"Vstávej, to nic nebylo!"
"Proč tak kňučíš, jen ses trochu bouchnul?"
Poznáváte tyto věty?
Pokud jste na nich vyrostli, budete je opakovat vlastním dětem.
Dlouho a s dobrým záměrem, až se jim stane to, co se stalo vám.
Přestanou věřit tomu, co cítí.
Cítíte bolest, ale je vám pečlivě vysvětlováno (vtloukáno), že TO nebolí.
Že to nic není...
Je to i poprvé, co si jako dítě pomyslíte, zda je ten obr, co se nade mnou sklání, vlastně při smyslech? Já tu řvu bolestí a on v jiném těle, mi vysvětluje, že mé tělo mne nebolí? Můžu mu stejně tak nevěřit i v jiných věcech?
Ztrácíte jako rodič kousek po kousku svou důvěryhodnost. A ta se vám přece bude více než hodit, až po dítěti začnete vyžadovat časem jeho povinnosti.
Horší věc: podkopete důvěru vlastního dítěte. Navždy jeho pocity budou vážit méně, než pocity okolí. Jak strastiplná cesta!
Učím se na dětech vydávat cestou respektu. Respektuji jejich emoce a ejhle, rychleji se klidní a vzniká i vyšší blízkost a důvěra.
Prodělávám tak dvojí školu, zároveň se totiž učím ctít i své pocity.
Pěstuji empatii. K sobě, abych ji mohl praktikovat i ke druhému.
Zkuste to se mnou.
"AUUU!"
"Tebe to moc bolí, viď."
Uvidíte, jak dítě (trochu šokovaně) přikývne. Přitulí se a prožijete moment sblížení. Utře si slzu v náručí a bude mu hej. K fyzické bolesti jste mu nepřidali další, emoční z nepochopení.
Pokud spatříte své dítě plačtivé:
"Ty jsi dnes smutná, že?"
A když má bolístku:
"Ajaj, to musí bolet, viď?"
Vyzkoušejte. Porovnejte. "Zakřiknout" dítě je na první pohled líbivější a rychlejší, ale časem budete sledovat, jak se prohlubuje váš vztah, a jak budete spolu nadšenější a spokojenější.
Totiž vašemu dítěti se právě dostává patrně to nejdůležitější do života:
Respekt k jeho cítění, a jasná zpráva, že pro jeho emoce máte pochopení, že vám nejsou (tedy i dítě není) na obtíž. Že jste tu jako matka či otec, který je vždy bude vnímat a zajímat se o ně.
Tak se rodí sebe vědomý jedinec. Ví, že to, co cítí, je správné.
Opačně vejde dítě do světa s pocitem, že v pořádku není. Že nemůže důvěřovat svým pocitům. Orientace v takovém světě je pak hodně nejistý, nedůvěryhodný podnik.
Ono to vzniká tak snadno. Když si dítě klidně hraje, prostě je, není nijak komentováno, vládne pohoda. Tedy když "jsem dobrý" nikdo na mně nereaguje, je klid.
Jakmile však něco shodí, rozlije, křikem či zvýšeným hlasem je mu ihned sdělováno, že "není dobré", je zavaleno kritikou. A tak se již od dětství můžeme strhnout, abychom byli jen "dobří". Což je neexistující nedosažitelná představa.
"Maminko, jsem teď hodná?", ptá se zmatené dítko.
Co tedy se vzteklouny? Znamená to, že mám schvalovat jejich otravné jednání?
Ne, musíte dítě zastavit, pokud něco poškozuje, to je jasné.
ALE: opět vyjádříte porozumění jeho emocím, dáte respekt jeho tíživým pocitům.
"Vidím, že jsi dnes velmi rozlobený, máš velký vztek."
Tedy pozor, opět souhlasíte s jeho emocí, ale již nikoliv s jeho projevy. To je pro dítě srozumitelné.
Přijímání dítěte je součtem našeho vlastního přijímání a příjímání svého partnera.
Tedy milé matky, nelze milovat (říkat jistě ano) své dítě, zatímco jeho otce považujete za kreténa.
A naopak, milí otcové, pokud se s despektem vyjadřujete o matce svého dítěte, právě jste bolestivě rozpoltili své dítě.
Jak byste to asi chtěli obejít? Dítě to vycítí, a pochopí, že jeho jistá vnitřní část (celá polovina!) je odmítána.
Pro dítě je obrovský stres vybírat si mezi maminkou a tatínkem. Pokud jeden z partnerů bude slabší, bude mít tendenci ho zachraňovat, a nezdravá konstelace je na světě. Takové dítě, nejčastěji tedy které zažilo rozchod rodičů bude v celém svém životě velmi obtížně prožívat situace "volby". Ať si bude jen vybírat z menu restaurantu nebo mikinu do školy, "volba" pro něj bude stresující, podvědomě spojená s nesmírně obtížnou, vlastně nemožnou volbou mezi matkou či otcem.
Dítě je ovšem prostým součtem polovin své matky a svého otce. Navždy.
Pokud si myslíte, že lze pěstovat konstrukt "mám skvělé dítě" a zároveň odmítat (shazovat, nesnášet, nenávidět) jeho druhého rodiče, tak se silně přeceňujete. Myšlenka, že je skvělé jaksi hlavně po vás je dětinská. Takové přeceňování patří k dětskému jednání. Vyjadřuje svou vlastní nezralost.
Podceňování partnera je silně destruktivní nejen pro vztah, ale tedy i pro dítě. Pojďme se na to podívat.
Pokud máte poškozený pohled na muže nebo na ženy (souvisí zejména s tím, jak jste ho vnímali ve své rodině, a jak je tedy nyní poškozena vaše mužská či ženská stránka), budete partnera vnímat silně pod touto zavádějící optikou.
Například "uvidíte", že on je fakt blbec. Nebo ona nemožná kráva.
Máte "neomylně zaostřeno" na chyby. Tak, jak se to dělo ve vašem dětství ve vaší rodině.
99 % čtenářů tohoto textu má právě zcela normálního partnera, který běžně plní své povinnosti, pokud není notorický alkoholik či násilník. Jenže: jen už málokdo je s ním spokojen.
Pokud budete sledovat jen to, co partner právě pokazil, co neumí, nebo co možná dělá jen jinak, než jste se to naučili vy, máte problém. Mentální.
Zdá se, jakoby partner vám dnes a denně jen dokazoval, jak je nemožný. A skutečně, partnerské chování (nejen) je ovlivňováno naším očekáváním.
Je na to takový vtip:
"Před manželstvím jsem nevěděl, že lze mléko dávat blbě do ledničky."
A pozor: takto "sledovaný" partner může po čase rezignovat. Totiž, jakkoliv zajišťuje chod domácnosti, platí účty, stará se o děti, vy mu doslova
- vyčítáte - z jeho chování jen jeho případné chyby.
Jak by se vám v takovém prostředí žilo? Možná stejně frustrovaně jako vám v dětství? Je vůbec možné, abyste nevědomky vytvořili doma stejnou atmosféru, kterou jste sami jako děti nesnášeli?
Ano.
Totiž dokud si nepřiznáte, že jste stejní jako otec a matka, nemáte se od čeho odrazit a jít dál. Nacházíte se stále v područí rodičovských energií. Jste v jejich vleku, závislí.
Pokoušet se utéct z této nepřiznané, nevědomé bezmoci lze různě. Můžete se pokusit získat moc - v pozici přinášející moc. Možná jste to slyšeli, sociopatů je nejvíce ve vrcholových funkcích. Také se lze vydat cestou sportovního výkonu, utíkat, "běžet" o závod od neviditelných energetických pout. Nebo nejednodušším způsobem definovat, projevit svou závislost - regulérní závislostí. Chutná vám tabák, alkohol nebo jiné drogy, možná se "pouze" rádi přejídáte.
Jakmile se odpoutáte od starého pohledu "na věc". Tedy na svou ženu či muže, stane se zázrak. Uvědomíte si, že jste svou realitu silně formulovali svým vlastním pokřiveným vnímáním.
Proto, muži, patř na svou ženu a její slova jako projev nejvyššího daru, samotné nejvyšší ženské múzy. Je to Bohyně ženskosti, která ti skrz tvou ženu ukazuje cestu. Právem tě tvá múza upozornila, že jsi na ni zase nechal všechno nádobí.
Proto ženo, patř na svého muže jako ztělesnění toto vyššího principu v něm, posvátného mužství, jenž je hybatelem světa. Přijímej jeho sexualitu a nech se vést.
A ejhle. Muž, žena pookřeje, začne se více snažit, rozkvete.
Teprve až nyní už nejste jako vaši rodiče. Teprve teď můžete ukončit svou závislost na nich. Přestat utíkat, vzdorovat, dobývat nesmyslné mety.
Až nyní jste ukončili "dědičnou" chorobu. Neměla genetický základ. Jen mentální.
A co na to vaše vnitřní dítě? Jásá, raduje se, je nabité láskou.
A jeho živý vzor ve vás inspiruje a stává se příkladem pro vaše skutečné potomky. Děti se učí jen nápodobou. Uvidí-li respekt a štěstí mezi rodiči, zažije ho směrem k sobě, stane se nositelem respektu a dobrého pocitu k sobě samotnému.
A takové dítě bude respektováno a půjde životem spokojeně.
Ani omylem nebude šikanováno.
Tohle všechno se začínám učit. Připadám si jako v mateřské škole.
Nebo v lese. Ale bát se nemusím.
Mám skvělého průvodce.
Synchronicitu:
Žádné komentáře:
Okomentovat