Situace vašeho života jako synchronicita

Situace:

Vesnický konzum v obci o několika stovkách obyvatel.

Přichází žena středního věku: "Máte Regeneraci?"

Prodavačka: "Myslíte na vlasy?"

Žena: "A Meduňku?"

Prodavačka: "My tu žádné bylinky nemáme."

Žena, lehce učitelsky: "To jsou časopisy, alternativní."

Toto se vám stane, když jste příliš esoteričtí a uvíznete hluboko uvnitř sebe. Přestanete si všímat vnějšího prostředí, situace, kde se právě nacházíte. V tomto případě Konzumu, kde se dobře starají o čerstvé pečivo a jiné základní potraviny. Jste to vy, kdo je mimo, a ještě si můžete myslet, že jste nějak dál. Přitom jen šíříte bludy, že meduňka je ke čtení.

Bavte se s lidmi normálně, ok?

Situace:

Prigl, letní den.

Jsme na pláži samí bílí a přichází romská rodina. Skvěle komunikují s dětmi, voda je hned plná smíchu, cákání, pohybu a radosti. Netrvá to ani pět minut, když zaslechnu povzdechnutí: "Takový tu byl klid." Romská rodina pokračuje ve vodní zábavě a přichází další komentář, pronesený dostatečně nahlas i pro ostatní deky: "Já nejsem rasista, ale měli by se ztišit." Tím se ostych prolomil, a pláž ovládne vlna aktivismu. "Mělo by se něco udělat, ať jim někdo něco řekne." Nakonec to tedy jeden "slušný občan" vezme na sebe a upozorní ty "neposlušné," že tu nejsou sami a že se musí ztišit. Romové si nic nenechají líbit a odvětí, že se budou koupat tak, jak jsou zvyklí. Když se dvě romské ženy ve vodě začnou líbat a vyjde najevo, že jsou lesbičky, propadají se tváře gádžů do takových odstínů bílé, že jsem snad přítomen u vzniku nové rasy. 

A to mne baví. Vybral jsem si jinou realitu. Imponuje mne živelnost Romů a užívám si každý výkřik, každý spontánní skok do vody, hlasité zvolání. Učil jsem se radosti ze života, bezprostřednosti, umění žít a být sám sebou. 

Situace:

Zaslechneme údery bubnů na parkovišti za rohem, kde bydlíme. Je tam spousta tanečníků neznámé národnosti. Chvíli posloucháme a protože nás hudba víc a víc pohlcuje, přineseme jim s přítelkyní čaj a drobné pohoštění. Okamžitě se spřátelíme a nakonec s nimi strávíme celý den. Jsme rozhodnutí je navštívit v jejich Adaně, v Turecku. Chvíli po našem příchodu však přijíždí policie a dva policisté se vyptávají, co se zde děje. Ptám se, proč přijeli, ukážou na náš dům a řeknou: "Zavolali nás rozlobení sousedé."

A tak to funguje, můžete zavolat policii nebo získat přátele. Dvě různá řešení jedné situace. Až mne mrazí v jak rozdílných světech žijí obyvatelé jednoho domu. Pocítím vlnu vděčnosti, můj vesmír je přátelský. 

Situace:

Auto zaparkované v podzemní garáži, ale na žluté čáře, co nejblíž výtahu. Správce právě zastrkuje za stěrač vzkaz: ODTÁHNEME! TADY SE NEPARKUJE! Se správcem jsem ráno řešil rozbitá garážová vrata. Byla sobota a on neměl o víkendu klid, cítil jsem s ním. Řekl jsem si, to je ale kokot, ten, co tam zaparkoval. Za pět minut vcházím znovu do garáže a vidím sympatického mladíka, jak si čte se staženým výrazem správcův vzkaz. Výtah a chodbu má plnou krabic a věcí. Stěhuje se. Dojde mi, že bych to udělal stejně jako on, zaparkoval bych co nejblíže výtahu. 

A tak beru v duchu zpět toho "kokota" a omlouvám se. "Pravda" se zdála jasná, ale za pět minut bylo všechno jinak. Musím se přiučit nestrannosti a přestat soudit.  

A tak nás synchronicita vždy přivádí na místo, kde máme možnost něco UVIDĚT, naučit se, pochopit. I zcela bezvýznamná příhoda nám může sepnout v hlavě a "vysvětlit" událost z minulého týdne, roku. To je synchronizace událostí, života, mysli. Vyžaduje jakési konstantní zpřítomnění, neustálou pozornost tomu, co se vám právě děje. Tímto budete prohlubovat své vědomí, až se váš život stane také takový.

Ne-vědomost způsobuje odcizení, rozděluje a vyvolává strach. Dává vzniknout ne-přátelským vesmírům.

Víte, všechno je synchronní. Když se sešel na jednom místě v určitý čas Adam a Eva a jablko a had, bylo to tak. Další známá konstelace: Ledovcová kra se utrhla a vnikla až do neobvykle teplého moře. Neměla tam co dělat, když se její dráha zkřížila s Titanicem, jehož kapitán se překvapivě rozhodl ten den změnit kurz.  

Ale nebojte, funguje to i obráceně. Je prvního března roku 1950. Nebraska. Jako vždy ve středu se zde po sedmé hodině večerní scházejí členové pěveckého sboru, aby mohla v 19:25 přesně začít zkouška. A pak se to stalo. O pět minut později kostel exploduje, výbuch zničí nedalekou radiostanici a vyrazí okna domů v okolí. Strašné? Ne, skvělé. V kostele totiž nikdo nebyl. Všichni členové sboru se dostali toho rána do zvláštních okolností, které způsobily, že poprvé v historii kostela nikdo na zkoušku nedorazil. Mitchell, pianistka, plánovala dorazit o 30 min dříve, ale po jídle nezvykle tvrdě usnula a zpozdila se. Pastor, jeho žena a dcera se opozdili, když na poslední chvíli zjistili, že šaty dcery jsou špinavé a žena musela vyžehlit jiné, což zabralo nějaký čas. Pastor přitom byl zapálit topení v kostele, ale pak se vrátil k rodině. Ve dvou dalších případech se nepodařilo nastartovat auto. A tak to bylo se všemi členy! Všichni dorazili pár minut po výbuchu ke troskám kostela, aby nevěřícně zjistili, že jsou všichni živí. Každý si myslel, že se jako jediný opozdil a tak přežil. Někteří viděli ještě padat z nebe vlastní noty. 

Příběh, který stále vzrušuje Ameriku najdete zde:

http://beatricedailysun.com/news/local/article_d75d6eb3-40df-52ca-8296-e959ab79fff5.html

Vzniklo i video:

 http://www.dailymotion.com/video/xb4re8_unsovled-mysteries-lucky-choir_shortfilms

Proti síle synchronicity se nelze postavit, můžete se s ní jen naučit zacházet. Akceptovat ji a následovat její proud. Drát se proti proudu je nesmyslné, energeticky náročné a jediným výsledkem je, že se vzdalujete od svého života, vašeho životního tepu, který vás vede tam, kde máte skutečně být a kde je vaše naplnění. Znáte ty unavené, smutné postavy, které neustále potkávají nějaké otřesné příhody a jdou z bláta do louže? Nebo se tak nějak zadrhli ve svých plánech a vizích? Později tomu přivyknou a začnou vám "zkušeně" radit:

"Tak už to chodí."

"Takový je život, s tím už nic nenaděláš."

Ještě nebezpečnějším typem jsou naopak bodří, spokojení lidé, kteří jsou ale jen spokojení ve své komfortní zóně. To je matoucí. Máme tendenci důvěřovat spokojeným lidem. Takový člověk se vám bude divit, proč neustále něco podnikáte a že si nedáte pokoj. Pokud mu ukážete jakoukoliv možnost transformace, shodí ji.

Stálo vás to mnoho sil a přesvědčování? Tady je řešení:

Neztrácejte čas argumentováním s lidmi, kteří nezmění své myšlení. Vaše práce není měnit lidem jejich myšlení, ale nalézt ty, kteří se chtějí změnit.

Situace:

Jaká je Vaše situace?

Komentáře