středa 25. září 2013

Jak mě synchronicita učila trpělivosti

Když s něčím vylezete ven, okamžitě rozdělíte lidi. Platí to ve všem, jen si to neuvědomujeme, dokud to nezažijeme na vlastní kůži.

Škodovka vyrobí auto, někdo si ho koupí, a někdo, cituji "blije ze škodovek."

A tak jsem pod jedním svým článkem našel, že lžu a manipuluji lidi, protože žádná synchronicita neexistuje.

Článek je "vyrobený" a někdo z něj "blije."

Normálka. Jenže je tu onen aspekt vlastní kůže. Umřeli byste při dokazování, že píšete ze srdce, nehledě na to, že jde o pojem z jungiánské terminologie přímo od pana Carla Gustava osobně.

Pak se ke mně dostalo video, je na něm paní beze smyslů, jak dští kolem nadávky a jed na spolucestující. A přemýšlel jsem, jestli tam není nějaká podoba. Zkoumal jsem reakce lidí v tom videu a hledal klíč k pochopení, jak s takovou situací zacházet. Nakonec ji jedna z urážených žen uhodí do tváře a další ji pak zlostně zezadu tahá za vlasy. Agresivní ženě se tak dostalo to, o co jsi koledovala. Jenže nebyl jsem si jistý, zda ženy, co se daly strhnout k reakci jsou nějakým způsobem vítězky. Ano, kdyby ta nepříčetná žena přešla k fyzickému napadnutí, okamžitě bych také našil na hrubý pytel hrubou záplatu. To je již za čárou.

Ale co když jsou ty ženy, co reagovaly, vítězi? Cítily, že je něco za jejich hranicí a podnikly akci. Našily záplatu prostě jen trochu dříve. Spousta lidí, zvláště těch duchovních, by nikdy do sporu nešli, je to mimo jejich představu. Ošklivé a agresivní. To, že zdravá agresivita je vlastně postup vpřed a je nezbytnou součástí běžného vědomého fungování je ani nenapadne. Soudí o sobě, že praktikují ahinsu, nenásilí, ale jsou jen odtrženi od své akční, hrdinské části.

Nemají koule, lze s nimi orat. Často ani neumí říci ne a jsou pak často ne-mocní.

Pokusně jsem nepěkné video odeslal deseti osobnostem, kterých si vážím a zajímalo mě, jak by se zachovali oni. Anketa.

To jsem si dal. Asi nikdo to nedokoukal, a vesměs se tím odmítli zaobírat.

Zamořil jsem jim poštu tím, co jsem vlastně chtěl řešit.

Od Vlastimila Marka také přišlo, že mi doporučuje, abych byl více trpělivý. Nechápal jsem, proč mi to píše, nijak to nesouviselo s mou anketou. Druhý den jsem vstal a ihned mi před nosem synchronně přistálo jiné video. Byla v něm kompletní odpověď! Pan Marek se do mě záhadně prostě trefil, kdybych totiž vydržel jediný den, vlastně půl, tak bych se nestal šiřitelem "blbé nálady."

A ráno bych samočinně, pouhou silou volně pracující shody, dostal naservírovanou odpověď.

Ale "chyba" to není. Kdepak, dozvěděl jsem se, že jsem příliš rychlý. Potřebuji zvolnit a ještě více upadnout do té konejšivé řeky, která pro nás má všechno přichystané, vše nám poskytne, jakoukoliv odpověď na jakoukoliv otázku.

To je, proč někdo má všechno vydřené a ještě toho má málo, a někdo jen tak pluje po proudu a do loďky mu všechno ovoce padá snad samo. 

A tak se mi dostalo lekce, kterou bych jinak bez oné "chyby" nezažil. Buďme rádi za takovou výchovu. Bez ní bychom byli stále na jednom místě.

Přijde Vám, že lžu a manipuluji s Vámi tímto článkem? Tak to je mi fakt jedno. Dejte si bacha na vlastní projekce. Stíníte si sami sobě.

Je to jen vaše střela, dopis, který jste vyslali a sorry, nehodlám tuhle zásilku nijak přebírat.

A víte co dělá pošta s nedoručeným psaním, že?

Ta zásilka se ocitne zase ve vašich vlastních rukou.
Jaká bezchybná organizace, tahle vesmírná Pošta.

Komentáře

úterý 10. září 2013

Jak jsem se stal info-podnikatelem

Pátek večer, jsem na Zličíně. Pod mou pojízdnou čajovnou ve VW Transporter 3 leží nejlepší technik na tyto minibusy. Auto musí být opraveno, zítra ráno je čajbus objednaný na festival do Litomyšle. Měl jsem si vůz vyzvednout kolem páté hodiny odpoledne. Zaplatil jsem za opravu, odjel a ještě po cestě se vůz znovu rozbil. Vrátil jsem se se štěstím na dvojku do servisu a přiměl technika, aby se vrátil k opravě. Vůbec si nepřipouštím myšlenku, že bych na akci nedorazil. Technik naslouchá zvukům z auta a rozhodne se vyměnit ještě spojkový váleček. Nechce být v pátek pozdě večer v práci, ale jsem neoblomný. Ve 22 h obdržím telefonát, zda bych se mohl objevit v 5:30 ráno na Zličíně a odjet na víkend do Rakouska. Odpovídám, že mám závazky, které musím splnit. O pár desítek minut později opouštím servis, je skoro půlnoc a auto přestane v jeden moment zase řadit. Do Litomyšle nemohu odjet.

Vzdávám to.

Vytahuji telefon a potvrzuji odjezd.

Nebyl to obyčejný víkend. Přesně naopak. Byl neobyčejný, stal jsem se na něm info-podnikatelem. Co to je?

V mém případě to, že knihu Synchronní svět vydám jako e-book. Tištěná verze bude jen na přání k on-line verzi.

Musím to tak udělat. V autobuse putovala parta českých info-podnikatelů a strhlo mě jejich nadšení. Moje myšlení už nikdy nebude jako dřív. Neznám zajímavější obor. Suveréně nejdůležitější víkend tohoto roku.

Proto radím každému to samé. Převeďte vaše aktivity na internet. Budete první. Váš e-book "Jak se stát sama kadeřnicí" si koupí tisíce lidí. Za rok již můžete být druzí nebo třetí. A trh již bude nasycený.

Člověk míní, synchronicita mění.

Je to zvláštní představa, že bych si odvezl opravené auto a dorazil v podvečer do Litomyšle. Zastihl by mě tam telefon, na který bych odpověděl: "Díky, ale tohle se mě netýká, nejsem v Praze a zítra ráno mám akci."                                                                                                                                                          
A tak musím uznat, že je tu nějaká inteligentní síla, která zjevně ví, co je pro nás nejlepší.

Možná stačí říct, že je to o proudu. V momentě, když jsem zvedl telefon a zaslechl, zda je možné, abych byl zítra ráno na Zličíně, zpozorněl jsem. Takový kód, šifra. Já totiž už na Zličíně byl, v servisu. Cítil jsem, jak se to jemné předivo proudu začíná přesměrovávat a vytvářet nový směr. A byl to hukot. Součástí víkendu byl rafting a canyoning a tak jsem si "proudu" užil za ty dva dny opravdu dost.

Z víkendu si vezu další bonusy:

V branži podnikají lidé se smyslem pro humor, super!
Na videích často působí jako divní týpci, ale v reálu jsou úplně v pohodě.
I největší kafaři si dali matchu a to dost.
Mám podporu od svých nových partnerů na svoji knihu.

Dostal jsem na výletě dva nápady na projekt, opět synchronní cestou. Byl jsem pozorný ke svému okolí a "stáhl si" ze "Světa v obrazech," jakési neviditelné výstavy, která kolem nás všech neustále probíhá, dva cenné vjemy, které využiji v podnikání. Nikdy bych na tyto nápady nepřišel, nebýt těchto "předobrazů."



Proto tvrdím, že metoda, kterou ve své knize představuji, je využitelná ve všech oblastech lidského konání.

Jak se liší obyčejný business proti synchronnímu businessu?

Zásadně. Synchro business pracuje s vyšší inspirací. Zatímco běžně řízená firma je omezována lidskými hranicemi a možnostmi, v synchro businessu žádné takové limity neexistují. S čím se zde pracuje, je neomezený potenciál, dokonce takový, o kterém ani nic nevíte.

Můžete mínit cokoliv, ale synchro business bude vždy o krok dál. Nikdy žádná slepá ulička. Jen věčný proud.

O prospěšnosti synchronně řízené politiky bych se měl také zmínit. Politik pracující v režimu Synchromysl by neměl jiné cíle, než své okolí harmonizovat, synchronizovat. Proto pošlu svoji knihu vybraným politikům.

To už působí dost odvážně, co?

Klid, vždycky je tu možnost se na volání synchronicity vykašlat. Nikdo se na vás zlobit nebude.

Jen nepojedete do Rakouska, neseznámíte se s top info-podnikateli v Čechách, neukradnete omylem magnetickou kartu hotelu Sheraton v Salzburgu, nedostanete dva geniální synchro nápady na business, neprochrápete celé pondělí a nenapíšete o tom ve tři ráno na úterý tento blog.

S vaším životem se prostě vůbec nic nestane.

To je zase "pohodička," že?

Komentáře

pondělí 2. září 2013

Situace vašeho života jako synchronicita

Situace:

Vesnický konzum v obci o několika stovkách obyvatel.

Přichází žena středního věku: "Máte Regeneraci?"
Prodavačka: "Myslíte na vlasy?"
Žena: "A Meduňku?"
Prodavačka: "My tu žádné bylinky nemáme."
Žena, lehce učitelsky: "To jsou časopisy, alternativní."

Toto se vám stane, když jste příliš esoteričtí a uvíznete hluboko uvnitř sebe. Přestanete si všímat vnějšího prostředí, situace, kde se právě nacházíte. V tomto případě Konzumu, kde se dobře starají o čerstvé pečivo a jiné základní potraviny. Jste to vy, kdo je mimo, a ještě si můžete myslet, že jste nějak dál. Přitom jen šíříte bludy, že meduňka je ke čtení.

Bavte se s lidmi normálně, ok?

Situace:

Prigl, letní den.

Jsme na pláži samí bílí a přichází romská rodina. Skvěle komunikují s dětmi, voda je hned plná smíchu, cákání, pohybu a radosti. Netrvá to ani pět minut, když zaslechnu povzdechnutí: "Takový tu byl klid." Romská rodina pokračuje ve vodní zábavě a přichází další komentář, pronesený dostatečně nahlas i pro ostatní deky: "Já nejsem rasista, ale měli by se ztišit." Tím se ostych prolomil, a pláž ovládne vlna aktivismu. "Mělo by se něco udělat, ať jim někdo něco řekne." Nakonec to tedy jeden "slušný občan" vezme na sebe a upozorní ty "neposlušné," že tu nejsou sami a že se musí ztišit. Romové si nic nenechají líbit a odvětí, že se budou koupat tak, jak jsou zvyklí. Když se dvě romské ženy ve vodě začnou líbat a vyjde najevo, že jsou lesbičky, propadají se tváře gádžů do takových odstínů bílé, že jsem snad přítomen u vzniku nové rasy. 

A to mne baví. Vybral jsem si jinou realitu. Imponuje mne živelnost Romů a užívám si každý výkřik, každý spontánní skok do vody, hlasité zvolání. Učil jsem se radosti ze života, bezprostřednosti, umění žít a být sám sebou. 

Situace:

Zaslechneme údery bubnů na parkovišti za rohem, kde bydlíme. Je tam spousta tanečníků neznámé národnosti. Chvíli posloucháme a protože nás hudba víc a víc pohlcuje, přineseme jim s přítelkyní čaj a drobné pohoštění. Okamžitě se spřátelíme a nakonec s nimi strávíme celý den. Jsme rozhodnutí je navštívit v jejich Adaně, v Turecku. Chvíli po našem příchodu však přijíždí policie a dva policisté se vyptávají, co se zde děje. Ptám se, proč přijeli, ukážou na náš dům a řeknou: "Zavolali nás rozlobení sousedé."

A tak to funguje, můžete zavolat policii nebo získat přátele. Dvě různá řešení jedné situace. Až mne mrazí v jak rozdílných světech žijí obyvatelé jednoho domu. Pocítím vlnu vděčnosti, můj vesmír je přátelský. 

Situace:

Auto zaparkované v podzemní garáži, ale na žluté čáře, co nejblíž výtahu. Správce právě zastrkuje za stěrač vzkaz: ODTÁHNEME! TADY SE NEPARKUJE! Se správcem jsem ráno řešil rozbitá garážová vrata. Byla sobota a on neměl o víkendu klid, cítil jsem s ním. Řekl jsem si, to je ale kokot, ten, co tam zaparkoval. Za pět minut vcházím znovu do garáže a vidím sympatického mladíka, jak si čte se staženým výrazem správcův vzkaz. Výtah a chodbu má plnou krabic a věcí. Stěhuje se. Dojde mi, že bych to udělal stejně jako on, zaparkoval bych co nejblíže výtahu. 

A tak beru v duchu zpět toho "kokota" a omlouvám se. "Pravda" se zdála jasná, ale za pět minut bylo všechno jinak. Musím se přiučit nestrannosti a přestat soudit.  

A tak nás synchronicita vždy přivádí na místo, kde máme možnost něco UVIDĚT, naučit se, pochopit. I zcela bezvýznamná příhoda nám může sepnout v hlavě a "vysvětlit" událost z minulého týdne, roku. To je synchronizace událostí, života, mysli. Vyžaduje jakési konstantní zpřítomnění, neustálou pozornost tomu, co se vám právě děje. Tímto budete prohlubovat své vědomí, až se váš život stane také takový.

Ne-vědomost způsobuje odcizení, rozděluje a vyvolává strach. Dává vzniknout ne-přátelským vesmírům.

Víte, všechno je synchronní. Když se sešel na jednom místě v určitý čas Adam a Eva a jablko a had, bylo to tak. Další známá konstelace: Ledovcová kra se utrhla a vnikla až do neobvykle teplého moře. Neměla tam co dělat, když se její dráha zkřížila s Titanicem, jehož kapitán se překvapivě rozhodl ten den změnit kurz.  

Ale nebojte, funguje to i obráceně. Je prvního března roku 1950. Nebraska. Jako vždy ve středu se zde po sedmé hodině večerní scházejí členové pěveckého sboru, aby mohla v 19:25 přesně začít zkouška. A pak se to stalo. O pět minut později kostel exploduje, výbuch zničí nedalekou radiostanici a vyrazí okna domů v okolí. Strašné? Ne, skvělé. V kostele totiž nikdo nebyl. Všichni členové sboru se dostali toho rána do zvláštních okolností, které způsobily, že poprvé v historii kostela nikdo na zkoušku nedorazil. Mitchell, pianistka, plánovala dorazit o 30 min dříve, ale po jídle nezvykle tvrdě usnula a zpozdila se. Pastor, jeho žena a dcera se opozdili, když na poslední chvíli zjistili, že šaty dcery jsou špinavé a žena musela vyžehlit jiné, což zabralo nějaký čas. Pastor přitom byl zapálit topení v kostele, ale pak se vrátil k rodině. Ve dvou dalších případech se nepodařilo nastartovat auto. A tak to bylo se všemi členy! Všichni dorazili pár minut po výbuchu ke troskám kostela, aby nevěřícně zjistili, že jsou všichni živí. Každý si myslel, že se jako jediný opozdil a tak přežil. Někteří viděli ještě padat z nebe vlastní noty. 



Příběh, který stále vzrušuje Ameriku najdete zde:


Vzniklo i video:


Proti síle synchronicity se nelze postavit, můžete se s ní jen naučit zacházet. Akceptovat ji a následovat její proud. Drát se proti proudu je nesmyslné, energeticky náročné a jediným výsledkem je, že se vzdalujete od svého života, vašeho životního tepu, který vás vede tam, kde máte skutečně být a kde je vaše naplnění. Znáte ty unavené, smutné postavy, které neustále potkávají nějaké otřesné příhody a jdou z bláta do louže? Nebo se tak nějak zadrhli ve svých plánech a vizích? Později tomu přivyknou a začnou vám "zkušeně" radit:

"Tak už to chodí."
"Takový je život, s tím už nic nenaděláš."

Ještě nebezpečnějším typem jsou naopak bodří, spokojení lidé, kteří jsou ale jen spokojení ve své komfortní zóně. To je matoucí. Máme tendenci důvěřovat spokojeným lidem. Takový člověk se vám bude divit, proč neustále něco podnikáte a že si nedáte pokoj. Pokud mu ukážete jakoukoliv možnost transformace, shodí ji.

Stálo vás to mnoho sil a přesvědčování? Tady je řešení:

Neztrácejte čas argumentováním s lidmi, kteří nezmění své myšlení. Vaše práce není měnit lidem jejich myšlení, ale nalézt ty, kteří se chtějí změnit.

Situace:

Jaká je Vaše situace?

Komentáře