pondělí 21. dubna 2014

Voskresenije, vzkříšení v Synchronním světě

Tallinn, město vzkříšení

     Už v Čechách mě zaujme obrázek katedrály Alexandra Něvského. Přitahuje mě. Jen se toulám a uvidím její baculaté věže přímo před sebou. Vcházím dovnitř a je to ve správný čas. Mše právě začíná. Jsem jen turista v Tallinnu a nikdy předtím se nezúčastnil pravoslavné liturgie. Vstupuji do chrámu, nevím, co se má stát. Sotva mé oči přivyknou zlatavě mihotavému světlu uvnitř, jsem stržen do hlubokého proudu toho nejtěžšího mysticismu, jaký jsem si kdy dokázal představit.


Chrám A. Něvského v Tallinnu. Foto autor. 

Kněží volají Boha tak naléhavě, že se atmosféra v chrámu hravě vyrovná tibetskému vytržení. Z kaditelnic neustále stoupá dým a pronikavé, zpěvavé hlasy mnichů rozvibrují každou mou buňku v těle. Má duše je unášena kamsi z těla a zpívá spolu s mnichy u oltáře. Obřad je dlouhý, trvá třetí hodinu. Ani se nehnu, ale když zřetelně uslyším – Voskresenije, mocně sebou trhnu. V kapse mám kartičku od přátel, kterou jsem dostal na cestu. Je z Medžugorie v Bosně a je na ní napsáno: Vzkříšení – Voskresenije. Moje vzrušení vystoupá skrz hustý dým až nahoru do kopule chrámu – tak o tohle tu jde! Jak toho ale dosáhnu? Odpověď přijde vzápětí. Věřící se řadí před nejstarším popem a pomalu přistupují k pomazání olejem na čele. Celou výzvu okamžitě odmítám – ne, to tady rozhodně nejde provést. Není to jen tak. Na několika místech je nutné pokleknout, pokřižovat se a pomodlit. Poté u jiného kněze políbit bibli, a co se mi zdá nejméně proveditelné, něco před samotným pomazáním vyslovit. Ale co to je? Až poté udělá nejstarší pop každému na čele křížek. Co když mě jako cizího poznají a zeptají se, zda jsem vůbec pokřtěn? Mám to srovnané – není to možné. Z duše se mi vydere bolestný sten. Je rozhodnuto. Přinutím se vstát a stavím se do řady. Krok za krokem postupuji vpřed a nenápadně sleduji, jak to dělají ostatní. Pokřižování je jakoby zrychlené a stále se mi nedaří vysledovat pořadí pohybů. A co ty neznámá slova před pomazáním? Jako v mátohách procházím všemi vstupními branami a zahlédnu hluboké oko kněze.

„Pane, smiluj se,“


 uslyším se česky a na třetím oku ucítím chladný dotyk malého štětce, obtahujíc mi na čele křížek. Se zastaveným dechem klopýtám zpátky na lavici a tam se rozsypu. Všechno utrpení uložené v mém těle se vzedme a prýští z něj všemi póry ven. Olej, smíchaný se slzami mi stéká po tváři, skláním hlavu a zůstanu tak. Jsem sám se sebou, kříšený z ran a bolesti. Vzhlédnu a uvědomím si, že jsem mezi samými ženami. Na druhé straně od oltáře jsou zase jen muži. Všem je jasné, že jsem tu poprvé. Zasměji se, zvrátím hlavu a hle, přímo nade mnou je socha nějakého svatého. Předává mi dopis. Netuším, co to znamená, ale všimnu si, že pokud bych seděl „správně“ v mužské části, toho svatého bych nad sebou neměl.

Ukázka je z mé knihy Synchronní svět. Chci dnes, 21. 4. 2014 poukázat na sílu svátku Pesach (Velikonoc) hebrejsky přechod, přejití. Je to mimořádně vhodná doba ke vzkříšení něčeho nového, k přechodu na další úroveň, k vystoupání a tím i snazšího udržení se v nové kvalitě života, Bytí či v nějaké nové aktivitě.

V jakékoliv životní situaci, nehledě na to, jak "zasekaná" cesta se může zdát, máme možnost Vzkříšení. V kterýkoliv okamžik. Kdykoliv v roce. Ale teď je velmi vhodná doba.

Toto je zpráva z křížové cesty na Nových Hradech podniknutá na letošní Velký pátek:


"Znemožnili ti každý pohyb, přesto pokračuješ ve svém spásném díle. Dej, abych v jakýchkoli omezeních nerezignoval ve svém povolání."

Vraťme se k tomu textu znovu:

"Znemožnili ti každý pohyb, přesto pokračuješ ve svém spásném díle. Dej, abych v jakýchkoli omezeních nerezignoval ve svém povolání."

Je tam úplně všechno: žádný pohyb, nelze ani dýchat, naprosto vše ztraceno a přesto se vydáváte dál. I kdyby to byla vaše realita doslova, stejně vám zbude alespoň pohyb očních zorniček a podívejte, co z toho Stephen Hawking (jeden z nejznámějších vědců planety) vybudoval.

Je to tak prosté, stačí to jen dělat. 

Pokračovat. Začít. Hýbat se. Znovu se zvednout.

Ukazuje to na jedinou možnou akci: napřáhnutí k dalšímu činu. Efekt bude obrovský.
Způsobí pesach. Vzkřísíte se. A budete vzkříšeni.

PS: Pro samé zakázky a jiné nádherné projekty jsem téměř ustal s tvořením toho svého nejdůležitějšího. Své knihy. Proto do diáře putuje jedna hodina denně psaní nebo 7 h týdně. A začal jsem dnes běhat. To je můj pesach.

Jestli toto dočtete a jako váš pesach zvolíte nulu, stáváte se tím, co jste zvolili.

Vždy se v životě stáváme tím, co si volíme, všimli jste si?

Vy v tomto případě: Nulou.

Hezké velikonoce.


Komentáře

1 komentář:

  1. Necekejme, ze po vskriseni budeme neco zažívat:) tam uz nebude žádná osoba, ktera by cokoli zažívala... Jak říkal uz MISTR ECKHART „Když jsem byl ve své prvotní příčině, neměl jsem žádného Boha, a byl jsem tam přičinou sebe sama; tehdy
    jsem nic nechtěl a po ničem netoužil, neboť jsem byl čirým bytím poznávajícím sebe sama v radosti pravdy.
    Tam jsem chtěl sebe sama a nic jiného; co jsem chtěl, to jsem byl, a co jsem byl, to jsem chtěl, a byl jsem
    prost Boha i všech věcí. Když jsem však svým svobodným rozhodnutím vyšel a přijal své stvořené bytí, tehdy jsem měl Boha.

    OdpovědětSmazat