"Mé jméno je John, miluji vás a Ježíš vás také miluje." prohlásil John Allen Chau, jakmile vstoupil na území kmene Sentinelců. Jeden z šípů mu nejprve proklál vodotěsnou bibli, což je naprosto definitivní synchronicita, poslední varování moudré reality, jestli už nebylo pozdě. Šestadvacetiletý Američan se vrátil a zapsal uvedené do deníku. Druhý den ilegálně znovu dorazil ke břehu, byl zasypán spršou šípů k smrti a vláčen po pobřeží.
Jakmile jsem zaznamenal zprávu v tisku, v mé mysli se objevilo mnoho otázek. Mám naprosté pochopení pro "svaté vytržení" mladíka, historie jich nabízí mnoho a i my jsme v dnešním přecivilizovaném světě, bílém světě, tu a tam přítomni mystériu vytržení, kdy nás ve voze překvapí oslnivý západ slunce, nebo když se někdo rozhodne ochutnat meditaci a s údivem zjistí, kterak dobře funguje a že okouší jinou kvalitu vědomí. Pak jsme ochotni za svou věc umřít. Její bytostná krása a míra závažnosti je hluboce dojímavá, až absolutní, dotýká se Podstaty a to je proč o ochotě umřít nepochybujeme. Prostudoval jsem účet Johna na Instagramu, byl více než dobrý člověk, uměl se pohybovat velehorami a nebyl hloupý. Obětoval se v dobré víře, BOHUžel naprosto nesmyslně.
Instagram:Johnchau
Přesto otázky, které neuvěřitelně symbolická scéna na izolovaném ostrově vyvolala, jsou tak hluboce provokující a existenciálně vypjaté, a týkají se každého z nás, že jsem se rozhodl vzít postavu Johna jako archetypálního zástupce naší rasy a použít ho v následném zamyšlení. Přes veškerou úctu k jeho lidskému příběhu, nyní John představuje část každého z nás. Až dočtete poslední řádek, nabízí se osvobozující myšlenkový obrat. Není vše, co John níže reprezentuje mrtvé a nedere se na povrch pobledlého ochablého těla Západu původní nespoutaná přírodní síla, archetypální moudrost animální přirozenosti, zkrátka něco jako selský rozum? A pokud se proces ještě nezačal, nesymbolizuje přinejmenším jeho potřebu? Má první spontánní reakce byla: Jak to, že nadšený John s biblí v ruce nevstoupil do některého z deštných pralesů, kde právě buldozer najíždí do osady indiánů a rve jejich těla na kusy? Není mnohem žádoucnější přivést víru a Boha do této situace? Tedy před tvář bílého řidiče buldozeru? Kdo potřebuje Boha více, my mistři civilizace nebo indián, mistr přirozenosti? Pokusím se nyní provolání mladého Američana doplnit o širší kontext. "Mé jméno je John a Ježíš vás miluje. Jakmile vstoupím mezi váš lid, budete během jediné generace zdevastováni, rozvrátím vás do konce vašich dnů. Následně se vám vysměju a poženu vás jako zvířata do rezervací, zabiju vás jednoho po druhém svými viry, bakteriemi a drogami. Smetu vás naprosto odlišným způsobem uvažování a rozklíženou kvalitou hodnot. Tím, že k vám vůbec přicházím, vyjadřuji, že jste "neznabozi", tak trochu méněcenné bytosti, ale nebojte vzdělám vás. Máte problém. Vaše děti vyrůstají v širší rodině kmeně, tráví většinu dne s rodiči a to my, vrchol civilizace, jsme dávno překonali. Naše děti, aby vyrostli v plnohodnotné členy lidské komunity, musí být od rodiny, co nejdříve odděleni. My tu oddělujeme i novorozence od matky a to ihned po jeho příchodu na svět, víte? Pak budou shromážděny nejprve v docela malých školách, pak základních, středních a nakonec velmi vysokých. To je povinné z našeho zákona. My si tu nehrajeme na náhody. Poté, protože vy jste nepochopili oč v životě běží, nastoupí do práce, od samého rána, a budou z ní propouštěni až po setmění. Já vím, zní to šíleně, oproti vašemu rodinnému společenství, ale vy nechápete pointu. Pokud zůstanete v práci déle než ostatní, dokonce lze pracovat každý den v týdnu, aby se věc urychlila, dostanete "prémii", odměnu navíc. A už se vám podaří vycestovat na celých deset dní na nějaký pěkný ostrov. Tak vás já John miluji. Navíc, co jsem tak stihl spatřit, vy tu nemáte ani jeden hotel, bratři a sestry. Jak se vůbec chcete dostat k penězům? Jak chcete, aby byli vaše děti štastné? Chcete snad, aby žili jako vy? U nás je každého přání žít zcela odlišně než jeho rodiče. Tak je to správné, tak vzniká pocit kultury, vyšších mravních zásad, úcty k životu a celkové civilizovanosti, kterou sem toužím přivést. Hotel přinese mnoho dobrého, v každém pokoji bude u lůžka bible, to je takový náš dobrý zvyk. Vy se musíte courat po venku, mluvit s duchy stromů a uctívat prameny, ale my už to máme všechno pěkně sepsané na papíře. Jak jsem tak zahlédl, stromy u vás jsou opravdu silné a vzrostlé, hned mne napadlo, kolik pěkných biblí z nich půjde nasázet. Nač trávit celý den v přírodě, s Bohem, uprostřed živého božího těla, když si můžete třeba pět minut večer, Bohem nezávazně příjemně zalistovat? Já John sem přináším víru. Poselství, které přináším, ona radostná zvěst, působí v našich lidech už přes dva tisíce let a my všichni jsme ji bezvýhradně přijali a náš lid vzkvétá. Jste poslední, kdo neuvěřil, proto jsem zde. Na základě naší víry lze zvyšovat celkovou lásku k bližnímu, jak ukazuje naše ohromující historie, kromě malinkatých epizod, kterým říkáme války. Vraždíme se po milionech, dusíme své bližní masově plynem, páráme těhotným břicha a znásilňujeme. Nejvíce šťastné civilizované státy maji svou atomovou bombu. Vymysleli jsme sebevraždu. To je normální, každý stát má svou statistiku sebevražd. Mimochodem, jaká je vaše statistika? Musí být příšerná, když tu žijete bez Boha, ale já jsem John Allen Chau a přicházím, abych to změnil. Miluji vás. Přicházím ostatně ze země, která má svoje know-how. Předtím, než jsem já, bílý muž přišel do Ameriky, žili tam vaši bratři. My víme, jak s vámi naložit. Jak vás zahrnout naší boží milostí. Mimochodem, myslel jsem, že jsem v Indii a víte co, mne je to vlastně jedno, malá divoká zvířátka, navždy vám budu říkat indiáni. Děj se vůle má, tak nějak je to v mé bibli a podle toho řídím svou civilizaci. Já vím, na světě není jediná domorodá kultura, která by s námi střet přežila ve zdraví, ale upřímně, jít šípama proti puškám? To je co vás "rada starších" naučila? A důležitá věc, vy stále věříte v nějakou pravdu, obracíte se do sebe, vše konzultujete s nějaký neznámým, naprosto zpochybnitelným (viděl ho někdy někdo?) Velkým mužem, každý krok se snažíte vnímat, zda je prospěšný Celku. Nemyslíte, že to je zbytečné? Vždyť stačí žít ve lži. Prostě vezmu buldozer a přejedu ji. Chápejte, my věříme v jedinou existenci vyšších sil a zájmů, jak nám káže egonomika. To je konečně Bůh, který je pěkně dobře vidět. V každém státě má tato pro nás srozumitelná vyšší síla svá hmatatelná "písma", svou jistou vytištěnou měnu, své oběživo. Co je psáno, to je dáno, že. Člověk se taky musí hodně naběhat, aby vůbec nějaké to oběživo dohnal. Ale uvidíte, budete šťastní, od té doby vás neustále bude provázet pocit dostatku a hojnosti. Uvidíte, co všechno si za své vyběhané oběživo budete moci koupit, ano, správně se věci nezískávají nějak napřímo z přírody, ale kupují se. To všechno vás naučím. Všechno je u nás správně nazváno, vše vám bude dávat smysl. Konzum. Nemocnice. Jen "Jednota" se nám trochu vymklo, bez urážky, trochu mi to připomíná nějaký uhozený indiánský název. Buldozery, dálnice, rakety, přehrady, genetika, to všechno je vyjádřením Písma mé civilizace. "Děj se vůle má" je přesně, co vám tak chybí, nechci vás urazit, ale: máte tu aspoň jeden bankomat, milí Sentinelci, které jsem přijel spasit? Co se týče zdraví, budete si konečně moct vybrat, co budete chtít k jídlu. Až vás naučím svůj jazyk, já vím, že máte svůj jazyk, ale upřímně drazí, tím se dnes nikde nedomluvíte. Já vám dám jazyk, který vám velmi ulehčí život. Naučím vás zkratky a důležitá slova jako KFC, Nestle, Exxon, Ibalgin, Ku-klux-klan, antikoncepce, deprese, toxický, rakovina, umělá hmota, je toho tolik, co vás chci naučit, já 26letý muž. Víte, já už jsem tohle první léto po škole, vím toho o životě mnoho, zrál jsem, hloubal a meditoval, často i demonstroval, proč ne, když mne tak ovládá můj hněv, mezi svým první Ipadem, nákupními centry a božími seriály, až jsem se prostě rozhodl šířit své nabyté poznání po širém světě. A tu jsem: Tak za prvé. rodíte úplně blbě. To není tak, že žena jen tak porodí a dítě se nechá štastně vyrůst. Proboha! To by se mohly stát strašné věci. Přišla by generace, která by náš systém zgruntovala. Musíte rodit především s muži, tak je to prostě nějak správné. Také nevíte, jakou polohu zvolit. Už jste si někdy, jako vážený porodník, jak my říkáme: "zkusili porodit dítě?" Vždyť by se musel ohýbat! Ach, domorodé neznalé ženy, rodit se přece musí vleže, na zádech, jen tak porodníkovi usnadníte jeho porod. Já vím, gravitace je sviňa, ale věřím, že ji vědci brzo vyřeší. Proto národe zanedbaný, povstaň jako jeden muž a vydej se za mnou. Vpřed, k cizelizované moudrosti, k nám božím lidem, do lůna civilizace. Za druhé. Tady je demokracie. Máme trochu potíže s jejím importem, ale jen co zvýšíme výdaje na zbrojení, svět bude zase o kus demokratičtější. To jsem vám právě chtěl říci, jak se scházíte u poradního ohně a tvoříte vůli kmene, to mi přijde docela nebezpečné. Napadlo vás někdy, že takto může každý hovořit o svém pohledu na danou záležitost? To je naprosto šílený. Správně se to dělá nikoliv jednou denně, ani týdne, kdepak. Měsíčně také ne. Jednou za rok? Ale ne, všechen čas zabere sháňka oběživa. Jednou za čtyři roky stačí. Vybereš si podle toho, jak je hezky namalovanej plakát, kde je tvář náčelníka, který se rozhodl, že chce být náčelníkem a tomu odevzdáš svůj hlas. No a on tě bude podle toho plakátu, který mu dělal za oběživo někdo jiný, naprosto plně zastupovat. Není to paráda? On bude čtyři roky hlasovat u ohně za tebe, za tvé myšlenky a veškerou tvou vůli, jste nyní opravdu jedna ruka, to víš, plakát to jistí. Za třetí. Udělali jste chybu, co se týče věciček. Vy nemáte vůbec žádné věcičky. Smutné. Podívej se na všechny euroamerické děti. Mají spoustu užitečných, umělohmotných věcí. Mají jich plný pokoj, trochu jich teď napadalo do oceánů, ale vypadá to dobře, rybám to prý chutná. Ty věcičky, chudobný indiáne, dělají rozdíl. A teď ruku na srdce. Jak chceš, aby tvé děti ve škole byli k něčemu, byli šťastné, když nebudou mít věcičky jako ostatní? He? To tě nenapadlo. Podařilo se nám totiž vtisknout do všech hlaviček jednoduchou představu. Čím lepší věcičky, tím lepší člověk, to je bez debat. Ach jo, jak ti to vysvětlit. Víš, jak tvůj syn chodí s těmi dvěma svázanými dřívky a vyluzuje na ně zvuky a pak tam všechny děti kmene tančí? Takže, rychle svážeš svému dítěti TŘI dřívka a tak porazíš toho blbečka se dvěma dřívky. To ti dá status, uklidní tě to, máš prostě ze sebe lepší pocit. My například u nás v Americe máme obrovský auta, jsou to jasně největší auta ze všech, a tak je to naprosto egonomický. Dnes každý rozumí, že jsme největší (great) národ. Nikdo nás jen tak neTrumpne. Pak už si s tím celý život jen hraješ. Umisťuješ na sebe nápisy správné hodnoty, abys zřetelně vyjádřil svou pravou lidskou cenu. Já mám třeba napsaný na téhle bundě PUMA. Když míjím člověka, který na sobě nemá nic napsaného, vyhrál jsem. A to tu jde. Nebýt za debila, za méněceného člověka. Už chápeš, jak se vyjadřuje hodnota člověka? Cože? Ne, to neznamená, že mé šamanské zvíře je puma, proboha, tak znovu. Všude chodíte pěšky, protože nemáte auta. Vždyť vy jdete třeba hodiny čistou přírodou pro vodu, jste normální? Víte, kolik oběživa jste právě ztratili? Takže: jakmile máš auto, můžeš si pro ni dojet, koupit tak, jak se normálně prodává, v plastikových nádobách a v tom je ta svoboda, chápeš? Ale teď přijde to podstatné. Je důležité, v jaké ZNAČCE auta si pro tu vodu jedeš. To je naprosto zásadní. Každý u nás tomuhle perfektně rozumí, už malé děti chápou, že dojet si pro vodu vozem značky PORSCHE znamená prostě lepší vodu. Už od dveří svého auta můžeš kráčet jistěji, chápeš? Všem je jasné, že jsi nyní kvalitnější člověk, co má nárok na kvalitnější vodu. To je dobrá otázka. Ano, dalo by se to tak říci. Před nákupem vozu jsi tak kvalitním člověkem nebyl. Prostě až když sečteš všechny ty nápisy, máš po kupě celého člověka. Je to výhodný, zatímco ty nevíš, s kým se bavit a koho ignorovat, my se podíváme a hned víme, kdo za to "stojí". V tomhle jsme dosáhli mnohem vyšší spravedlnosti, vy v tom máte úplnej bordel. Za čtvrté. Všeobjímající soucitná láska k bližnímu je možná. Jediné, co potřebuji je vaše území, stromy, zvěř, ženy a vaši duši, vážení. Zejména mi jde, a v tom jsem naprosto upřímný o vaši duši. To vše ve jménu Krista, tak jak jsme ho tu přivítali a uvěřili mu, jak ho ctím v sobě. Proč je přibit kovovými hřeby k dřevěnému kříži? Vždyť jsem vám to vysvětloval. Egonomika je náš nejvyšší Bůh. Kristus přece už umřel. Jak? Inu, zabili jsme ho. Zabíjíme ho každý den, aby se nám mohlo dařit. Mluvil o svatém duchu, o tom, jak se máme starat o vše živé, o tuto požehnanou zemi. Nelze tomu úplně rozumět, snad jen v jednom bodě ho chápu, když mluvil o zúčtování. Víte, v jeho době nebyly bankomaty a měl to těžký. Ale naše egonomika brzo dosáhne vrcholu a budeme tu všichni šťastní. Já jsem John a přišel jsem vás učit lásce."
Víte co to je se plně inkarnovat? Divný, odrazující termín, že? Dělat svou práci. Fakt. Co to znamená? Dělat svou práci. Lze to nějak rozvést? Jasně, lze to všechno vyjmenovat. Dělat svou práci znamená dělat svou práci. Pokud jsi zaměstnán na úřadě pro vydávání řidičáků, ochotně, pečlivě, ihned, jak je to možné, vydávám řidičáky. Jsem proto za městnán. Tedy ze staročeského miesto, je to mé místo ve světě, pracuji - za město. Odvádím svou pravidelnou činnost ve městě za mzdu. Všimněte si ve videu, jak jeho autoři dobře z života odkoukali, když někdo není plně inkarnován na svém místě.
A teď bacha. Taková "práce" je všechno. Jestliže chceš COKOLIV ve svém životě, musíš být na místě. Za městnán. Pokud se ti to nedaří, jsi duchem nepřítomný, nejsi plně inkarnován. Nejedná se tedy o ulítlý ezo termín, ale o masivně rozšířený jev. Totiž, stále se tu hůře inkarnujeme. Čím méně dobře ukotveného ducha, tím více těkavosti, dnes takzvané hyperaktivity. Ve skutečnosti si dítě ještě "nedosedlo", není plně na místě, možná zde jeho místo bylo nějak ohroženo a jeho duch je tedy na místě neposedný. Léčba je možná, jaksi "homeopatická". Ubrat. Přestat dítě vyšilovat, přepínat ho. Zkrátit pracovní den dítěte - kroužky do alelujá ho vyčerpávají a zapracovat na SVÉ trpělivosti. Léčit se bude tvou delší časovou přítomností s ním. Budeš muset posílit hranice, aby se dítě cítilo bezpečněji a spálit tablet. Přichází dokonale nepřítomná doba. Dva spolu kráčejí, jsou sice mobilní, ale jejich duch je jinde ve světě - na jiném virtuálním místě. Proč se duchem tak usilovně vzdalujeme ze svého miesta? Má to přitom dalekosáhlé důsledky. Nezvládáme svou jedinou pravou realitu. Nepřijali jsme ji. Jsme z ní nějak zoufalí.
Otec nevnímá svou dceru. Nemá pro její potřeby dostatek ducha. Dítě se tedy snaží vyvolat pozornost. Zvýší svou intenzitu. Vyvine hyper aktivitu. Nejsme na Zemi. Jsme duchem kdesi v kosmu. Voda stoupá, a my si s pobavením čteme biblické báchorky o potopě světa. Plně se inkarnovat znamená vnímat své místo a jeho potřeby. Celou složitou souvztažnou eko-logii našeho miesta. Měsíc neopravená židle znamená, že něco zasluhuje opravit ve tvém duchu. Ano, židli přece musíš nejdříve spravit v duchu, říci si: spravím ji dnes v 17 h místního času. Co je? Proč takový halas? Protože pak ubývá ducha. Vyvěrá okny do kosmu. A kde chybí duch, přichází nevědomost, peklo, války, chaos. Správka židle, kamaráde, je Tvůj nejdůležitější akt pro udržení života na Zemi. Jsi hrdina doby. Hrdina své rodiny. Svého města. Našeho světa. Pokud jsi ji neopravil, pracuješ pro Satana a jeho chaos. Blbý, viď. A přitom sis myslel, když v čase, který jsi mohl věnovat čas své porouchané židli (zpevnit své místo, podpořit jeho vyviklané nohy), jsi bojoval ve virtuálním čase ve virtuálním či gastronomickém prostoru za svou správnou (virtuální) věc. Já vím, bojoval jsi fakt za správnou věc, za zelenější, přátelštější, humanitárnější svět. Za svůj pohled. Jen na blbým místě. A to se bavíme jen o židli. Máš rodiče? Hustý, co? Děti? No ty vole. Manžela/lku? Tak vidíš. Tady se rodí nebo potírá peklo. Tady na Tvém místě se ukazuje, jak jsi plně inkarnován. Jak jsi ducha přítomný. Mělkost, povrchnost, těkání, virtualita, vyprázdnění, netečnost, celková absence ducha je peklo. Hloubka, spravená židle, pozornost, laskavost, celková "vztahovost" a tvoje aktivita v ní je přítomnost velkého ducha, plná inkarnace, Ráj. Pojďme do morku. Pozdravil jsi ráno souseda? Tys mu nedal "pozdrav pánbůh"? Pro koho pracuješ? Zkrátil sis cestu přes zeleň? Jasně, ty máš totiž domluvenou komunikaci na háku. Jsi tak cool a smart. Zato hodně sleduješ situaci kolem lovu velryb a na stole máš sošku Buddhy. Podívej se na ni trochu lépe, není to Buddha, ale Budulínek. Socha Tvého líného Já. Můžeš se uvztekat nad nespravedlností světa, bojuješ za práva žen ve třetím světě, pojídáš pouze certifikované jednorožčí prdy a na čele máš nálepku HATE FREE. Jenže: nezavolal jsi babičce k narozkám. A seš hnusnej na svou holku. Nesdílela kampaň za zrušení násilí v Bimbabwe. A za to ji nemáš rád. Úplně se ti z toho orosila nálepka HATE FREE. Není divný, kdyš jsi takový "právník" světa, bojovník za férovost a spravedlnost, veškerou moralitu, jak to, že měníš partnerky jako ponožky? Co když si "vadnej" Ty a nikoliv svět? Tys dnes nevěnoval PLNOU pozornost (s mobilem nebo TV jsi byl v pekle) svému dítěti? Na čem pracuješ? Aby dítě svou rodičovskou potřebu závislosti na Tobě převedlo později na jinou závislost? Posíláš ho vědomě do pekla? Protože Tví rodiče Tě tam taky poslali? Takže Ty pečeš oplatky vlastnímu dítěti? Jaké to je pracovat pro temnou stranu? Tys dělal otráveného, když ti v zaměstnání vyložili, co bude Tvým úkolem? Děláš si srandu? A bereš za to pravidelnou mzdu? Víš, jak to vypadá, když někdo za Tebou přijde, kdo ví, že je to Tvé zaměstnání a ty se chováš na svém placeném místě otráveně? Jsi při smyslech? Tak proč tam prodáváš, přebíráš zakázky, vyřizuješ objednávky, vydáváš jídlo, učíš, pomáháš dětem na svět, starostuješ? PROČ to proboha děláš, když je to tvé miesto? Prostě vypadni, dej se do kupy, změň své místo, podstup osobní rozvoj neboť pracuješ na zkáze našeho světa. Jsi chodící entropie. Ničitel společné cnosti. Stal ses teroristou lhostejnosti a konzumismu. Hledáš potěšení, svobodu, zábavu. Máš spoustu "přátel". Dávají ti tolik báječného "rozptýlení". Na svůj rod kadíš. Kráčet rovně a přijmout zodpovědnost Ti nevoní. Přišel jsi pozdě? Můžeš vůbec nějak lépe dokázat, jak jsi MIMO? Celý vesmír se kvůli tvé ne-přítomnosti musí přeorganizovat. Chápeš, že ti lidé budou do konce svých životů kvůli Tobě o stejný díl také MIMO? Navždy jsi zničil jejich a svůj původní řád. Být na místě Ti nepřijde důležité. Napravit - opravit se, se Ti nechce. Musel bys ses totiž vzdát svého "plátna", šatů ega. V tom je přesně ten kód. Dříve se u nás platilo plátnem. Byl to (a je) výměnný obchod. Musel bys umět se vzdát svého šatu, začít platit pozorností tomuto světu. A vyplatit se mu! Vyplácíš se vůbec světu? Nebo jenom spotřebováváš iPady, kávy, city, vagíny, důvěru? Máš koule na to, ocitnou se na světě nahý a zranitelný, přijmout svou bolest, bolest celého stvoření a vzít na sebe .... ...? Co to je? Nic nového pod sluncem, Ježíši Kriste! Přijmout svůj kříž. Nastoupit na cestu světla. K životu, k jeho zachování, harmonii, lásce. Mám tedy jedinou otázku. Kolik "plátna" dnes ze sebe vydáš, aby jsi zachránil svět? Vyplatíš se? Nebo tady za sebou zanecháš dluh? ________________________________________________________ Na vzniku textu se významně (nevědomky) podílela má žena. Díky Ivo.
Jakmile založíte rodinu, spustíte novou energetickou konstelaci. Čím více nerovnováhy si nesete z původní rodiny, tím bude "hustší" a náročnější i vaše nově otevřená rodinná situace.
Síla konstelace, tedy souhrn energetických pozic a matric ve vašem celém rodě si vždy bude hledat rovnováhu. Jak to? To už se MNE přece netýká? BOHUdík/BOHUžel ano. Týká. Pracuje zde princip "kolektivní zodpovědnosti". Upozorňuje na něj i bible - Exodus 34/7 - Budu tě trestat do třetího i čtvrtého pokolení. Neseme odpovědnost za předky, kteří způsobili nerovnováhu a váš rodinný systém si bude žádat "spravedlnost", prosté vyrovnání, vyžadovat "platbu". V určitém smyslu promlouvá i do vzdálenějších struktur, například kmene, národa. Kmen je "prokletý" a stíhán za otřesný čin jediného svého muže. Němci trpí pocitem "kolektivní viny" za činy nacistů a stihl je i "kolektivní odsun". Až bude v systému vazeb příčina - následek nastolena "spravedlnost", tedy proběhne platba, uzavře se starý cyklus a může začít Nový život. "Platba" přitom může proběhnou i zcela doslovně, totiž jako skutečná - platba. Zaplatíte-li pokutu, odškodnění, jste "vykoupeni" ze svého přestupku. Platíte sice dole, ale smazáno je i nahoru. Ať na reálné asfaltové cestě, kdy se u zástupce vyšší moci, policisty, zastupujícího "spravedlnost", vyplatíte pokutou za nepřiměřenou rychlost ve vašem voze, tak stejně na životní cestě se takto "vyplácíme". "Platbou za spravedlnost" tedy může být také odškodnění u soudu, výdaje na rituál za usmíření, desátek myšlený upřímně. Ano, následně vzniká fantastický byznys pro toho, kdo se vydrápe na vrchol životního STÁNÍ, provozuje STÁTNÍ náboženství či jinou organizaci výkonné moci a může sbírat energii z široké základny hierarchie pod sebou. Je drábem. Pokud ujedete od nehody, vznikne nespravedlnost. Systém pak hledá situaci, kde je vám umožněno zaplatit. Po dvaceti letech vám někdo ukradne auto. Pokud byste přivolali policii - zástupce spravedlnosti - vykoupili byste se na už místě. Ale pojďme zpět do rodiny. Pokud byl například někdo z rodinného systému vyloučen (pil, byl nevěrný, zkrachoval, onemocněl, kradl, znásilnil, vzdal to v životě) a toto nebylo naprosto přijato, uznáno, vysvětleno a rozpuštěno, vznikne napětí v rodu. Projeví se jako tendence v rodině znovu někoho vyloučit. Třeba vás. Anebo o generaci později vaše dítě. Nebo děti vašich dětí. Na čase nezáleží, na obsahu konstelace ano. Potrat u vašich předků, rodičů? Pozor, vyšší pravděpodobnost, že budete mít "tendenci" udělat, prožít to samé. Starali se o vás rodiče nedostatečně? Všimněte si, máte až heroickou touhu "vyrovnat systém". Být skvělou matkou, otcem. Nejlépe rovnou založit dětský tábor, celou školku. Zachránit děti z cizího státu. Proč tolik snahy za zaopatření dětí tak daleko? Protože váš systém trpí deficitem v postarání se o - blízké. Neumí to, je tam příliš bolesti, ale na těch "vzdálených" se tolik emoční zátěže nevyplaví. Mluvím zde o tendenci, samozřejmě ne každý vládce musí být šílený, ale nedělejme si iluze, že historie šílenými "zemany" netrpí. Poznámka 28.10.: pozor, takové situace, jakákoliv případná kompenzace (dětský tábor, školka, chování koček či psů místo dětí) není selháním ani žádnou "vinou", láska zde tryskající je zkrátka láskou, jste prostě "andělem" tam, kde jste. Ani potrat, nucené přerušení těhotenství není "vinou", zkrátka vám vaše situace neumožňovala přivést dítě na svět. "Osud" tedy není žádná křivá potvora, pouze si pamatuje "po krvi", a hledá uzdravení. Pokud jste například odsoudili jednoho či oba rodiče za jejich "osudy" či chování, prosím, budete mít příležitost si onu situaci prožít a zvládnout, zvlášť pokud si myslíte, že to ti před vámi poněkud zvorali. Totiž možná právě pochopíte, že vaše rodiče cosi přimělo "ohnout", cosi silného, co k nim vlastně ani nepatří. Tato "tíha osudu" nyní nalehla na vás, protože rodinný systém není stále uspořádán. Podrobnou mapu takového zatížení lze získat například kvalitní astrologií, s její pomocí lze lépe určit a zpracovat často i ryze podvědomá témata. Z uvedeného plyne, že násilím, nespravedlností nelze ničeho než krátkodobého docílit. Pokud i třeba jako voják někoho zabijete, prostřílíte se na svobodu, vznikne "vina", v systému není jakékoliv zabití poměřováno, jak "spravedlivé" bylo či nebylo (jakože nějaký národ má větší pravdu než druhý?), je bráno tak, jak je, tedy jako zabití druhého člověka. Zapíše se deficit nutné platby a kolotoč se opakuje. Až když později padne syn vojáka, misky vah jsou srovnány. Poznámka 28.10.: uvedený mechanismus (voják zabije a je později zabit, nebo jeho syn) je jen ilustrační doslovný příklad, ve skutečnosti "egregor situace, jeho psychická entita = energie onoho zabití" se nemusí takto "učebnicově" realizovat. Energie skutku s vámi ihned začne zkrátka konstelačně "vazbit", hledat skulinu, kde by se mohla projevit. Zkoumá váš "karmický automobil" a hledá, kde je jeho nejslabší článek, tam se pak může projevit. Tedy nerozbije brzdy za brzdy, ale poškodí třeba karburátor. Nemusíte tedy v životě čekat "na stejnou karmu", odpověď se zkrátka dostaví, ale z jiné strany, nerozpoznána. Existuje názor, že Spojené státy, které vybudovaly svůj stát vyvražděním původních obyvatel musí dodnes "platit za rovnováhu" vykonáváním náročné role světového policajta a platit v úmrtích svých vojáků vlastní krví a stejně tak i obrovskými válečnými výdaji. Hodnocení, jak se jim to daří, je ovlivněno "světonázorectvím" každého z nás zvlášť. Ale nepochybně k "vykoupení USA" jednou dojde a země ze své role bude moci ustoupit, a myslím, že to pro ni bude jen úleva. Podobně lze nahlédnout na úpornou snahu vůdců Západu, přijmout příliv duší ze zemí, které dříve sami dosti drasticky kolonizovali. Touha odčinit se takto kolektivně za předchozí utrpení je konstelačního původu. Stejně tak u nás vláda "beze všeho" vítá Ukrajince, tedy z cizího území, které k sobě Československo v minulosti připojilo. Poválečné generace zase raději "budovaly stát" než vlastní rodinu, důvěra v lidství (a jemnost, lásku, mateřství) byla obecně otřesena a následně vznikla generace "hodných babiček a dědů", kteří se z kompenzačních důvodů o překot zase starali, pozor, ne o své děti, ale až o vnoučata. Tento "výkyv" je již pomalu uzdraven a spíše nastupuje jev "moderních babiček", které právě již nejsou tolik k zastižení. A mají pravdu, oni se již postaraly dobře. Naši rodiče a předci jsou tedy naší nedílnou minulostí. (Stejně tak otcové národa). Stojí-li rodiče a všichni předci za námi, jde za námi Síla. Je-li vztah k předkům zatížen, hůře dochází k naší seberealizaci, například až daleko v druhé půlce života, nebo trpí kvalita našich vztahů či jsme dokonce v ne - moci. Z konstelací také vyplývá, jak vysokou moc mají myšlenky, proto Ježíš popřel, že stačí jen nekonat špatné. Například "nevinné" otáčení za jinými ženami, ať již doslovné či jen v myšlenkách, pouhá fantazie, okamžitě oslabuje váš rodinný systém. Ukazuje se, že i když máte reálnou ženu, jste schopní stále propadat nedosažitelným představám - fatě morgáně, podléháte utkvělému ideálu, nereálné chiméře. Těžko odhadnout, kolik takových "vydání se za novým, lepším", je jen nezralou, v podstatě zbytnělou dětskou konstrukcí "má matka je/přál bych si, aby byla dokonalá", jedinec se vydává "za dokonalou" ženou, iluzorní představou kdysi přirozeně uhnětenou v nevědomém inkubátoru dětství. Vždy se tak stejně dokonale mine se skutečnou ženou tady a teď po svém boku. Kolik z rozchodů, rozvodů je oprávněně motivováno skutečnostmi jako alkoholismus, násilí či psychické týrání? Nepřekonatelné rozdíly=jsme líní na sobě pracovat a objevit svou hloubku na celé škále své stupnice. Bavilo nás být spolu, jen pokud jsme spolu cestovali po růžové ose. Jeden z mých učitelů si zakládal na tom, že za 40 let své terapeutické praxe měl jen jeden manželský rozvod. Až dnes plně rozumím jeho umění. Ostatně, odcházíte-li z nevyřešeného vztahu, váš nový vztah po čase začne stejně přesně tam, kde nevyřešeně předchozí skončil. Je totiž jen jeden vztah, ten váš k sobě a jak to umíte k ostatním, ti ostatní "co za to můžou, ti, co jsou hrozní" jsou jen prostými nevinnými kulisami vašeho příběhu. Podívejte se kolem sebe, kolik "osudového zatížení" je kolem nás, je až neuvěřitelné, co je bráno za normální, například stříhat ženě pohlavní orgány při porodu, jak naučeně přijímáme mnoho situací, jak osobních, tak politických či obecných za zkrátka "dané". Přistřiženi v temném kadeřnictví matrix, vcházíme opakovaně do labyrintu mylných přesvědčení, do stejné louže. Zranění a znásilnění, znovu zraňují a znásilňují. Lidé bez domova, bez duše, vyprázdnění "osudovým zlomem" vystavují na ulici své prázdné obydlí. Byli rodinným systémem "vyděděni". Kdo nepřišel v důvěře a lásce, byla mu porušena "sebezáchovnost", svůj život ohrožuje drogou, bláznivým skokem, šílenou jízdou, adrenalinem, který by ho přiměl, naučil ho vůbec pocitu "žít". Aby konečně poznal hřejivý tep života, od kterého byl odpojen. Byl mu nedopřán - nechtěn, odepřen. Nemyslím si, že tu vznikne více porozumění, spolupráce, laskavosti, ale i odvahy a divokosti, schopnosti více milovat a oddávat se šíři a hloubce života bez a pardon, že to vyjde tak nekompromisně. Bez? Bez čeho? Tak už to vyzraď! A já se připojuji k výzvě, čtenáři. Věc se má tak: BEZ TEBE to nepůjde. Až zavřeš lištu s tímto textem, v sekundách tě začne pohlcovat mlha matrixu. Tvá ochota něco podniknout bude během malé chvíle nulová. Poklonit se Tvé ženě. Omluvit se. Zavolat rodičům. Přestat volat stále rodičům. Pevněji vést své dítě. Být laskavější ke svému dítěti. Přestat fantazírovat. Unikat. K vínu. Do počítačové "hry". Do virtuální řitě, mé dítě. Přestat spravovat celičký svět, na facebooku, na ulici, ve své hlavě. Měl bys spravit všechno doma, ve své skutečné sociální síti, vole. Kape ti kohoutek ve Tvé kuchyni, nikoliv v Mali. Postarat se o své děti. Uklidit si svůj hrad, a přestat mektat na jiný Hrad. Platit. Pokorně splácet. Nedržkovat. Být vděčný. Věnovat se konečně umění. Totiž tomu skutečnému. Umění žít. Vycházet s lidmi. Rozumět si. Udělat se sebou nápravu tam, kde vykazuješ známky kokotství. Že nemáte žádné? Ale prd. To je, co ti tvá skutečná žena říká, co ti ukazuje vlastní dítě, to není nic nedosažitelného. Nic, co by bylo obtížné o sobě zjistit. A poslední věc. Kdo se nechce o sobě nic dozvědět, tak se bojí, vehementně bude odmítat rodinné konstelace. Protože tam je jeho uzdravení. A to je problém. Co by dělal mrzák bez své hole?
"Nebreč, to přejde, jsi chlap, ne?" "Vstávej, to nic nebylo!" "Proč tak kňučíš, jen ses trochu bouchnul?" Poznáváte tyto věty? Pokud jste na nich vyrostli, budete je opakovat vlastním dětem. Dlouho a s dobrým záměrem, až se jim stane to, co se stalo vám. Přestanou věřit tomu, co cítí. Cítíte bolest, ale je vám pečlivě vysvětlováno (vtloukáno), že TO nebolí. Že to nic není... Je to i poprvé, co si jako dítě pomyslíte, zda je ten obr, co se nade mnou sklání, vlastně při smyslech? Já tu řvu bolestí a on v jiném těle, mi vysvětluje, že mé tělo mne nebolí? Můžu mu stejně tak nevěřit i v jiných věcech? Ztrácíte jako rodič kousek po kousku svou důvěryhodnost. A ta se vám přece bude více než hodit, až po dítěti začnete vyžadovat časem jeho povinnosti. Horší věc: podkopete důvěru vlastního dítěte. Navždy jeho pocity budou vážit méně, než pocity okolí. Jak strastiplná cesta! Učím se na dětech vydávat cestou respektu. Respektuji jejich emoce a ejhle, rychleji se klidní a vzniká i vyšší blízkost a důvěra. Prodělávám tak dvojí školu, zároveň se totiž učím ctít i své pocity. Pěstuji empatii. K sobě, abych ji mohl praktikovat i ke druhému. Zkuste to se mnou. "AUUU!" "Tebe to moc bolí, viď." Uvidíte, jak dítě (trochu šokovaně) přikývne. Přitulí se a prožijete moment sblížení. Utře si slzu v náručí a bude mu hej. K fyzické bolesti jste mu nepřidali další, emoční z nepochopení.
Pokud spatříte své dítě plačtivé: "Ty jsi dnes smutná, že?" A když má bolístku: "Ajaj, to musí bolet, viď?" Vyzkoušejte. Porovnejte. "Zakřiknout" dítě je na první pohled líbivější a rychlejší, ale časem budete sledovat, jak se prohlubuje váš vztah, a jak budete spolu nadšenější a spokojenější.
Totiž vašemu dítěti se právě dostává patrně to nejdůležitější do života: Respekt k jeho cítění, a jasná zpráva, že pro jeho emoce máte pochopení, že vám nejsou (tedy i dítě není) na obtíž. Že jste tu jako matka či otec, který je vždy bude vnímat a zajímat se o ně. Tak se rodí sebe vědomý jedinec. Ví, že to, co cítí, je správné.
Opačně vejde dítě do světa s pocitem, že v pořádku není. Že nemůže důvěřovat svým pocitům. Orientace v takovém světě je pak hodně nejistý, nedůvěryhodný podnik. Ono to vzniká tak snadno. Když si dítě klidně hraje, prostě je, není nijak komentováno, vládne pohoda. Tedy když "jsem dobrý" nikdo na mně nereaguje, je klid. Jakmile však něco shodí, rozlije, křikem či zvýšeným hlasem je mu ihned sdělováno, že "není dobré", je zavaleno kritikou. A tak se již od dětství můžeme strhnout, abychom byli jen "dobří". Což je neexistující nedosažitelná představa. "Maminko, jsem teď hodná?", ptá se zmatené dítko. Co tedy se vzteklouny? Znamená to, že mám schvalovat jejich otravné jednání? Ne, musíte dítě zastavit, pokud něco poškozuje, to je jasné. ALE: opět vyjádříte porozumění jeho emocím, dáte respekt jeho tíživým pocitům. "Vidím, že jsi dnes velmi rozlobený, máš velký vztek." Tedy pozor, opět souhlasíte s jeho emocí, ale již nikoliv s jeho projevy. To je pro dítě srozumitelné. Přijímání dítěte je součtem našeho vlastního přijímání a příjímání svého partnera. Tedy milé matky, nelze milovat (říkat jistě ano) své dítě, zatímco jeho otce považujete za kreténa. A naopak, milí otcové, pokud se s despektem vyjadřujete o matce svého dítěte, právě jste bolestivě rozpoltili své dítě. Jak byste to asi chtěli obejít? Dítě to vycítí, a pochopí, že jeho jistá vnitřní část (celá polovina!) je odmítána. Pro dítě je obrovský stres vybírat si mezi maminkou a tatínkem. Pokud jeden z partnerů bude slabší, bude mít tendenci ho zachraňovat, a nezdravá konstelace je na světě. Takové dítě, nejčastěji tedy které zažilo rozchod rodičů bude v celém svém životě velmi obtížně prožívat situace "volby". Ať si bude jen vybírat z menu restaurantu nebo mikinu do školy, "volba" pro něj bude stresující, podvědomě spojená s nesmírně obtížnou, vlastně nemožnou volbou mezi matkou či otcem. Dítě je ovšem prostým součtem polovin své matky a svého otce. Navždy. Pokud si myslíte, že lze pěstovat konstrukt "mám skvělé dítě" a zároveň odmítat (shazovat, nesnášet, nenávidět) jeho druhého rodiče, tak se silně přeceňujete. Myšlenka, že je skvělé jaksi hlavně po vás je dětinská. Takové přeceňování patří k dětskému jednání. Vyjadřuje svou vlastní nezralost. Podceňování partnera je silně destruktivní nejen pro vztah, ale tedy i pro dítě. Pojďme se na to podívat. Pokud máte poškozený pohled na muže nebo na ženy (souvisí zejména s tím, jak jste ho vnímali ve své rodině, a jak je tedy nyní poškozena vaše mužská či ženská stránka), budete partnera vnímat silně pod touto zavádějící optikou. Například "uvidíte", že on je fakt blbec. Nebo ona nemožná kráva. Máte "neomylně zaostřeno" na chyby. Tak, jak se to dělo ve vašem dětství ve vaší rodině. 99 % čtenářů tohoto textu má právě zcela normálního partnera, který běžně plní své povinnosti, pokud není notorický alkoholik či násilník. Jenže: jen už málokdo je s ním spokojen. Pokud budete sledovat jen to, co partner právě pokazil, co neumí, nebo co možná dělá jen jinak, než jste se to naučili vy, máte problém. Mentální. Zdá se, jakoby partner vám dnes a denně jen dokazoval, jak je nemožný. A skutečně, partnerské chování (nejen) je ovlivňováno naším očekáváním. Je na to takový vtip: "Před manželstvím jsem nevěděl, že lze mléko dávat blbě do ledničky." A pozor: takto "sledovaný" partner může po čase rezignovat. Totiž, jakkoliv zajišťuje chod domácnosti, platí účty, stará se o děti, vy mu doslova - vyčítáte - z jeho chování jen jeho případné chyby. Jak by se vám v takovém prostředí žilo? Možná stejně frustrovaně jako vám v dětství? Je vůbec možné, abyste nevědomky vytvořili doma stejnou atmosféru, kterou jste sami jako děti nesnášeli?
Ano. Totiž dokud si nepřiznáte, že jste stejní jako otec a matka, nemáte se od čeho odrazit a jít dál. Nacházíte se stále v područí rodičovských energií. Jste v jejich vleku, závislí. Pokoušet se utéct z této nepřiznané, nevědomé bezmoci lze různě. Můžete se pokusit získat moc - v pozici přinášející moc. Možná jste to slyšeli, sociopatů je nejvíce ve vrcholových funkcích. Také se lze vydat cestou sportovního výkonu, utíkat, "běžet" o závod od neviditelných energetických pout. Nebo nejednodušším způsobem definovat, projevit svou závislost - regulérní závislostí. Chutná vám tabák, alkohol nebo jiné drogy, možná se "pouze" rádi přejídáte. Jakmile se odpoutáte od starého pohledu "na věc". Tedy na svou ženu či muže, stane se zázrak. Uvědomíte si, že jste svou realitu silně formulovali svým vlastním pokřiveným vnímáním. Proto, muži, patř na svou ženu a její slova jako projev nejvyššího daru, samotné nejvyšší ženské múzy. Je to Bohyně ženskosti, která ti skrz tvou ženu ukazuje cestu. Právem tě tvá múza upozornila, že jsi na ni zase nechal všechno nádobí. Proto ženo, patř na svého muže jako ztělesnění toto vyššího principu v něm, posvátného mužství, jenž je hybatelem světa. Přijímej jeho sexualitu a nech se vést. A ejhle. Muž, žena pookřeje, začne se více snažit, rozkvete. Teprve až nyní už nejste jako vaši rodiče. Teprve teď můžete ukončit svou závislost na nich. Přestat utíkat, vzdorovat, dobývat nesmyslné mety. Až nyní jste ukončili "dědičnou" chorobu. Neměla genetický základ. Jen mentální. A co na to vaše vnitřní dítě? Jásá, raduje se, je nabité láskou. A jeho živý vzor ve vás inspiruje a stává se příkladem pro vaše skutečné potomky. Děti se učí jen nápodobou. Uvidí-li respekt a štěstí mezi rodiči, zažije ho směrem k sobě, stane se nositelem respektu a dobrého pocitu k sobě samotnému. A takové dítě bude respektováno a půjde životem spokojeně. Ani omylem nebude šikanováno. Tohle všechno se začínám učit. Připadám si jako v mateřské škole. Nebo v lese. Ale bát se nemusím. Mám skvělého průvodce. Synchronicitu:
Nejprve jsem v břichu, kde je mi nevolno. Odpověď je ryze psycho-somatická. Ani mým rodičům není - volno. Jsou mladí a myslí si, že jim skončil svobodný svět. A tak je mi v bříšku úzko. Jako dítě, mé první potíže, které mne kdy zavedou do nemocnice, jsou nevysvětlitelné bolesti břicha. Nikdo tam lékařsky nepřišel na nic. Když jsem mával rodičům z okna nemocnice, zdálo se mi, že je jim už spolu dobře. Zanedlouho mne bez diagnózy pouští domů.
Jako asi desetiletý chlapec netuším, že mne bolesti břicha budou provázet celý život. Jsou součástí mé prenatální DNA. Jsem nucen si "donekonečna" přehrávat jejich zdrojový příběh, který již ale zažívám ve venkovním břiše reality. Z pohledu dnešní medicíny jde jen o hypotetický příběh. Lékaři u nás bohužel nemají povinné penzum psychosomatiky. Zůstávají v tomto nevzdělaní. O 30 km dál od místa, kde právě píšu, v Německu, lékaři právě dokončují svých povinných 150 hodin psychosomatiky. V praxi to pak vypadá tak, že řetězec událostí, který popisuji, je pro ně pochopitelný sled příčin a následků. U nás lze tak akorát dostat Bludný balvan. Inu, každý distribuuje to, co z něj vychází. Aspoň, že už se neupaluje. I když ani to není jisté. Střih! Přicházím do břicha jako čiré průzračné světlo. Představuji čisté vědomí a podle toho se také v břichu orientuji. Rozsvěcuji ho. Světím a uklidňuji. Jsem vědoucí, vím naprosto kam a proč jsem tam přišel. Znám na minutu přesně moment, kdy mám opustit lůno a vím, jak to udělat. Jsem vznášející se plovoucí Buddha, dotýkám se bříšky ukazováčků a palců, udržuji neochvějnou meditaci. Jsem vším a je pro mne nesmírně zajímavé růst v jakémsi hmotném váčku. Ale uvědomuji si ho jen velice mlhavě. Stále jsem převážně čirým vědomým a světlem. Kde jsem, tam šířím jas a mír. Kde spočinu, tam vyzařuji lásku a absolutní důvěru. Představuji hluboký oceán vědomí. Přišel čas opustit nejbáječnější nejvnitřnější místo, v němž prožívám naprosté bezpečí. Uvědomím si, že to musím udělat, ale nechce se mi vydat na cestu. Ve stavu totální úplné dokonalosti není nutné měnit jakoukoliv situaci. Náhle se prostor sevře, a začne pulzovat. Chvíli mi trvá pochopit, že se skutečně mám vydat na cestu, a poslechnu onen pokyn. Jsem si vědom jisté aktivity zvenčí a přijde mi překvapivá. JÁ totiž vím naprosto přesně, co mám dělat. JINAK to ani nemůže být. Vím, jak rotovat, smršťovat se, vyjít ven. Když vyklouznu, ihned naleznu prso. A pocit naprosté úplnosti a dokonalosti je zpět. Otevřu oči a poprvé uvidím a prožiji SVĚTLO. Je nádherné a zachvátí mne úžas. Přesto mám ještě jednu vnitřní otázku: Jaké je to "venku"? Když se pak rozhlédnu a spatřím rodiče, ihned mne zasáhne proud jejich vroucné lásky, neprodleně si jej ukládám a fixuji. "Svět je láska." Kdykoliv se pak rozhlédnu a spatřím v životě kohokoliv dalšího, uložené mi nabíhá automaticky. Tento člověk je také láska.
Jakmile trochu povyrostu, na každého mávám a směju se na něj. Svět mi odpovídá stejně. Svět je láska. Jsem šťastný a je mi to při-rozené, nic jiného ani neznám, nevyskytuje se to v mém světě. Můj svět je laskavý a bezpečný. Není možné dostatečně zdůraznit, jak je pro nás, pro naši společnost důležité se umět narodit při-rozeně.
Můj střih trval 43 let, mohlo to být dříve, ale ke všemu musíme dozrát. Technika, kterou jsem použil na přeformátování své rodové DNA se jmenuje rodinné konstelace. Garantuji vám, že pokud se lidstvo bude rodit způsobem "v 7 ráno se hlaste na vyvolání" tak tu nebude mír. Jak to vím? Protože jsem to zažil v konstelaci. Naprosto přesně a jasně jsem věděl, kdy mám vystoupit a jak to udělat a v jaký čas. Když jsem zaznamenal snahu zvenčí, vnímal jsem ji jako něco nepochopitelného a hloupého. Asi jako kdybyste se chtěli napít a někdo vám zvrátil hlavu, zafixoval, kleštěmi roztáhl ústa, píchl do hrdla opiáty a řval: "Tlač co nejvíc jazyk ven! No tak vyplaz jazyk, jak to jde!" A pak by vám tam něco nalil. Cítit by nebylo co. Jazyk mezitím zdřevěněl, ostatně nařízli ho v dolní čelisti, aby šel více vytáhnout. Ale vraťme se k muži, který se choulí čerstvě v klíně matky a prožívá nejvyšší možnou míru uspokojení. Stala se mu úžasná věc. EXISTUJE. Rád bych, aby to bylo maximálně srozumitelné. Tou největší, nejzázračnější, nejvíc dokonalou a báječnou věcí na světě je EXISTENCE. Jde o obrovský, ani nelze vyslovit jak nezměrně ohromný, dar, přátelé. Máme možnost vyJEVit se! Oddělit se z neexistujícího bezatomového vědomí do formy, do skutečna. Garantuji vám, se zárukou vrácení všech genů na konci života, že takovou zábavu, tak úžasně barevný, ozvučený, fantastický lunapark, ještě nikdo v historii vesmíru nevymyslel. Nelze to trumfnout. Bytí nemá přemožitele. Pocit, že se můžete VLASTNÍMA očima rozhlédnout a uvidět, jak světlo nabývá různých probleskujících měnících forem, je ta největší jízda pod sluncem. Absolutně nejpromakanější droga. Droga realita. Bože, narvi mi ji do žil, co jen můžeš. Dej mi ráno krajíc s chlebem. WOW! WOOOOOOOW! WOOOOOOOOOOOOOOOW! Ono to CHUTNÁ? Ono to nějak vzbuzuje SLAST? COŽE? Já mám celou vlastní vytuněnou neurolaboratoř na slast ve vlastní hlavě? Stačí fakt jen mlít panty a ono mne bude maximálně omračovat, jak je to dobré? Povím vám, co je kloudnej fet. Chleba s máslem. Chceš se zničit? Hledej petrželku. A teď bacha. Chleba je jen začátek. Prý tu je ještě něco jako něco neomezený oceán všech možných fantastických neznámých vůní a chutí. Konstantní nikdy nekončící fatální neuroorgasmus, lidi! Potrava. A to jsme doopravdy ještě ani nezačali. H20 je něco jako nekonečné násobky nejsofistikovanějšího matrixu. Obejme vám to lýtko, zašimrá na břichu a vaše vědomí exploduje. Připomíná to lůno, vážení. Ale v jazyku bohů, mých RODIčů to označují zvukem "va-ni-čka" později "va-na". "Vanavanavana vana vana." WOW! Kdo tohle vymyslel? Můžete se kdykoliv obklopit plodovou vodou a nechat se znovu unášet jako tehdy v kosmickém břichu? Ten, kdo na to kápnul je naprostý kápo, ojedinělý génius a lidumil. Stvořitel. Ale pojďme si říci více o tomhle hodně vysokým výletu. Když něco zvednete a někam to švihnete, gravitace to zcela spolehlivě upoutá k zemi. Chápete tu dokonalost? Nestojí to ve vzduchu před vámi, začne se to dost rychle pohybovat! Cokoliv pustíte, padne pod vaše nohy. Nejde se toho nabažit. BÁC. A zase to nějakou chvíli zázračně cestovalo vzduchem a pak zůstalo stát pod vámi. Tomu říkám 3D plošinovka, bude se pařit od rána do večera několik let. BUM. BÁC. Funguje to pokaždé jinak. Neuvěřitelný. Něco vám řeknu, funguje to proto, protože všechny ty věci, co pouštím v extázi na zem TAKY EXISTUJÍ. Pomoc, to je masakr! Peckoidní trefa! Neuvěřitelný sled náhod, že ty věci zrovna EXISTUJÍ i když zrovna i já právě JSEM. To je kapitální rauš! Nepochopitelný mix štěstí, požehnání a koňské dávky fortuny. Řeknu to naplno, já si s tím přímo HRAJU, vychutnávám si každý okamžik, když věci, co existují, gravitace přitáhne k zemi a já u toho právě jsem a mám vlastní oči. Fí, to je paráda. Jaký štístko. To už nelze výš hnát, nelze přece vymyslet nic rafinovanějšího. To je fakt úlet, kdo tohle naplánoval, aby to takhle makalo? Musel mít fenomenální výpočetní možnosti. Ok, jedeme dál. Protože jsem ve hmotě, mám buňky, které se vyčerpají. Jenže večer není konec. Zavřou se mi oči, ztlumí se dech a pink! Vystřelí vás to do kosmu. Čas přestane existovat, normálně ho vypnou, a ráno máte k dispozici celý další život! Nářez. Majstrštyk. Děláte si ze mě srandu? 1. Zase EXISTUJI. 2. Někdo opět zapnul GRAVITACI. 3. Mám po ruce znovu předměty, které kolem mně zase perfektně existují. Neskutečný výlet, fatální opojení. Rodoví bohové mi dávají mléčnou MANU, rostou mi z toho další buňky a jsem silnější na překonávání gravitace. Prožívám neuvěřitelný terno. JSEM. A to bych vám chtěl vzkázat, já muž středních let, choulící se na břichu ženy, otec osmiměsíčního syna: Máme obrovskou kliku být součástí nesmírně křehké, vzácné a kouzelně magické, každý den naprosto neopakovatelné skutečnosti. Dámy a pánové. MY JSME! Dokážete to uvidět? JSME! Haló, my tu jsme, existujeme! Jde o největší dar, jaký nám kdy kdo bude schopen v tomhle vesmíru nabídnout. Nic vymakanějšího, dokonalejšího nebylo a ani nebude vytvořeno. Jestli chcete dosáhnout osvícení, vstaňte a buďte. To je naprostá nejvyšší jóga, jóga všedního dne. Mimizen. Příchod legendárního božího království. Buďte, prosím, jen buďte. A dívejte se. Sakra! Máte oči! Jedno z nejúžasnějších udělátek v kosmu. Proboha, vždyť máte svůj pohled! Tak koukejte koukat. A nebuďte budky.
