Od narození jsem každý den i v 5 ráno brával svého syna do náruče a nosil ho po bytě. Miloval světlo, dlouhou jsme museli pozorovat svítání v okně a pak se mohli vydat po bytě. Jeho hlavní zábavou bylo braní sluchátka u dveří, držel jsem ho u vchodu, on tisíckrát za sebou mačkal tlačítko, a nekonečně krát zvedal sluchátko, nebo jsem mu ho držel u ucha.
Jeho vášeň nikdy nepolevila. I dnes, když jedeme s kočárkem po náměstí, ukáže si vždy na telefonní budku a pro mne to znamená jediné, půl hodiny zastávky.
Nikdy se své vášně nevzdal. Miluje dlouhé volání, rozhovory, miluje telefonování. A to mne každý den inspiruje a pomáhá na mé cestě. Když jsem chtěl točit videa, nevěděl jsem jak, vzpomněl jsem si, jak to dělá můj syn. Když jsem postaven v životě před novou výzvu, myslím na jeho lekci. Nemyslím si, že bych mohl ještě někdy obdržet větší učení.
Můj syn se od narození věnuje své velké vášni. Miluje telefonování.
To, že ještě neumí mluvit, ho nemohlo zastavit.
Těším se, co se spolu ještě budeme učit.
