středa 21. května 2014

Proč není synchronicita pozitivní

A proč by měla? Proč by tu měl být nějaký nápomocný systém, se kterým je všechno v pohodě? Synchronicita vás jen přivede na takové místo, kde máte být. Jestli tam máte umřít, tak tam umřete. To je vaše synchronicita. Na Titanic se také do posledních chvil přihlašovali noví mrtví: "Marie, právě jsem dostal zprávu z přístavu, uvolnily se tam šťastnou náhodou dva lístky. Poplujeme!"

Obecně "duchovnější" lidé mají tendenci více věřit synchronicitě a spoléhat na její "dobro." Problém je v tom, že víra je přirozený stav. Číšník věří, že po obědě zaplatíte. Věříme, že řidič tramvaje zastaví na zastávce. Bez víry by se společnost zhroutila. Pochybovat je ale stejně důležitá práce. Přímo otázka života a smrti.

Pokud se budete vracet v noci domů a uslyšíte za sebou divné zvuky, máte volbu:

"Je to útočník. Nebo se jen něco hýbe ve větvích."

Mozek pracuje na plné obrátky, je třeba přiřadit vjemu nějaké znaménko, asociaci.

V prvním případě můžete zareagovat a utéct. Uvěřili jste "správně."

Jenže lze uvěřit i mylně "vánku ve větvích" a pak končíte. Stejně je to se synchronicitami.

Tyto situace vyhodnocujeme v předním závitu Gyrus Cynguli, části limbického systému v mozku a je úplně jako my: omylný.

Naprosto kompletně se vymlátí třeba na tomto obrázku:


Jasně, kůň, jenže jsem obrázek otočil doleva o 90 stupňů. Je to žába. Navíc mozek uvidí to, co mu napovíte. Kdybych řekl: podívejte se na tuto žábu, dramaticky vzroste procento těch, kteří ji skutečně rozpoznají jako první.

Na úhlu pohledu záleží.  

Proč tolik výkladů? Vnímání synchronicit je vyšší dívčí. Tento princip nezná, ani nemůže znát dobrý/špatný.

Myslíte si a jste celý divý, jak vám vaše synchronicity dláždí cestu, ale ten projekt je shit. Vždycky přestanu mít odezvu a všichni začnou koukat jinam, když to říkám. Všichni chtějí věřit. Být skeptický a prověřovat vyžaduje námahu. Věřit je tak jednoduché. "Nechte mě být, já tomu věřím."

Je to takový paradox, založil jsem tyto stránky, abych maximálně propagoval tento fenomén a naučil čtenáře vnímat synchronní vjemy. A na svých seminářích jsem zjistil, že je také občas třeba někomu přidat zdravého skepticismu. Ne k jevu samotnému, ale k výsledkům práce toho mozkového detektoru. Sleduji mnoho případů, kdy se daný člověk šťastně opírá o nějaké své synchronní znamení a je zcela mylně informován svým Gyrusem Cynguli. Děje se to i uznávaným duchovním osobnostem. Tak trochu uvěřili jakémusi "vánku ve větvích."

Jaké síly se takto dávají do pohybu a v které oblasti života se tento ošidný princip projevuje nejvíce, je vyčerpávajícím způsobem zmapováno v mé knize Synchronní svět. Kniha zásadně promění chápání fenomenu synchronicit u nás, i ve světě. Respektuji proud vznikání knihy, stále je co doplňovat. Není kam spěchat.

Na jednom z posledních povídání o synchronicitě se mi stala taková věc. Vytáhl jsem si před akcí tři kartičky z misky plné lístečků a ustrnul nad, pro mne až dojemnou, komunikací.

Synchronicita popsala sama sebe. Berte to, jako její přímou promluvu:




Synchronicita je kouzlo, milost.

Otevírá před námi nový prostor, neznámo.

Chce po nás, abychom ji chápali jako možnost.

Jestliže si ji zotročíte k obrazu svému, bude pracovat proti vám. Přitom je to nejmocnější nástroj, který tu může pro nás pracovat. Jen se musí vědět jak.

Buďte opatrní, dodržujte Pátou dohodu (Buďte skeptičtí, ale naslouchejte) a nezapomeňte:

Váš potenciál je neomezený.

Zde všechna skepse stranou. To se zapíná jiná mašinka: Kolovrátek Nejsem dost dobrý.
Pochybuji, že bychom se s ním už rodili jako se součástí jakékoliv výbavy.

V tomto případě skepsí přímo přetékám.

_______________________________________________________________________

Otevřel jsem eshop a rozdávám krabičku čaje Matcha k objednávce. Právě teď čerstvá sklizeň, zážitek.

www.cajovyvuz.cz

Komentáře

4 komentáře:

  1. Ano, ano, neznámo! Kam se vydat? Co je žádáno?
    Neprobádané končiny! Odvážný buď svými činy!
    Tak se nám ta mozaika hezky zaplňuje. Moc trefný příspěvek :-)
    Metuje

    OdpovědětSmazat
  2. Jo jo, já ten "vánek ve větvích" slyšela, ale pak jsem stihla utéct, ač se to zdálo nemožné. A opravdu šlo o život. Mozek rád iluze pokládá za realitu, připadá si víc "doma". Teď se sbírám, ale kormidlo už je natočené jinak. Každopádně přímé setkání mé hlavy s betonem mě utvrdilo, že prověřovat je nutné, pač jednou necháš lehkou nohu a jedeš. A to jsem hodně duchovně založená bytost. Tina

    OdpovědětSmazat
  3. Naprosto rozumím Tino, včetně lehké nohy:) Spojuje nás stejná zkušenost.

    OdpovědětSmazat