se milovat, s vervou se ohnat po protivníkovi a hrubě zařvat, když je třeba. Ta křídla jsou černá, šupinatá, bojíme se jich, přesto jsou naše. Mají obrovskou sílu a ta se nejčastěji projevuje jako síla sexuální.  

Bojíme se jich tak moc, že jsme to zakódovali do DNA naší kultury, je to součást našeho povědomí. 

Proto se můžete "zbláznit," když se jich začnete dotýkat. 

Přece všechny ty příběhy o poražených dracích a ubitých nestvůrách...

Ano, jsou jen vyjádřením strachu ze "spodního" proudu. Ze Země (a že ta zvláště dostává na frak), z jejích elementů, z jakéhosi pekla. 

František Lízna, křesťanský kněz to říká takto:

Všiml jsem si, že jste tu pouť šel v botách DEVIL, to vám přijde vhodné?

A jak jinak bych toho ďábla asi měl rozchodit?

A tak až vám náš společný křesťanský základ začne namlouvat, že je něco špatné, nevhodné, tmavé a mělo by se to zničit nebo aspoň potlačit, dejte tomu napřed chvilku. 

Kdo ví, čí a jaké barvy je to hlas. 
_____________________________________________________________

"Jakkoli hluboce poznáme svět, 
vždy bude obsahovat denní i noční stranu."

J. W. Goethe


Newton tvrdí, že tma je nepřítomností světla. Goethe, že tma je rovnocenným protipólem světla a neustále spolu reagují. 

Všechny barvy tohoto světa vznikají různým smícháním světla a tmy. Proč zůstávat jen ve světlejší škále? 

Týká se všech mužů, ženy na všech stupních dominují naší výchově, ale jejich energie je jiná, nemohou udělit dítěti syrovou mužskou sílu. 

Naopak přirozeně ji potlačují, okřikují ji, bojí se jí. Je to jejich stín. I ony si jednoho dne budou muset přiznat svou divokou vášnivou nespoutanou podstatu. 

Malý test:

Je krásné, když dovedete napsat poetický vzkaz ženě (muži) a oslavovat hloubku jejích/jeho očí, ale stejně dobré je se do nich podívat a říci: Chci tě ošukat. 

Reagujete odmítavě na agresivní hudbu? Vida, odmítáte "vibrace" agresivity samotné. Určitá míra agresivity je zdravá. Sami jste produktem té nejagresivnější spermie ze všech. A jaký máte názor na box?

Ustupujete ženě/muži? Abyste se nehádali, protože si zakládáte na tom, jak je váš vztah harmonický? Protože VY byste s partnerem takhle nejednali?

Neublížili byste nikomu a vegetariánství je jedinou spásou tohoto světa?

To všechno vede k jedinému bodu, jste bez "dark side," jste tak světlí, že je to tak trochu na blití. 

Pánbůh s vámi. 

A s námi ostatními všichni ďáblové:)

P.S.: Tento blog věnuji "strašné" bohyni Kálí

P.S. 2:

Komentáře