Celý den, vlastně dny, týdny, měsíce, roky, desítky let, celý život jsi To zkoumal.
Vlastně jsi To především prožíval. Nažíval. Plaval v Tom. Nejdéle z toho všeho času o Tom vlastně ani nevěděl a protože jsi o Tom nevěděl, nemohl jsi To ani řešit. A tak jsi měl takový a takový vztah. Dvacet let. Dvě děti. Pak druhý. 5 let. Jedno dítě. A tady někde už ti začalo svítat.
Koukáš do zrcadla. Zvláštně se zavlní, obraz prohne a zahlédneš dlouhý zástup svých předků.
"My jsme To tahle dělali dlouho a ty jsi na našem konci. My jsme Ty."
Pozvracíš se. Utečeš. Prohlásíš opak. Provedeš rebelii. Budeš se snažit žít přesně obráceně. Ze všech sil se rozeběhneš od svých předků.
Natáhneš dlouhou gumu odporu co to jde. Zcela se vyčerpáš během desetiletí být jiný a pak najdeš maximální délku jejího natažení.
Vžum!
Za jediný den, během jediného rozchodu, potratu, nechtěného otěhotnění, krachu, facky, nehody, násilí, zneužití se guma natáhne zpět.
Tři desetiletí útěku v čudu.
Stojíš před zrcadlem a hledíš do Své tváře a na celého sebe. Už To vidíš. Jsi složen z těl svých předků. Rameno po macho tátovi. Nos po židovském dědovi. Široké oči po naivní babičce. Jazyk po ostré matce. Ploché čelo po pasivním dědovi.
Tmavou mateřskou skvrnu jako památku dávného (dnes již jen karmického) zranění. Bradavici jako relikt své táhlé manipulace.
A v zrcadle vidíš i To mlžné, nehmotné. Věčnou rebelii po vzpurné prababičce jejíž ženské touhy (po tanci a eleganci) znásilnila válka.
Ty přece musíš protestovat! Celým svým životem. To je "vzkaz" tvých předků skrz tebe celému světu.
"Chtěla jsem žít! Chodit na tancovačky. Měla jsem ráda sex a několik mladíku ze vsi taky, ale byla divná doba." A pak přišla válka. Buď a nebo. Vezmeš si ho nebo tě odsunou. A tak jsi strávila život bez lásky, v naprostém udušení. Zamčená s despotou.
"Ale konečně je tu nové mladé svěží tělo naší rodové linie! Teď si to užiju! Je jiná doba!
Co naplat, že to není moje tělo, má touha projevit se je v tuto chvíli větší než mé pravnučky. Bude "mne" cítít. Nebude rozumět mým touhám. Sídlím pod vědomím. A to je má výhoda. Jsem neviditelná.
Chci vztah, kde bude hlavně sex! Uá! To je jízda. On mně to fakt dělá každý den. Tohle jsem neměla. Už mne trochu omrzel. Šup, dám si ještě tohodle krasavce.
Boží, tělo mé pravnučky vydrží fakt hodně. No, je to trochu neuctivé. Oni si ty dva vlastně ani nerozumějí, ale já si opravdu potřebuju dohonit tu válku. A to se bavíme jen o té poslední. Víte, něco ve mně se ozývá, je To silnější než já, jednou jsem zahlédla ve snu divou tvář své dávné prapraprabičky, ležela pološílená spoutaná v nějakém chrámu a kolemjdoucí ji "posvátně" znásilňovali za almužnu pro její chrám, který ji vlastnil.
Samozřejmě slyším vzlyky těla mé vnučky, ale měla by se ovládnout. Copak nevnímá to obrovské utrpení, které my v ní, všechny její předešlá vtělení, neseme? Jaký ona má pohodlný život proti nám! Jak ona si může libovolně VOLIT ve svém životě!!! Tak ji závidím.
Ona si dělá co chce! Dokonce muži s ní zacházejí vlastně jako kdyby byla jejich partnerka. Já jsem se musela postarat o zvířata, odvést práci na poli, vařit, starat se o děti a v noci si dávat pozor na jazyk. Můj muž nesnášel, když jsem se při sexu, znásilnění udělala. To mne bil a nadal do děvek.
Ale teď je jiná doba! Dokonce jsem to já, kdo může opustit muže nebo ho podvést. Patří mi celý svět. Vždy na to jdu stejně. Přimknu se zevnitř klína ke klitorisu mé vnučky a začnu ho třít. Cvrnknu do srdce a rozbuším ho. Taky umím potit dlaně a zapalovat lýtka.
Dělám to hlavně u kolegy v práci. Cítím z něj, že jak má dvě malé děti, tak jeho touha je veliká. Jakoby někdy zvednu tělo mé vnučky, ona vezme nesmyslný papír a vezmu ji celou roztouženou k němu ke stolu. Vždy je tak roztomile zaražený. Ale já vím za ty staletí, jak na muže. Prostě dělám, že nevím, že je mi tam vidět. A v tomhle mne Bůh obdařil. Ostatně to na mém těle obdivovali i pocestní v chrámu.
Musela jsem si zvyknout. Že láska přichází s bolestí. Ale dnes mám možnost tu bolest řídit. Vlastně se jí mohu i vyhnout, když budu já ta akčnější, rychlejší a nevázanější.
Au, zas ta vnučka. Nesnáším její modlitby, už zase nemám přístup k jejímu klitorisu. Nechutné. Ona si fakt myslí, že bude jakousi čistou pannou? Jako fakt? Z extrému do extrému? Že To potlačí? Stoletou, tisíciletou touhu? Věčné ubíjející nenaplnění? Takových tu bylo! Mám své kolegy a říkali mi, že uprostřed mdlého svitu kostelních svic chlapecké tváře vypadají jak dokonalé božské ikony. Nejracovnější zážitek!
Kde to sakra jsme? Na nějaké seanci? Je tu kruh lidí a oslovují mne. To je mimochodem poprvé co se někdo milostivě uvážil mne, mou existenci, vůbec nějak zaznamenat.
Oni mne poprvé vidí! Je tu vnučka a zírá na mne s rozšířenýma očima.
Pláče a její rty šeptají: "Vidím tě."
Mám vztek a všem to řeknu. "Copak nevnímáš mou bolest? Všechno zkazím a zničím. Tady se nikdo nebude mít dobře."
Vnučka ke mně natahuje ruku a pevně vyslovuje: "Už tě vidím."
A to mne zlomí. Propojili jsme se. Dojala mne. Ona mne uznala! Existuju! Jsem vědomá. Jsem přijatá!
Už nemusím tolik odporovat a toužit se projevit. To je tak uklidňující.
Někdy už nechávám klitoris své vnučky na pokoji. Ona s ním stejně zachází jinak. Já to potřebuju víc na tvrdo, s trochou bolesti, alkoholu, aby to připomínalo mé dřívější zkušenosti. Ona je mírnější, spíše se celá uvolňuje a někdy se ani o klitoris nezajímá. Mazlí se celým tělem.
Možná časem něco odkoukám, ale je mi to fakt vzdálené. Tohle ani není sex, třeba když tu bylo vojsko, fakt šlo hlavně o rychlost a sílu stisku, aby rychle vypadl, tady je to takový někdy až nenásilný. Není tu můj svět, ale ok, je to tělo mé vnučky, ať s ním dělá co chce. Občas se ozvu, to jo, ale už nejsem tak silná, dvoudecka vína už nestačí. Litr ano, to je klitoris zase úplně volný a trochu si ještě ráda zajezdím. Ale už to není ono, co to bývalo. Vlastně jsem se i já druhý den cítila tak nějak hloupě."
Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je v celé zemi nejkrásnější?
Je to ten, kdo uzná své předky. Prohlásí jasně a bez odporu. "Jsem jako moji předkové. Jsem jako můj otec. Jsem jako má matka."
Rysy v zrcadlové síni měknou, ztrácejí se ostré kontury. Obraz se vlní, proměňuje. Vnučka se na sebe dívá už ráda. Přijala se a mohla se vydat novým směrem. Se všemi předky za sebou. Nikoliv před sebou. Její výhled je volný.
Dívá se vpřed. Její minulost ztratila svou sílu.
Už jí To neovládá.
"To" už není neurčité, neznámé, bez vědomé.
Už To začlenila do sebe, do svého obrazu.
Už ví, kdo jde.
Jednoho dne se probudíš a od rozbřesku je všechno jinak.
KN. 14. 1. 2021
Žádné komentáře:
Okomentovat