Příběh tak trochu k Valentýnu.

Karta Viselec zobrazuje muže, který uvízl v neřešitelné situaci. Je lapen za nohy, obrácen životem vzhůru nohama, hlava se mu téměř dotýká země, "voní ke kytičkám".

Viselec přišel do mého života s příchodem roku Kohouta, prý, abych si zametl před vlastním prahem. 

Dal mi příležitost se uvidět. Jak to nejčastěji bývá, takové příležitosti nejčastěji přináší partnerský nebo rodinný život. 

A v tom testu jsem selhal. Nebo vlastně jeho neprojitím jsem dostal šanci na nový. Má zúžený vchod. Nevejde se tam mé zhýčkané "single" ego. 

Asi jste si všimli, že úroveň vaší schopnosti rozvíjet a žít partnerský život, není úměrná počtu chytrých článků, které sdílíte či píšete, ani dokonce počtem klientů, kteří navštěvují vaše semináře. To je jen vydávání receptů, to, co máte skutečně pod pokličkou, jak umíte "vařit" a skutečně vychutnávat partnerskou a rodinnou manu ukazuje jediná skutečnost: zda ta jídla opravdu jíte neboli zda máte partnerský vztah. 

Foto těsně před otevřením níže popisovaného procesu.
Z Buddhy vyvstává žena?

Strach z rodinného života je "single" realita. Stejně jako když mi jedna známá terapeutka sdělila, že za všemi "neplodnými" páry, které kdy léčila, byl strach z toho mít dítě. 

Skvělá kombinace, že. Tentokrát svou ironii použiji proti sobě.

Mám oboje. Dobrou chuť. Máš dostatečně velké koště, Kamile?

A pak to šlo ráz naráz. Nemám často sny. Když už, tak je to něco jako zemětřesení. 

A přišel jeden takový senotřes. 

Píšu knihu, poslední rok intenzivně, denně, zavřel jsem i živnostenské listy.

Sen mi sdělil, že knihu mohu pustit ven, až budu hotovější člověk. To znamená, až budu umět partnerský život a mít dítě. Až budu mít funkční rodinu. 

Ten sen byl vlastně docela surový, tak jak to často podvědomí sděluje, abychom se probrali a dostali to, co nám patří důkladně a naléhavě. 

Takže můj sen, jak vydám prospěšnou knihu o úžasném fenoménu synchronicit, je spjat s novou podmínkou. Až budu i já žít prospěšně. 

Nesingle. Nesobecky. Neprosebe. Ne jako sebestředný kokot. 

Už jsem se těšil, jak budu "autor", ale nejdříve se musím stát autorem svého života. Jak dlouho to potrvá? Nevím. 

Třeba pak přijde sen, že sen, který mám, mohu už přestat snít, a mohu s ním vyjít ven. 

Zatím to nejde. Kniha by nebyla autentická. Au. 

Bolí to. Ego hlavně. Ale má duše je vlastně ráda. Další kartou v kruhu je Smrt. Budu muset ze sebe nechat hodně odejít. Držte mi palce. I já držím vám. Každý tu máme nějakou práci. Když už jsme se narodili. 

Synchro mi to dávalo také pěkně. Nejdříve jsem zahlédl v novinovém textu část, kterou jsem si raději pro sebe vyfotografoval. 

Popisoval život v chartistické rodině. Muže "slavnostních" obličejů při podpisu. Avšak: Muže přijímající rozhodnutí a pracovní místa tak, "aby mohli psát", zatímco ženy snášely rutinu ubíjejících povolání, výchovu dětí a udržování nuzných domácností. Paní Pithartová zde vykreslila byty, do "kterých chodí spousty pánů v těch nejnevhodnějších dobách, mluví, pijí kafe, vymění si deprimující zvěsti a jdou o dům dál." Zachycuje životní partnery, které mají pusu plnou dialogu, avšak doma si ubližují, neschopni slyšet druhého."

Au. 

A abych byl úplně bez pochyb a uvědomil si, jak se věci se mnou mají, přistál ke mně další text:

Je to ukázka z knihy Buď mužem Larryho Richardse. 

"Nedostáváme sílu proto, abychom byli skvělí v očích druhých, ani abychom nad druhými panovali. Je to síla k službě. Někteří muži říkají: "Jasně, vždyť řídím svou rodinu." Nejraději bych je praštil a upozornil je, že jsou hlavou rodiny, nikoliv, že ji řídí. Být hlavou rodiny znamená, že jste jejich služebníci. Vaše žena tu není od toho, aby pečovala o každý váš rozmar. Pánové, to vy jste tu od toho, abyste pečovali o rozmary své ženy. Jste tu od toho, abyste za svou ženu položili život. Jste tu od toho, abyste byli služebníky své ženy. Duch živého Boha nám dává sílu sloužit a ne se povyšovat. Váš dům řídí Bůh."

Au.

A protože jsem stále ještě trochu "single" dýchal, neomylně jsem si přitáhl text, který mi byl asi "nejtvrdší" synchronicitou k mé situaci. 

"Vztah Bůh-Člověk se na malém měřítku zrcadlí jako vztah rodič-dítě. Při výchově dítěte jsou nejvíce vychováváni jeho rodiče, protože zde hrají náročnou dvoj-roli. Jsou uprostřed vztahového vzorce: dítě ↔ rodič ↔ Bůh. Jsou mezi dvěma mlýnskými kameny. Před Bohem jsou jako dítě. Před dítětem jsou jako Bůh. Tato záměna rolí (učitel ↔ žák) má velikou didaktickou hodnotu. Není lepší způsob jak poznat Boha, než ho prožít. Při výchově je k tomu vhodná příležitost: stoupnout si do jeho role a zkusit se chovat jako on."

zdroj: Kryst/Tajemství Amenti 2. Knižní série Voyagers.

Skoro se mi chce vyslovit, jaký vztah máme k dítěti, takový k Bohu. 

Náboženství ženství. Náboženství dětství. Rodič je stvořitel.  

Dnes je 14. 2. 

Připravím své ženě květiny. Čeká mne dlouhá cesta. 

Komentáře

Smrt je zamilovaná do života. A je to tak v pořádku.

Stalo se to v okamžiku našeho zrození. To už se o nás starala. Protáhla se s námi z ne.bytí. Do světa tady a teď. Dýchá s námi, pozoruje každý náš krok. Miluje nás se smrtelnou vážností. A přeci je v jejím citu něco hlubokého, co nás začne více a více přitahovat až...

Až jednoho dne sami přikročíme k její láskyplné náruči. 

Komentáře

11:11 11.11. Umři, jestli chceš.

Ale znamená to, že zvolíš odvahu.
Umři hluboko uvnitř sebe, nech sebe sama propadnout až na své dno. 

Obleč se do své žárlivosti, slabosti, nemohoucnosti, zvrhlosti, podlosti, cynismu a sžíravé ironie. 

Ušij si ten oblek z bahna, nech ho na sobě uschnout, dobře se podívej na svou míru, vytáhni to bahno na povrch a ztuhni na slunci. 

Foto: autor

A pak se usměj. Z tvé tváře se uvolní první kousky bláta, dopadnou na zem a splynou s ní. Zvedni ruku a dej si ji na srdce. Sejmi z něj ten škraloup. 

Je tu něco, co se do tvého srdce nevejde? Podívej se na to znovu. 

Otvorem ve svém těle na místě srdce. Již tam proudí světlo. 

Řekni: "To jsem já, co nenávidím. To je má vlastní věc."

Odpusť si, dotkni se koleny země a uroň slzu. 

Vlhkost rozpustí Tvůj krunýř. Je to tvůj vlastní strup, vlastní jizva, která chrání Tvé vlastní zranění. 

Dobře jsi dělal, že jsi se chránil. Ale nyní je brána otevřená.

Nech to jít. 
Dej se do pohybu. 
Vykroč vpřed. 

Nech to ze sebe spadnout. 

Breč, vztekej se, křič. Nech to odejít. 

Můžeš se vzpouzet celé věky nad sebou sama, nad vlastní zranitelností, nad vlastní slabostí, nad vlastními prázdnými iluzemi a marným očekáváním. 

Anebo můžeš umřít tady a teď. V 11:11 11.11. 2015. 

Zveme tě, aby jsi poklekl do vlastního prachu, vlastní prázdnoty bez jakéhokoliv posuzování a nároků. 

Přijď takový jaký jsi.

Jen tak jsi plně milován a přijímám. Sám sebou. Jde nám jen o tebe. Jak se Ty budeš vnímat. Nemůžeme ti nijak pomoct. 

Láska je sebeláska. 

Umři v jeden jediný moment a otevři se lásce.
Nech to staré Já ležet v prachu i se svou nenávistí. 

A pak znovu povstaň. 

Rozhlédni se. 

Je ON/ONA nádherný, plný a dokonalý ve své nedokonalosti?

To protože jsi sám sebe takto přijal a uzdravil. 

Už nevidíš NEdokonale. 

Vidíš tak, jak to je. Prav-divě. 

ON/ONA je naprosto dokonalá, právě proto, že tu je pro tebe i se svými "chybami."

To, co hledáš, neexistuje. 

Takový neexistuješ ani Ty, jak by jsi tedy mohl najít někoho takového?

Nelži si do kapsy, že jsi lepší. Jsi právě takový jako ON/ONA. 

To je karma. Neboj se toho jako "špatné" karmy. Nikdo neví, co je špatná karma. Naopak. Dobrá situace může být špatnou situací.

Miluj svou karmu. Dává ti to nejlepší, o co jsi sám prosil. Přímá zkratka do nebe. Žebřík, výtah. A to jsi chtěl stále běhat jen tak okolo? S maskou na sám sobě?

Umři a nový vystoupej na vrchol své karmy. Tam je Nový člověk. Tam jsi Ty. 
Přijal jsi se s veškerou svou tíhou, a svět je náhle lehčí. Nahoře již neváží nic. Stal jsi se prázdným a vším. 

Stal jsi se prostým, obyčejným člověkem, ráno piješ kafe, večer usínáš a sloužíš svým blízkým a celému světu. A oni tobě. 

Ne, svět karmy není zlý svět. 

No tak už umři. 

Umři dnes. 

Nech se odejít. 

Čekáme tě. 

Všichni tvoji blízcí a Tvá velká jedinečná Láska, pro kterou jsi souzen. 

Přestaň nás zraňovat, prosím. 

Milujeme Tě. 

__________________________________________________________

Navazující video:

Komentáře

Pojď tam, kde si stojíš. Pojď sám za sebou.

 

Art: Alexander Milov, Odessa, foto: Betsy Finkelkoo

Je to ve vzduchu, je to cítit v kostech, dere se to dovnitř, proniká to všemi póry a roztahuje tepny. Můžete dělat jako že nic, ale ono to tu je a pracuje to ve vás a pro vás. Vyklíčí to ve vašem nitru, zaseje pulsující semena, nechá uvnitř vás povstat ještě jednu bytost, ta se rozhlédne jako indigové dítě s jantarovýma očima, je to vaše probouzející se vnitřní dítě, hluboce se nadechne, nafoukne břicho, to se dotkne jako v nějakém posvátném geometrickém sňatku s vaším původním břichem a prostoupí ho. Nadechne se znovu a vnikne do vás svým rozvíjejícím se tělem jako nějaký zvedající se nový člověk uvnitř vašeho vlastního Já, začne soustředěně dýchat, růst a nepřestane, dokud se jeho kůže nesetká s vaší, neprostoupí ji a neuzamkne se s ní v jednom spojení. Protože ta kůže je vaší kůží, jenom tu starou je třeba svléknout, nechat ji být, odložit ji, dovolit starému Já odejít, protože je mdlé, pomalé a zastaralé, nesvobodné, nehýbe se a páchne. Necháte ho zevnitř pohltit vlnou svěžího dechu, horoucího, jak tančil nad pouští, silným, jak se sbíral nad horami, čerstvým, jak se plnil na údolími, voňavým, jak se stáčel nad lukami a čistým, jak se odrážel od vodní hladiny. 

Neboj se, skoč, postup dál. Vkroč tam. Poddej se tomu. 

Ztrať se ve slunci. 

foto:autor

Poddej se sobě samému. Nedrž se staré, mrtvolné slupky. Uvolni se a nech ji pohltit nádechy svěžího Tebe. Svobodného, čistého, nevinného, pravdivého Tebe, jak stojíš uprostřed všeho snažení a hluku, s nehnutou myslí, se zcela průchozím srdcem, celé tvé tělo je otevřené, necháváš jím procházet všechno potěšení tak, jak přichází, tak, jak se objevuje. Nebojuješ s jeho potřebami, naopak, vycházíš mu vstříc, už se "cítíš, vnímáš se," zahrnuješ se láskou a pokrýváš vonnými oleji, aby tvé údy byly lesklé, pevné a pružné, aby zcitlivěly tak, že se probudíš do své původní tantrické bytosti a získáš znovu to umění cítit jemný vánek jako polibek a dotek prožíváš jako nekonečné chvění. 

A tak tu jsi, ó Ty, jenž jsi prožil svou proměnu, narodil se, umřel, vydechl a nadechl se, shořel, utopil se a zanikl, vykročil, padl, ztratil se a zvedl, aby jsi povstal s ještě vlhkými ústy, rozbolavělými rty a dlaněmi pokrytými rosou z tohoto konečného počátku. 

Rozhlédni se, jdi a panuj svému novému světu. Máš vše, co jsi hledal. Máš vše, co potřebuješ. Jsi úplný, připraven. Nic ti již nemůže stát v cestě, protože se již nestavíš do cesty ničemu a žádnému jinému. Vše jsi přijal, rozpustil. Srazil jsi všechny věštby, překročil svůj osud. Hýbl si s karmanem. Uzavřel svá prokletí. Našel zkratku a pozvedl grál. 

Mácháš se ve studni plné zlatého štěstí, zhluboka piješ, protože víš:

"Šel jsem touto cestou a skrápěl ji slzami. Až se má studna naplnila na okraj a myslel jsem, že umřu, zavřel jsem oči a pustil se provazu. Vše jsem odevzdal, nemám nic, co bych s sebou nesl. A pak přišlo světlo. A tak jsem plaval, plaval uprostřed toho blyštivého moře, naplněného radostnými vlnami a sluncem, teplých a konejšivých vod, splynul s ním jako v lůně kosmické matky a byl skutečně v jejím lůně, horkém a růžovém, slastně napjatém k prasknutí v obrovském nekončícím vrcholení, které se s vervou pne do všech stran, jen se stupňuje, sílí, až naplní každou jednu buňku po okraj a nechá ji tak, jako nějakou napnutou nádrž plnou energie, štěstí a lásky."

Zavíráš oči, ptáš se:

"Je to skutečné? Vždyť to je jen na chvíli."

A pak je otevřeš a necháš je doširoka vnímat: 

Vidíš lásku, ucítíš lásku. 

Pocítíš dotek, vnímáš hlazení. 

Vidíš smutek, jsi smutný. 

Spatříš radost, směješ se. 

Zastaví tě hrubost, jsi hrubý. 

Spatříš zvednutou ruku, uchopíš ji.

Zahlédneš odhalené nitro, nasloucháš mu. 

Uvidíš duhový lesk očí, necháš se jím oslepit. 

Pocítíš všechnu touhu světa, necháš se jí strhnout.

Uslyšíš volání, necháš slova padnout dovnitř svého srdce. 

CO MŮŽE BÝT NA CHVÍLI, MŮŽE BÝT NAVŽDY.  

A tvá ruka začne tančit. Budeš malovat, budeš psát, tesat, vytvářet a hrát si. Budeš se v tom ztrácet, aby přes tebe mohlo přijít to, co není z tebe nebo je, ale už jen malinko, aby se to jen pamatovalo, ale hlavně je to pro všechny, aby se mohli vzpomenout, uvidět se a nechat upadnout chybné zrcadlo o sobě samých.

A tvůj hlas začne zpívat. Ponese píseň o světu za oponou nebo vlastně před ní, kde zpěv ptáků je jazykem domluvy a sdílení.

Tvé tělo se ohne vlnou prudkého pohybu, vymrští tě a rozhodí ruce jako nějaké šlehající plameny, protože se ti bude chtít tančit, ale jinak než dosud, jsi spíše tančen, jsi nesen, jen čteš pohyby, které tě prostupují, aby jsi jimi vyjádřil, aby bylo tebou vyjádřeno, co jsi, čeho jsi součástí, kam a komu patříš. 

A tvé nohy se rozeběhnou a je to běh laně, spíš let, jsi nesena, jen jemně se odrážíš a udržuješ na cestě letmými dotyky, aby jsi jako v sedmimílových botách obrazila všechny prameny, jezera, pouště a dychtivé koruny stromů podél cest, lesů a strání. 

Potřebuješ ještě něco? Máš nějaké otázky?

Na všechny je jen jedna odpověď:

...............................................

________________________________________________________________

Text "zachycen" 10. 9. 2015 22:10 - 23:23 jako "astro" předpověď na několik příštích týdnů. Držme si klobouky. Bude to nádherné. Vyjdi tomu vstříc. Následuj synchronicitu. Otevři se potěšení. Opusť bolest. Tady a teď je láska.

Americká astroložka Kelley Rosano:

Toto září je silný měsíc. Je schopen změnit hru. Mnoho pravdy bude odhaleno. Z nebes bude proudit světlo. Ponese tě domů, ke tvému silnému uvědomění: Já jsem přítomnost. Buď pozitivní, mysli ve velkém, podívej se na větší obraz. Pohybuj se vpřed. Buď statečný. Neboj se. Miluj. Všechno je jednota. Jenom se ciť dobře.

Komentáře