úterý 20. srpna 2013

Synchronicita, život v ní, celý Synchronní svět.

Poprvé jsem naživo vystoupil se svým osobním příběhem a veřejně promluvil o tom, jak jsem napsal 90 % knihy Synchronní svět. Jsem aktivní člověk, rád jsem v pohybu a knihu bych nikdy nenapsal, nebýt těchto životních okolností:

1. ležel jsem celé léto 2012 na lůžku ze zlomenou nohou, prodělal celkem tři operace, psaní bylo pevné stravy, doplňování tekutin a vyměšování, mým jediným programem.

2. byl jsem tak zamilovaný, že jsem sotva dýchal.

3. vše se mi v životě rozpadlo, kniha zachycuje kompletní transformaci lidského života, včetně cesty po Svatojakubské cestě, směr Santiago de Compostela.

Z této poutě je právě ukázka:

Melidés – Comporta

"Kdo jsem? Kdo kurva do prdele jsem?!" No a co. Tak to křičím nahlas. Ta otázka vyžrala všechen můj morek z kostí, odřízla šlachy a shodila ze mě všechno svalstvo. Jsem kráčející kostlivec, klapu čelistmi a jsem šílený.

Vyrazil jsem jako každý den kolem sedmé hodiny ráno. Je nesnesitelné vedro a zapomněl jsem jíst. Nohy se mi podlamují, bolestí zad jsem celý prolezlý, ale tohle mě vůbec nezajímá. Čím se zaobírám a to tak, že se mohu vzteky rozletět na kusy, je ta zkurvená otázka. Střídám angličtinu s češtinou, stoupám k večeru zcela vyčerpaný do nekonečného kopce. Zdá se mi, že v angličtině si více ulevím: Who the fuck am I!? No tak kurva! Fuck! Who the hell am I?! Vztek se občas smíchá se slzami. Ve světlejších chvílích zachytím hlas kdesi schovaného zdravého vědomí – říká mi – jsi úplně v prdeli, kámo.

Na úzké silničce výše přede mnou se málem srazí dvě auta. První se na malém prostoru otáčí, druhé přijíždí svrchu. Ve stejný moment k jinému vozu, zaparkovaném při kraji silničky dorazí mladá šťastná dvojice. Vyhoupli se z podrostu u cesty. Ona má ručník a mokré vlasy. Je dostatečně podobná ...., abych si toho všiml. Ozve se troubení aut o dvě desítky metrů výše, dohadují se, kdo se dříve rozjede. Míjím s mrtvou tváří tu ženu, ona si drbe zakloněná ručníkem vlasy a usměje se. Vzápětí nasedne do vozu a jsou pryč. 

Zastavím se a udělám pár kroků zpět na místo, kde parkovali. Tohle všechno byli jediní lidé a jediný děj za celou hodinu chůze.

"Jsem něco jako prázdná skořápka. Možná bych tu měl už zůstat. Je už pozdě."

Pozoruji se, jak sestupuji průsekem ve křoví a vzápětí mě pohltí písečné duny. "Musím hned shodit batoh," mumlám si, pouštím ho na zem a jdu mechanicky vpřed.

Nemám žádné myšlení. Jsem muž, kterému před očima uhořela žena s dětmi, a jdu ze zvyku na svou večerní procházku. Kráčím dunami, ani nehlesnu, a pohybuji se sám sebou. Bez sebe. Jsem zbaven pocitů, emocí, veškerého cítění a smyslu pro realitu. Všechno shořelo. Jsem hromada kostí prošlá ohněm.

První větřík, a nadobro zmizím.

Vleču se přes závěrečnou nejvyšší dunu. Vyškrábu se na její vrchol a zvedám se proti západu slunce. Jako poslední člověk na planetě, který neví, co ho čeká. Otevírám oči a spatřím Oceán.

Jsem úplně prázdný. Oceán je tak plný.

Je to jako, když přiložíte dva magnety k sobě. Prázdnota mého Já a plnost Oceánu okamžitě pocítí nutkavou potřebu se spojit. Dávají se do pohybu rychlostí myšlenky a řítí se k sobě. Magnety se srazí, přilnou, a splynou v Jeden.

Plnost se vlévá do Prázdnoty a Prázdnota mizí v Plnosti.

Cítím, jak se Oceán odrazí uvnitř mého těla a vytryskne mi v slzách z očí. Utíkám v předklonu po písku, zlomený touhou po Domově. Jediným pohybem se svlékám do naha a padám do vln. Dotknu se sám sebe a vytryskne ze mě čistá radost. Oceán si mě přivine jako součást sebe samotného a nechá mě tak.

Nechá mě Být a Já Jsem. 

Stalo se mi to v Portugalsku u města Comporta.

Už vím, kdo jsem.

Nikomu to nikdy nevysvětlím a nikdo mi to nikdy nesebere. Má pouť končí. Není pro co jít dál."

Foto:autor

Dnes žiji plně v Synchronním světě a dotýkám se svého nejvyššího potenciálu. Dosáhl jsem svého osudu, naplnění a poslání. Je to díky tomu, že jsem vždy následoval synchronicitu, nejmocnější nástroj, který tu máme k dispozici. Na té cestě jsem udělal mnoho chyb, byl přinucen roky studovat tento fenomén a musel jsem si po nocích překládat dosud nepřeložené texty prací C. G. Junga. Hledal jsem základní klíč, který mi chyběl k úplnému pochopení, jak se synchronicitou pracovat. Nakonec jsem ho našel v jednom textu starém několik stovek let. A Jung? Také dělal chyby. Je čas napravit některá jeho tvrzení.

Vy ty chyby dělat nemusíte, nikdo po vás nechce, abyste si lámali nohy a rozkopali život od základů.

Je tu zkratka. Transformační kniha Synchronní svět.

Přeci jen jedno upozornění. Nástroj, který kniha dává, je nevratný. Už nejde vypnout. Pokud nežijete svůj pravý život, nejste s partnerem, se kterým máte být a nevěnujete se tomu, co byste nazvali nejvyšší naplnění a plný životní osud, tak kniha vás k němu dovede.

Řekněme si to jasně, může se tedy stát, že vám rozkope život od základů, a to v případě, že to potřebujete.

Je mi líto.

Komentáře

6 komentářů:

  1. Máš vážně hodně zajímavou cestu životem. Gratuluju k nalezení sebe sama, vždycky mě naplní obrovskou radostí, když to někdo dokáže... :) Měj se překrásně! Janča

    OdpovědětSmazat
  2. Pořád mi ještě dlužíš posezení s miskou čaje:-))

    OdpovědětSmazat
  3. ... NAHORU DOLŮ PROLÍNÁ
    DÁLKA PROPOJÍ, OBJÍMÁ
    BEZ HRANIC, BEZ TŘENIC
    NEKONEČNÉ VŠECHNO A NIC...

    Být doma sám v sobě - co víc si přát?! :-) Metuje

    OdpovědětSmazat