Odcházím okouzlen, na minutu, pak se pocit obrací a vystřídá ho prázdno. Pocit prázdnoty se prohlubuje a objevuje se mírné rozhořčení, dostávám zlost na to, že jsem se dozvěděl určitá fakta, jisté konstelace, určitou míru pravděpodobnosti. Nahlédl jsem do své budoucnosti a to mne sere.
Šel jsem k rybníku a rituálně odhodil celý výklad, věštbu do vody. Byli jsme na to dva. Jedna přítelkyně to cítila stejně. Dorazíme ke hrázi, stojí zde muž, který pouští draka, svobodnou vznášející se bytost, opájející se nekonečným prostorem, zvedl jsem hlavu a spatřil ho, jak volně dýchá vysoko nad korunami stromů, těší se z proudícího vzduchu, jak se ve svém pohybu dotýká nekonečné potencionality celého vesmíru, jak sleduje okamžik za okamžikem ten impuls, co právě je, surfujícího na vlně neustále explodující reality jako nějaký matematický feťák, zpitý neomezenými možnostmi všech těch fantastických trajektorií, jak rýsuje za letu úchvatnou rovnici života, nadopován radostí z vědomého rozhodování, jak soustředěně vnímá každičký poryv větru a oddává se mu, aby vzápětí využil jeho sílu ve svůj prospěch. Někdy stoupá, jindy ho sráží k zemi, aby se zase mocně vzepjal, obohacený o nový pohled. Ten drak tam byl pro nás jako nějaká živá synchronicita-rekvizita z filmového štábu Cosmos, jako přímý dotek inteligentní vesmírné Produkce.
Drak jako symbol svobody, tenkého spojení se zemí a přece stálého, jinak s hlavou v oblacích, plujícího uprostřed nekonečného oceánu možností, plovoucího v těhotném břichu neustále se měnící potencionality, uprostřed neutuchávajícího vařícího se kotle veškerého tajemství života, jeho nezměrných možností, plného radosti, lásky i bolesti.
Ten drak tam byl pro nás. A my jsme si pro něj přišli. Náš vnitřní svět prosákl jako nějaká matrixová kočka do vnější reality, zhmotnil se jako živý výstup na 3D tiskárně přímo před našima očima.
Procházíme kolem draka, zapleteme se do jeho šňůry a muž křikne: "Pusťte to!!"
A my to uděláme, vhodíme kameny, které zosobňují naše věštby do vody a jsme zase čistí, pouštíme tu zátěž odhaleného osudu, stáváme se znovu svobodnými bytostmi volně se pohybující na nebi jako děti zrána každého nového dne.
Stále se mluví o tom, že život je o nalezení odpovědi, konečné a jisté definitivní odpovědi.
Ale nejsme více šťastní při jejím hledání?
Nejsme ve skutečnosti posedlí spíše mystériem toho samotného hledání?
Nepropadli jsme spíše samotné otázce?
Jakmile se jednou dozvíte odpověď, riskujeme dokončení, vychladnutí. Riskujeme ztrátu motivace, nasytíme se a přestaneme být hladoví.
Jsme tak zblbnutí nalézáním sám sebe.
Ale není větší pecka se ztratit?
Nejsme ve skutečnosti všichni věční poutníci?
Není pro nás zajímavější se stále nalézat na cestě, s očima doširoka otevřenýma, ztraceni ve věčné nejistotě jako se svou jedinou jistotou, uprostřed zaživa odhaleného prostoru, není tohle stav mysli, který nás jen takto dokáže naplnit po okraj touhou a štěstím?
Když si myslíte, že to naleznete, je to pryč.
Není to tu o odpovědích, ale o lepších a stále hlubších otázkách.
Jenom když se doopravdy ztratíme, tak se nalezneme.
Nejvyšší zázrak tarotu života je kompletní balíček karet - zavřený hluboko v šuplíku ve vašem stole.
Jsme draci, ne přepisovači dat.
Jsme svými pány, ne v rukou kohokoliv (věštce, rodiče, přátel, prostředí, společnosti, partnera, blogera)
Jsme sami sebou. Tvoříme se sami a ne někým jiným.
Pouštíme sami sebe do života.
Jsme drak i šňůrka, ovládáme se sami.
Není možné nás spoutat ani pustit.
Svůj osud držíme sami ve svých vlastních rukách.
Jsme ocasem i hlavou draka.
Nevěříte?
Vyložte si na to karty:)
