Pojď tam, kde si stojíš. Pojď sám za sebou.

 

Art: Alexander Milov, Odessa, foto: Betsy Finkelkoo

Je to ve vzduchu, je to cítit v kostech, dere se to dovnitř, proniká to všemi póry a roztahuje tepny. Můžete dělat jako že nic, ale ono to tu je a pracuje to ve vás a pro vás. Vyklíčí to ve vašem nitru, zaseje pulsující semena, nechá uvnitř vás povstat ještě jednu bytost, ta se rozhlédne jako indigové dítě s jantarovýma očima, je to vaše probouzející se vnitřní dítě, hluboce se nadechne, nafoukne břicho, to se dotkne jako v nějakém posvátném geometrickém sňatku s vaším původním břichem a prostoupí ho. Nadechne se znovu a vnikne do vás svým rozvíjejícím se tělem jako nějaký zvedající se nový člověk uvnitř vašeho vlastního Já, začne soustředěně dýchat, růst a nepřestane, dokud se jeho kůže nesetká s vaší, neprostoupí ji a neuzamkne se s ní v jednom spojení. Protože ta kůže je vaší kůží, jenom tu starou je třeba svléknout, nechat ji být, odložit ji, dovolit starému Já odejít, protože je mdlé, pomalé a zastaralé, nesvobodné, nehýbe se a páchne. Necháte ho zevnitř pohltit vlnou svěžího dechu, horoucího, jak tančil nad pouští, silným, jak se sbíral nad horami, čerstvým, jak se plnil na údolími, voňavým, jak se stáčel nad lukami a čistým, jak se odrážel od vodní hladiny. 

Neboj se, skoč, postup dál. Vkroč tam. Poddej se tomu. 

Ztrať se ve slunci. 

foto:autor

Poddej se sobě samému. Nedrž se staré, mrtvolné slupky. Uvolni se a nech ji pohltit nádechy svěžího Tebe. Svobodného, čistého, nevinného, pravdivého Tebe, jak stojíš uprostřed všeho snažení a hluku, s nehnutou myslí, se zcela průchozím srdcem, celé tvé tělo je otevřené, necháváš jím procházet všechno potěšení tak, jak přichází, tak, jak se objevuje. Nebojuješ s jeho potřebami, naopak, vycházíš mu vstříc, už se "cítíš, vnímáš se," zahrnuješ se láskou a pokrýváš vonnými oleji, aby tvé údy byly lesklé, pevné a pružné, aby zcitlivěly tak, že se probudíš do své původní tantrické bytosti a získáš znovu to umění cítit jemný vánek jako polibek a dotek prožíváš jako nekonečné chvění. 

A tak tu jsi, ó Ty, jenž jsi prožil svou proměnu, narodil se, umřel, vydechl a nadechl se, shořel, utopil se a zanikl, vykročil, padl, ztratil se a zvedl, aby jsi povstal s ještě vlhkými ústy, rozbolavělými rty a dlaněmi pokrytými rosou z tohoto konečného počátku. 

Rozhlédni se, jdi a panuj svému novému světu. Máš vše, co jsi hledal. Máš vše, co potřebuješ. Jsi úplný, připraven. Nic ti již nemůže stát v cestě, protože se již nestavíš do cesty ničemu a žádnému jinému. Vše jsi přijal, rozpustil. Srazil jsi všechny věštby, překročil svůj osud. Hýbl si s karmanem. Uzavřel svá prokletí. Našel zkratku a pozvedl grál. 

Mácháš se ve studni plné zlatého štěstí, zhluboka piješ, protože víš:

"Šel jsem touto cestou a skrápěl ji slzami. Až se má studna naplnila na okraj a myslel jsem, že umřu, zavřel jsem oči a pustil se provazu. Vše jsem odevzdal, nemám nic, co bych s sebou nesl. A pak přišlo světlo. A tak jsem plaval, plaval uprostřed toho blyštivého moře, naplněného radostnými vlnami a sluncem, teplých a konejšivých vod, splynul s ním jako v lůně kosmické matky a byl skutečně v jejím lůně, horkém a růžovém, slastně napjatém k prasknutí v obrovském nekončícím vrcholení, které se s vervou pne do všech stran, jen se stupňuje, sílí, až naplní každou jednu buňku po okraj a nechá ji tak, jako nějakou napnutou nádrž plnou energie, štěstí a lásky."

Zavíráš oči, ptáš se:

"Je to skutečné? Vždyť to je jen na chvíli."

A pak je otevřeš a necháš je doširoka vnímat: 

Vidíš lásku, ucítíš lásku. 

Pocítíš dotek, vnímáš hlazení. 

Vidíš smutek, jsi smutný. 

Spatříš radost, směješ se. 

Zastaví tě hrubost, jsi hrubý. 

Spatříš zvednutou ruku, uchopíš ji.

Zahlédneš odhalené nitro, nasloucháš mu. 

Uvidíš duhový lesk očí, necháš se jím oslepit. 

Pocítíš všechnu touhu světa, necháš se jí strhnout.

Uslyšíš volání, necháš slova padnout dovnitř svého srdce. 

CO MŮŽE BÝT NA CHVÍLI, MŮŽE BÝT NAVŽDY.  

A tvá ruka začne tančit. Budeš malovat, budeš psát, tesat, vytvářet a hrát si. Budeš se v tom ztrácet, aby přes tebe mohlo přijít to, co není z tebe nebo je, ale už jen malinko, aby se to jen pamatovalo, ale hlavně je to pro všechny, aby se mohli vzpomenout, uvidět se a nechat upadnout chybné zrcadlo o sobě samých.

A tvůj hlas začne zpívat. Ponese píseň o světu za oponou nebo vlastně před ní, kde zpěv ptáků je jazykem domluvy a sdílení.

Tvé tělo se ohne vlnou prudkého pohybu, vymrští tě a rozhodí ruce jako nějaké šlehající plameny, protože se ti bude chtít tančit, ale jinak než dosud, jsi spíše tančen, jsi nesen, jen čteš pohyby, které tě prostupují, aby jsi jimi vyjádřil, aby bylo tebou vyjádřeno, co jsi, čeho jsi součástí, kam a komu patříš. 

A tvé nohy se rozeběhnou a je to běh laně, spíš let, jsi nesena, jen jemně se odrážíš a udržuješ na cestě letmými dotyky, aby jsi jako v sedmimílových botách obrazila všechny prameny, jezera, pouště a dychtivé koruny stromů podél cest, lesů a strání. 

Potřebuješ ještě něco? Máš nějaké otázky?

Na všechny je jen jedna odpověď:

...............................................

________________________________________________________________

Text "zachycen" 10. 9. 2015 22:10 - 23:23 jako "astro" předpověď na několik příštích týdnů. Držme si klobouky. Bude to nádherné. Vyjdi tomu vstříc. Následuj synchronicitu. Otevři se potěšení. Opusť bolest. Tady a teď je láska.

Americká astroložka Kelley Rosano:

Toto září je silný měsíc. Je schopen změnit hru. Mnoho pravdy bude odhaleno. Z nebes bude proudit světlo. Ponese tě domů, ke tvému silnému uvědomění: Já jsem přítomnost. Buď pozitivní, mysli ve velkém, podívej se na větší obraz. Pohybuj se vpřed. Buď statečný. Neboj se. Miluj. Všechno je jednota. Jenom se ciť dobře.

Komentáře

CESTA KOLEM SEBE ZA 1068 DNÍ

Před třemi roky jsem stál v kopcích nad portugalským městem Odemira, prsty odřené do krve, batoh mi na zádech ztěžkl jako pytel s uhlím, už v sedm ráno nastalo nesnesitelné vedro. Nechtělo se mi jít dál. Krize. Do něčeho se dáte a protože to fest drhne, tak se vám do mysli vkrade ten hnusný práskač: "Co tady děláš? Jak to, že se neválíš u moře? Jsi magor!" 

Moje práce nefungovala, rozpadl se mi vztah, energie zmizela, má tvořivost se pohybovala kolem nuly, neměl jsem žádnou vizi a měl jsem pocit, že jsem zažil příliš, než aby se to dalo nějak rozchodit. 

Ale svatojakubská pouť má svou sílu. Když jsem po největším stoupání přešel symbolicky zenový most na druhou stranu, cítil jsem znovu energii v žilách. A pak se to stalo. Napsal jsem po letech první povídku. Tvořivost byla zpět! Už se nedala zastavit, vyústila v tento blog, v moji dnešní obživu a v první česko-slovenskou knihu o fenomenu synchronicit. 

Jak daleko někdy musíme jít, abychom objevili, co máme u sebe.

Ta pouť byla to nejlepší, co mne mohlo potkat, i když to "potkání" dopadlo tvrdě, zlomil jsem si dost fikaně kotník a prodělal tři operace. Proležel jsem léto v bytě a psal. Bydlel jsem na konci města s širým výhledem a to léto přineslo něco nového. Balóny. Vznášely se každý den nad obzorem, někdy přelétaly i dost blízko, mohl jsem vidět hlavy letců, jak stojí v proutěných koších a letí, letí a já ležím a neletím. 

27.6. 2012

Bylo to jako propracované psychické týrání. Ležel jsem na lůžku, v noze kovové hřeby a každý den se díval na ty obrovské vznešené barevné létající balóny, jak putují za neznámou krajinou. S mou krajinou jsem byl obeznámen dobře. Jídlo, pití, bolest, vymočit a spát. Jídlo, pití, vymočit, spát. Nikde žádné barevné balónky. 

10. 6. 2015, po třech letech na den přesně od odemirské krize mi zazvonil telefon. "Jste připraven? Počasí ok, letí se dnes!"

Balóny!

Vznesli jsem se do oblak, pod sebou nádherný Karlštejn a náhle jsem uviděl v nadhledu celou svou cestu. Konečně jsem se na ní mohl podívat svrchu. Z pohledu Bohů, chcete-li. 

Viděl jsem sám sebe, jak se ploužím po úzkých silničkách, schovávám se ve stínu stromů a hledám vodu. Jak se ukládám ke spánku v dunách nebo jen tak při kraji cesty, když už se zšeřelo. Jak dostávám zprávy, jednou dobrou, podruhé strašlivou, až je mi odpojen telefon, protože má nová bankovní karta měla problém. Jak bez peněz večeřím ze stromů a keřů, koupu se v oceánu a s úsměvem odmítám občasné nabídky ke svezení. Jak jsem jeden den absolutně šťastný a druhý den zlomený a brečím jako malý kluk. Viděl jsem, jak se hledám. Viděl jsem všechna svá zrození, pády a smrt. Viděl jsem celý svůj život. 

                                             
Dnes, po 1068 dnech to pozoruji ze svého balónu a to podobenství nemůže být akorátnější. Mám pod sebou celý svůj osud jako na dlani. Už se na něj můžu podívat. Už vidím přes kopce, zatáčky a přes koruny stromů. Už jsem schopný celkového pohledu. Co tam vidím? Přece to, o čem tady stále píšu. 

Vaši cestu. Vaši proměnu. Cestu za synchronicitou, jak vás vede k sobě samým, za vaši plnou Verzí. Já nic, já muzikant. Jen si hraji svou písničku, pro vás má synchronicita zase tu vaši. Nemám se silou synchronicity nic společného. Jsem prst ukazující na měsíc. Dotkněte se svého měsíce sami. 

Ta metafora je opravdu přiléhavá. Let balónem jako schopnost se odrazit od země, uvidět daleké kraje, spatřit vzdálený cíl, oddat se mu a zase se vrátit na zem. 

Balón, který je nesen díky ohni, díky ohni naší vlastní proměny, jak spaluje naše klamné představy, chybná přesvědčení, sobectví, touhu vlastnit, každému to, co by nejraději odložil jako závaží připoutané ke koši. 

A co je pro mne, jako spojovatele západního uvažování s východním, obzvlášť potěšující: Balón hnaný větrem nezná svůj směr, osud si sám dere cestu, ale v naší moci je plně zacházet s výškou svého letu. Svým životem můžete proletět nízko nebo pěkně vysoko. Je jasné, že kdo chce jít výš, musí více spalovat. A to někdy bolí, ten oheň hoří uprostřed pláště našeho nafouknutého ega. Čistí ho, dělá příšerné zvuky a může vám ožehnout čelo. Ale uvidíte se z větší výšky a uvidíte dál. Jste celkovější. Dokážete spatřit svůj osud, jakoby jste ho nejen žili, ale i zároveň z odstupu pozorovali. 

Zajímavé je, že s balónem se nesmí letět rychleji než 4 m/s (14km/h), nelze pak přistát. Pokud dáte do pohybu tak velké těleso, pak už není schopno znovu dosáhnout země a zakotvit. Rozbijete se. A osud vás odvleče kam bude chtít.  

Na svém symbolickém výletě jsem stál přímo s pilotem pod hořáky. A že jsem toho za tři roky spálil. Však vy víte, o čem mluvím. Také se vám z 90 % vymění přátelé a vlastně o nic nejde?

Celý svět je jedno naše velké Já.
Jak do něj voláte, tak se z něj ozývá. 

Jaké máte s velkým Já vztahy, takové jsou právě vaše vztahy. 

Změňte vztah k sobě, promění se všechny vaše vztahy. Někdo zmizí, další se začne chovat jinak, váš nový partner je k vám mnohem laskavější. 

Co se stalo?

Vaše Já prošlo ohněm, je jiné, váš svět musí být jiný. 

Jsem šťastný, že jsem cestu kolem sebe vykonal za 1068 dní.
Je to hotový román. 

Na obálce má napsáno:

"Vydejte se na cestu, jste někdo jiný, než vám řekli. Váš potenciál je neomezený." 

Až budete hořet, buďte šťastní.
To je jediné na čem ten oheň pracuje.

P.S.: Díky své rodině za obzvlášť synchronní dárek k narozeninám.

P.S.2 :

Komentáře

Je jedno místo, kam, když se jednou podíváte, všechno se změní

"Je jedno místo, kam, když se jednou podíváte, všechno se změní. 
Co je to za místo?
Je jedna cesta, po které když se vydáte, tak z ní už nikdy nesejdete.
Která je to cesta?
Je jeden stav, ve kterém když se ocitnete, tak v něm chcete zůstat navždy.
Jaký je to stav?"

Kamil H. Novotný

Ten tlak je neúprosný, tvář korejské šamanky se vynořila odkudsi z nevědomí a pronásleduje mne každý den. Neuvěřitelný příběh s obrazem sledujte zde.

Ten obraz má zvláštní sílu a vzbudil množství reakcí. Každého někam nebo k někomu donese. Zatím prozradím jedno: ten obraz nosí pravdu. A má ještě jeden kód. Ale teď se vraťte k minulému blogu a udělejte si test: 

Jak na vás obraz působí? Kam vás nese? Jakou jste dostali od šamanky zprávu?

Jsou Dušičky, dny, kdy jsou mrtví na dosah a vydávám se vstříc svému osudu. Co mi má přinést setkání s člověkem, který se "ozval" týdny před naším fyzickým setkáním? Co mi chce říci? 

Pomalu se sunu po podlaze, pohybuji se vpřed pouze silou své páteře, ležím naznak a zakouším ten zvláštní způsob pohybu. Jsem spíše řekou, hadem, energií. Je druhý den workshopu a uprostřed prostoru začíná vznikat něco nového. Jednotný organismus čtyřiceti těl. Údery šamanského bubnu rozpouštějí mé hranice a začínám "tušit" ostatní jako sebe sama. Posunujeme se, kroutíme, plazíme se jako nějaké původní bytosti, které právě opouštějí oceán. 

"Utvořte jednoho hada", opakuji si šamančin hlas.

Má páteř ožívá a raduje se, že jsem vše nechal na ní. Poddávám se a měknu. Stávám se tekutým. Už se neplazím, plynu. Přestávám se bránit životu. Pánve se mi volně ohýbají jako mořské vlny. Objevuji jakýsi nový, dávný druh pohybu. Vlastně není nový.

V tomto pohybu jsem sem přišel. My všichni. Je to pohyb, ve kterém se rodíme. Rodíme se ve vlně, ve vibraci. Sami jsme vlnou, vibrací a energií.

A ten had na zemi, ze čtyřiceti těl, mi ho připomíná. Naše vibrace se propojují, vlna sílí až pohltí všechna těla, všechna Já, a na zemi povstane krásný duhový had. Jsme to my, lidé.

Články jednoho hada, jednoho organismu, který tu stále je, jmenuje se Člověk a hýří všemi barvami podle barvy kontinentů, kde se právě nachází. 

Můžete mu říkat Adam.

Jako Adam jste všude, milujete se navzájem. Pomáháte si, říkáte si pravdu do očí, ošetřujete se. Berete se za ruku a chodíte spolu do kina. Dáváte si květiny. Hladíte se a líbáte. Neustále se podílíte na tom nejšlechetnějším a zároveň nejsobečtějším aktu ve vesmíru. Na aktu života.

Když dáváte lásku, dáváte ji sami sobě. Když nenávidíte, nenávidíte sami sebe. 

Je jen jedno Srdce a to je vaše srdce uprostřed vaší hrudi. Je v něm celý Adam. Jsme rozpuštěni do miliard Srdcí, ale jen na oko. 

Na OKO, na efekt smyslů to tak vypadá, ale je to jen na oko. Když zavřete oči a necháte se vést šamanským bubnem, najdete místo, které už není okem vidět.

"Správně vidět lze jen srdcem."

Antoine de Saint-Exupéry

Možná se ještě hodně napláčete, než to místo objevíte. Ale na té cestě se slzy z utrpení mění v slzy radosti. Možná jste o té dlouhé cestě již slyšeli. 

Lidem na takové cestě se říká Alchymisté.

Možná budete na té cestě křičet bolestí, to se může stát ještě před tváří šamanky nebo před tvářemi vašich blízkých.

Na tvářích nezáleží. Je to jedna a ta samá tvář. 

Ještě jednou: všichni vaši předci, vaši blízcí, vaše lásky, ti všichni si před vámi pro vaše oči drží různé tváře. Je to jen taková hra pro vaše smysly. Vše se odehrává před jedinou tváří, před jedinýma skutečnýma očima. Před tváří Šamanky.

Ona vás ve vlně vyslala na svět a zase vás jako Matka pohltí. 

Jsme zrozeni pro alchymii. Máme času tak akorát. A na té cestě se stane něco úžasného. Slzy bolesti se promění v oceán lásky. Může se vám to stát přímo před šamankou nebo když poprvé spatříte modrý oceán. Můžete to zažít ve válce nebo při pohledu na let ptáka. Lze to zažít při umývání nádobí, stejně jako v objetí. Ve stoce i na rozkvetlé louce. Jenom jedno se počítá. Oka mžik, zda jste připraveni vyměnit slzy za lásku. Provést proměnu mědi na zlato.

Podívejte se do očí na obrazu. Co tam vidíte? 

Mluví k vám prastará duše a ptá se vás: Jste připraveni na tu proměnu?

Jen v jeden jediný okamžik lze naráz pochopit cenu mědi. Celý život vám to nedávalo smysl. Bez té mědi, byste neměli tolik zlata. Vaše slzy jsou ryzí láskou. Proces transmutace je dokončen.

Když je mědi přespříliš, Člověk tomu říká "temná noc duše", znamená to jediné: pokud je tu temná strana, tak jen proto, aby se mohlo ráno zrodit silné světlo. Jasný den pro duši.

Jakmile se dotknete hada (hádejte, proč je nám tak zakazován?) a vstoupíte do něj, začnou z vás vycházet hluboké zvuky uspokojení. 

Tak jako náš had, čtyřicetihlavý had, právě se rodivší, nahý na matce Zemi. Já, Adam, vydávám, blažené zvuky, jedno velké ááááách, ozývá se ve všech srdcích stejně. Jsem pevně zaklíněn v klubku ostatních těl a je mi nesmírně krásně. Ano, pamatuji se, měl jsem takovou knížku pohádek.

Krása nesmírná...

Ochutnal jsem stav, ve kterém chci zůstat navždy. Měl jsem dlouhou cestu. Ale nakonec jsem to místo našel. A jsem za to srdečně rád.

Je to marný pokus nakreslit slovy to, co není pro slova. Jako hraní hudby bez nástrojů. Slova nejsou nástrojem pro zachycení toho stavu.

Najděte si svého šamana na vaší cestě. Možná s ním právě snídáte. Prohlédněte si jeho tvář. Zkoumejte jeho oči. Je samá měď? To je dobrým znamením. Nebo už vidíte zlato? 

Ležím na zádech a stal jsem se hadem, vím, je to zakázané, ale ta šamanka se "tradic" nebojí. Aby se mohl zrodit had, musí se svléknout z kůže.

A tak umírám. S jakou radostí. Umírám do oceánu lásky. 

Svrchu mě mlčky pozoruje "tvář obrazu" šamanky. Jsou v ní skryty všechny tváře předků. (viz minulý blog, je to neuvěřitelné, ale tvář na obraze je fyzicky podobná i mým konkrétním předkům, odtud mé pochopení)

Toto jsou lilie, které jsem věnoval své bývalé přítelkyni, než jsem odešel ke korejské šamance Hiah Park.

Rozešli jsme se, už je to přes měsíc. Přestali jsme se "vidět srdcem." Mizeli jsme si z oka Srdce a nedalo se to zastavit. Něco nás oddělovalo a naše cesta přestávala být společná. Bylo to silnější než my a tak jsme se rozešli. To se stává. Ona mě už nedokázala vidět jako muže a já jsem ji ztrácel ze svých očí jako ženu. Ale koupil jsem jí lilie a donesl domů.

Lilie je květina znovuzrození. 

Vcházím do místnosti a něco spatřím, je to přímo za šamankou:

Vím, zdají se stejné. Jenže jde o dvě různé kytice květin na dvou různých místech od různých lidí. Ale jsou tu. Společný kód: znovuzrození. 

Připojte se. Ponořte se do očí na obraze...

Šamanka se vás ptá: Co vidíte v mých očích?

A tak setkání s její tváří může zůstat tím nejdůležitějším ve vašem životě.

Pokračování příště. Ještě je nutné ten kód naplnit, co říkáte?

Podělte se do komentářů, co vám oči šamanky přinášejí. Pomůžete tak ostatním. Prosím, sdílejte její tvář, ona chce každého přivést tam, kam patří. 

Komentáře