pátek 1. března 2013

Renaultem do Austrálie? Nesmysl.

"Synchronicita odhaluje smyslupná spojení mezi subjektivním a objektivním světem."

Takže situace je jasná. Došel jsem pěšky za deset dní z mysu sv. Vincenta na jihu Portugalska do Lisabonu a za okamžik se uvidím se svou milou. Těch deset dní na cestě bylo nádherných, barevných, živých jako jarní bystřina. Šel jsem sám a spal v písečných dunách. Oceán byl má přikrývka. Nerozchodil jsem platební kartu, jedl jsem rybičky a chleba, pak pomeranče a blumy u cesty. Jestli jsem zažil někdy větší pocit svobody a očekávání? Ne. K tomu je potřeba dosud nepoznaná Láska a porce bláznovství. Obojím jsem byl přímo zpitý.

Ale my jsme z minulého dílu v Austrálii. Co jsem vám to jen navrhl? Letět na druhou stranu zeměkoule, jen kvůli nějakým pitomým shodám náhod? Ne, nikdo po vás nic nechce. To by bylo příliš jednoduché. Jako že tu jsou nějaké „kosmické“ značky, které nám říkají, co máme dělat? Hahaha. To by se vám líbilo. Jít v životě po značkách. Já nic, to značky. 

Co můžete udělat, ale také vůbec nemusíte, je prozkoumat takovou situaci obvyklým myšlenkovým procesem. Vzít svou každodenní porci racionality a poměřit jí s tou zvláštní, jakoby vyzývavou shodou okolností. To je nezbytný postup. To, co se při něm děje, není nic menšího než zkoumání víry sám v sebe. Věříte sami sobě nebo věříte v něco vnějšího, v něco mimo vás, v nějaký obraz předkládaný synchronicitou? Je to jako s každou vírou, jde o to především věřit sám sobě. Věci lze vyzkoušet, když fungují, ponechat si je, když ne, tak je odložit. Pokud jste se rozhodli „být věřící“ čeká vás možná okamžik pravdy, kdy budete konfrontováni s rozdílem ve vaší víře a realitou. Proto ať k vám promlouvá jakkoliv přesvědčivý, snad až magický obraz synchronicity, dejte vždy přednost sami sobě. Stůjte nohama na zemi. Buďte rozumní. Tam nahoře (stejně jako dole) totiž hýří humorem a je snadné naletět kosmickému Šprýmaři. Stalo se? No a co. Teď už to budete dělat jinak. Mezi námi, ten šprým byl nezbytnou součástí vaší zkušenosti. Pro uklidněnou, i náš světově proslulý psychiatr a průzkumník vědomí Stanislav Grof se "napálil" a pod vlivem víry v bezelstnost synchronicity se dokonce oženil. Byl to omyl. Totální propadák. Věříte sami sobě? Tak to jste připraveni k dalšímu kroku. Nyní můžete zkusit být k té situaci vnímavý. Otevřít se této poněkud neobvyklé shodě náhod. Chtěl jsem tam jet? Ano. Musím brát tuhle letenku? Ne. Chci jet až na podzim. Bude čas si všechno vyřídit. Anebo: Ano. Ten termín dám. Letím. Nebo se nikdy za klokany nepodívat. Chápete? Máte svůj rozum a můžete se podle něj svobodně a odpovídajícím způsobem podle příhodnosti situace rozhodnout. Tak je to tady už nastavené. Říká se tomu svobodná vůle.

Naprostá demokracie. Žádní zastupitelé. Sami svého štěstí strůjcem.

Přesto nejčastější reakcí při setkání s pojmem synchronicita zůstává její odmítnutí. „No a co? Tak k tobě přišlo několik věcí spojených s Austrálií. To je přece normální. Také když jsem si koupil Renaulta, najednou jsem jich začal vidět spousty. Ani jsem netušil, že každý má Renaulta.“ Ale tohle je příklad selektivní pozornosti. Vaše pozornost je zaujatá novým autem a tak si tento podnět vytahujete ze svého okolí. Není v tom žádný další smysl a počet Renaultů ve vašem městě se také nijak dramaticky nezvýšil. Není zde prostor pro řetězec myšlenek, který by mohl potencionálně skončit s nějakým smysluplným výsledkem jako je reálný odjezd k protinožcům. Jediné, k čemu bychom se tak dobrali je: „Ano, asi potřebuji ještě jednoho nebo lépe dva Renaulty, abych měl jistotu, že vždy dojedu.“ A to je nesmysl.

Tohle není synchronicita. Tohle není dotyk, ach ty termíny, každý jsme háklivý na něco jiného, prozřetelnosti? Může být? Jste pro zřetelnost ve svém životě?

Ale já jsem teď v Lisabonu a kupuji nádhernou červenou růži. Čeká mě ten nejbáječnější život snů. Běžím mu vstříc, srdce mi radostně tluče, zlomím si nohu, operace a léto proležím na lůžku.

To asi nebude jen tak.

To je zřetelné. A přec.

Buďte svobodní a milujte.

Komentáře

2 komentáře:

  1. krásně to natahuješ, nekonečná guma od trenek, hadr, který z toho podstatného dělá skryté, příběh jako cesta, cesta jako příběh - obojí je cíl, obojí si plyne jak řeka, na začátku i nakonci zároveň v jedné vteřině a přitom plyne. Ať žije Siddhárta, ať žiju já

    OdpovědětVymazat