"Jaká ubohá paměť, která pracuje pouze dozadu"

"Je to velmi dobrá marmeláda," řekla Královna.
"Ale já nechci marmeládu, v žádném případě."
"Dnes byste ji nemohla dostat, i kdybyste chtěla," řekla Královna. 
"Pravidlo je: marmeláda včera a marmeláda zítra, ale nikdy marmeláda dnes."
"Někdy však musí dojít na marmeládu dnes'," namítla Alenka.
"Ne, nemůže," řekla Královna. "Marmeláda každý druhý den: a dnes není druhý den, jak víte.
"Nerozumím," řekla Alenka. "Je to strašně matoucí!" 
"To máš z toho, že žiješ jenom dozadu," řekla Královna laskavě, "zprvu se z toho člověku vždycky trochu točí hlava..."
"Žít dozadu!" opakovala ve velkém ohromení Alenka. "Nic takového jsem nikdy neslyšela!"
"...ale má to jednu velikou výhodu, že paměť pracuje na obě strany."
"Jsem si jistá, že moje paměť pracuje jenom na jednu stranu," poznamenala Alenka. "Nedovedu si pamatovat věci, dříve než se stanou."
"Jaká ubohá paměť, která pracuje jenom dozadu," podotkla Královna.

Lewis Carrol, Alenka v říši divů, překlad autor

Jestli jste to nikdy nezažili, tak to brzy přijde. Na scénu napochoduje černá kočka a přehodí vám výhybku vaší lineárně funkční reality. Pamatuje v Matrixu? Kočka zde spustila zhroucení systému. Kvantový vír, Déjà vu, místo, kde prosakuje prostor z minulosti do budoucnosti a vzplane před vámi v jednom horoucím teď.

"Věčnost není budoucnost ani minulost. Věčnost je dimenze Teď. Je to rozměr lidského ducha, který je věčný. Najděte tento svůj rozměr věčnosti, a budete cestovat skrz čas, skrz veškerou délku vašich dní."

Joseph Campbell, Pathways to Bliss

V poště mi přistává nabídka na setkání s paní Hi-Ah Park, korejskou šamankou. Polije mne horko. Vím, že tam musím být a zároveň se mi tam nechce. Je to jako kdyby vám někdo řekl, ať umřete.

"Umřete, prosím. Uvolněte se a prostě umřete. Bude to tak zábavné. Navíc to potřebujete."

Hi-Ah Park přijíždí, aby vyčistila zatížení předků, provádí rituály na čistění duše. 

Vzápětí má potřebu mi zavolat kolegyně, která mi nabídku poslala. "Kamile, ona už s námi pracuje."

Jsem na bleším trhu, sháníme rámy na obrazy, jeden přítelkyně kupuje, krásný, zlacený rám, uvnitř je nějaká stará, zašlá čmáranice. Přineseme rám domů a chceme vyhodit ten špinavý, poškozený obraz. K našemu údivu je pod ním ještě jeden. Olejomalba signovaná Joh Rei 41.

 Foto: autor

Jakmile se obraz vynoří ze změti starých papírů, dostane moje vnímání nekompromisní atak. Z olejomalby na mne hledí ona šamanka. Šimrání v břiše se mění na závrať. Nořím se do jejích očí a v hlavě mi zní slova:

"Ona už s námi pracuje."

Na náhlý popud vložím text z obrazu do vyhledávače a Google mi v prvním odkazu nabídne šokující potvrzení:

Johrei je doslova čistění ducha. Je to léčivý rituál, který používá "božské světlo" k rozpuštění duchovních nečistot, které jsou zdrojem všech fyzických, emocionálních a osobních problémů. 

http://en.wikipedia.org/wiki/Johrei

Obraz má více vrstev, nejenže z něj vystupuje samotná šamanka, ale je podobná i mým rodinným příslušníkům. Mým předkům. 

Aniž bych se s Hi-Ah Park kdykoliv potkal, znám ji. Ten pocit je intenzivní. Je to druh paměti, která pracuje dozadu. Jen synchronní silou, nejsilnější tvořivou silou ve vesmíru, jsme se mohli druhý den po telefonátu vydat na obří bleší trh. Jakou "náhodou." Jakou "náhodou" jsme si nevědomky našli obraz, který skrýval jiný obraz.

Zcela nevědomé. Synchronicita vychází jen z nevědomí.

Čím více se pustíme rozumu, tím více upadneme do víru kvantového prostoru, kde včera znamená zítra. 

Jako "náhodou" byl signovaný Joh Rei, "čištění ducha". Univerzální řeč znamení. Všeřeč. Pro skeptiky neviditelná, pro ty, co vidí, zjevná. Dech beroucí, posvátná řeč nejvyššího osudu a naplnění. Je třeba ochutnat "maso hada poznání", abyste mohli rozumět jako Jiřík. Dovolit si tu královskou krmi.

Hledím do očí paní Hi-Ah Park a nacházím tam sám sebe. Bude třeba něco nechat shořet, nevím, co to je. Ale ježí se mi chlupy a mám stažený žaludek. Umírání bolí. 

Obraz byl znečištěn a musel jsem ho opatrně vyčistit. Bylo to jako kdybych pral svou duši. Ten obraz objevila a koupila moje přítelkyně. Týká se to i jí? Co nastane po Johrei?

Pokračování příště.

Blog dopisuji 27. 10. 2014 v půl sedmé večer. Klepou se mi prsty a jsem úplně zpocený. 
________________________________________________________________

Aktualizace o hodinu později: stojí za zmínku, že originál Alenky v říši divů v angličtině jsem si koupil na stejném bleším trhu před několika měsíci. 

Komentáře

Musíme si přát zbavit se svého životního plánu, abychom mohli mít život, jaký na nás čeká.

Jmenuji se Kamil Heřman Novotný. Prostřední jméno jsem si zprostředkoval sám, jak to básníci dělají. Zjistil jsem, že v silných transformačních obdobích života ke mně "hovoří" reálné události, které se mi dějí před očima. Skutečné, hmatatelné události, pevné ve tvaru, čase a prostoru. Dnes je moje stezka zcela spjata s tou synchronní.

Kam se díváte, tam se dostanete. 

Den, kdy se mé racio před lety definitivně zhroutilo a otevřela se mi "brána jazyků", probíhal takto:

Čeká mne cesta, která má ukončit silný, přímo drtivý stres. Přítelkyně mi oznámila, že je těhotná. Oba víme, že ne se mnou. Byla mimo domov. Máme se sejít, hlava mi praská pod troskami rozpadajících se životních představ, ploužím se na vlak. Rty mám rozpraskané hořkou medicínou. Míjím panelový dům, když přede mnou dopadá bílá čtvrtka papíru. Snese se na zem a dotkne se temně hučících vln zběsilého Černého moře. Moře černých myšlenek. Jeho bělostná, zářící plocha ihned zaujme velkou část mého vědomí. Zvedám hlavu a z panelového domu se na mne snáší celé hejno Bílých ptáků! Štronzo těla. Ocitám se uprostřed básnického obrazu.

Jmenuje se:
Bílá v Černém moři.

Ilustrační foto: It could be a message. Foto autor

Bílý papír dopadá na trávník, padá okolo lavičky, na udusanou cestu přede mnou. Snažím se zahlédnout, kdo ho vyhodil, ale zdá se, že nikdo. Možná je to vtip, možná je to vítr. Můj zorný hledáček reality se plní světlem, jasem z bílé. Nápor koncentrované bílé barvy moje vědomí nevydrží a hroutí se.

Štronzo mysli. Nepřemýšlím. Nemám rozum. Nemám logiku. Nemám nic, o co bych se mohl opřít. Jinak mne to učili ve škole. Mám jen dvě skutečnosti, které prožívám naráz.

Černé moře poseté bílým ptactvem.

Jeden obraz si nesu s sebou, druhý ke mně přichází z venku. Dochází ke prolnutí mého vnitřního světa a světa tam venku. To prolnutí se mocně vzedme ve kvantovém prostoru, čas v tu chvíli není a drtivá vlna toho střetnutí uhněte šílený otazník v mé mysli:

Co je to? Proč se mi to děje naráz? Má to nějaký smysl?

A protože rozum na to nemá systémové řešení, ozve se chybové hlášení, systém, který jsem používal po celý život, se několik sekund zpomaluje, až dosáhne bodu 0. Můj vnitřní čas je 0:00:00.

Na obrazovce mého vědomí se objeví palcový titulek:

PAUSE

Desítky bílých papírů zůstanou přišpendleny k obloze a Černé moře mého zavilého myšlení naráz utichne.

Nemohu dýchat, protože si nejsem jistý dechem. Nemohu přemýšlet, protože je to příliš nesmyslné. Všechny jistoty přestávají platit. Je to nejistý krok a na pozadí obrazovky se odvíjí varovný sled dalších a dalších chybových hlášení.

SYSTEM FAILURE
SYSTEM FAILURE
SYSTEM FAILURE

Ještě toužím zůstat v tom bezpečném světě, kde vždy platilo, že 1 a 1 jsou 2, ale je pozdě, můj osobní matrix se právě hroutí. 1 a 1 může být 3 nebo 125, to už je jedno. Nauč se počítat kvantově.

Ten proces sčítání ale pokračuje, nelze ho zastavit. Snad jsem to já, snad je to vyšší Já, ale s hrůzou pozoruji, že jsem právě stiskl či bylo stisknuto tlačítko:

CONTINUE

1 Černé moře a 1 zaplavení bílými čtvrtkami = ?

???
..
??
.
?

 - Pane bože, nic se nestalo. Ta situace je bílá jako sníh. Nevinnost sama.

Je to den zrození synchronní mysli. Synchromysli. Mysli, která umí sčítat události v makrosvětě a v mikrosvětě, které se synchronně dějí v jeden jediný okamžik a přitom spojují dvě či více v čase a prostoru nesouvisejících příběhů. Pozor, ale nikoliv vybá - sněných příběhů. Ale těch tvrdých, reálných. Nepředkládám vám svět andělů, svět permoníků, ani žádný jiný duchovní (snový) svět. Požaduji jen pozornost k Tady a Teď. K realitě, k tomu, co se právě děje.

Ještě jednou. Co je synchronní, spolu vůbec logicky nesouvisí. Bílé čtvrtky papíru a moje těžká hlava plná Černého moře. No a co?

Tohle: O několik hodin později se konečně vidím se svou partnerkou a celá situace se potvrzuje - vyjasňuje. Žádné těhotenství, žádný sex. Bylo to nedorozumění v komunikaci na dálku. Šlo o zrození vnitřního dítěte. Situace je nevinná jako prázdný bílý list papíru. Je to už mnoho let, ale jak jsem za ní vděčný. Nedošlo k ní náhodou. Musel jsem ji přijmout a v mém srdci se mohla objevit láska. Ke všemu, co přichází.

To je svět symbolismu, je tu celý Synchronní svět!

A není to žádný nový svět, je to ten váš, vy ho jen objevíte. Zpřítomníte ho. Uslyšíte.

Dozvěděl jsem se to dříve, než jsme se spolu setkali. V synchronní mysli se čas zhroutil do jediného Teď a je schopen vám Tady odpovědět na jakoukoliv otázku.

Ještě jednou:

Lidstvo má k dispozici sjednocující řeč, Všeřeč, jakési univerzální novum, které překračuje časové přímky v obou směrech a má pro vás k dispozici veškerou moudrost a vědění. 

Knihou Synchronní svět odstartuji vlnu otevírání se tomuto fenomenu. Vyjde i v anglickém jazyce. Viz sloupek vpravo i s ukázkami.

Holografická řeč symbolonu, Universální novum se nachází mimo "inteligenci", je třeba být pokorný k tomu, co se vám právě děje a připustit, že je tu "vyšší inteligence", která je schopna zosnovat nepravděpodobné a nesouvisející příběhy tak, že tomu, komu se dějí, dávají smysl. Neotřesitelně to "tuší, ví". Ten pocit je silný a nikdo vám ho nevezme. Přeji hezký den do klubu Skeptiků. Může vás mrazit po těle, může se vám zastavit či zrychlit dech, může vás ovládnout pocit posvátna.

Liturgie reality. Je něco silnějšího?

Prosím, vraťte se na zem. To je zen. Kde chcete být jinde než Tady a Teď? Tam a někdy jindy? Tam nikdo není. Nikdy. Ani vy. Vy jste tu také Tady a Teď. Otestujte si to. Štípněte se. Štípli jste se v páté dimenzi Fialového Grálu?

Čím více se vzdalujete od Tady a Teď, kde stojíte, tím více se vzdalujete od sebe sama. 

Měli byste zaplatit dnes nájem, ale vy sníte. Jste někde jinde a jindy. Ale nájem se platí jen Tady a Teď.

Pobýváte často mimo sebe? Jste mimoň?

Uniká vám hluboký, překrásný a nenucený obřad, pozemská liturgie vaší reality a celého lidstva. Kde se vždy posvátně a zcela obyčejně odehrávala a kde je k vidění?

Jen Tady a Teď. 

Zeptejte se dítěte nebo zenové mistra, když pijí čaj, co dělají.

Pijí čaj. 

Synchronní mysl vidí, že čaj tu je, přijímá ho a odevzdává se jeho chuti. Pokud se objeví chuť nevinnosti, vypije ji. Můj ty světe! Jaký div. Umí to i malé dítě.

Dívat se. 

Ověřme si to. Cokoliv nyní řešíte, nevíte, jak to rozlousknout, potřebujete se té tíže zbavit, udělejte si malou iniciaci:

"Otevírám se synchronnímu proudu, prosím, aby mi do 24 h odpověděl na tuto situaci..."

Napište do komentářů, co se vám "přihodilo." Vnímejte a sdílejte váš Synchronní svět. Otevřete se mu. Udělejte si experiment s prosbou.

Mějte oči a uši otevřené. Přestaňte snít, začněte bdít. Probuďte se do vašeho neomezeného potenciálu.

Ten svět tu je, je neomezený, nemá hranic a jeho kouzlo je Teď a Tady. Nic nového pod sluncem. Jen pravda bijící do očí.

"Ale oči vaše blahoslavené jsou, že vidí, i uši vaše, že slyší."

Zvláštní, chtěl jsem napsal blog úplně o něčem jiném.

Měla to být pecka. Naplánoval jsem si to. Ale vyvinulo se to jinak.

Jak říká Joseph Cambell:

"Musíme si přát zbavit se svého životního plánu, abychom mohli mít život, jaký na nás čeká."

To je odevzdání se synchronicitě. Vy ale trváte na své inteligenci, na vzdělání a plánu. Považujete své životní téma za vynikající. Ten moment pokory může přijít v bolesti, ale i Tady a Teď. Může přijít na tomto řádku:

Proste a bude vám dáno.

Váš život, který na vás čeká. Ne ten, který jste si naplánovali a to s vydatnou pomocí kontextu doby, očekávání společnosti, obecně odsouhlasenými zvyklostmi a celou vaší rodovou stezkou i s jejími touhami a pády.

To nejste Vy.

Kdo jste?

"Prosím synchronicity proud, aby mne v příštím týdnu jasně ukázala, co je mým posláním."

Ale to nestačí. Ona vám to řekne, je to univerzální princip, pracuje tu pro každého napříč národy a kontinenty. Je geograficky demokratický.

Je tu armáda těch, co to vědí, ale jen hrstka důstojníků, co to již konají. Důsledně stojí za svým. Důstojníci. Jste důstojník nebo pěšák?

Mluvím k tobě. Děláš kokotskou práci a namlouváš si, že jsi to nějak vyřešil, že to máš jinak.

Jak se ale pozná kokot? Podle ovoce.

Naplánoval sis to dobře, ale někoho to tady už nebaví. Myslím, že ho znáš. Bydlíš s ním a chodíš do kokotské práce. Řekni mu, že je tady možnost z toho vypadnout.

Začni prosbou. To na začátek stačí.

Přeji vám, aby se každému po jejím vyslovení dala do pohybu ta neuchopitelná, tvořivá síla synchronního proudu a dovedla vás tam, kam patříte.

Miroslav Zikmund říká:

"Život je přesný součet náhod."

Ví, o čem mluví.

Snaží se popsat ten nádherný, klouzavý let bílého papíru z oblohy na rozbouřené, neklidné moře.

Synchronicita s Vámi.

___________________________________________________________________

Děkuji Janě Rabasové za předání obratu Univerzální novum.

Komentáře

Ezoterické nůžky

Nůžky značky Ezo se rozevírají každý den. Každou vaší knihou, sdíleným citátem, seminářem, kurzem. Na jedné straně nůžek je váš život, na druhé straně kupa vědomostí, kterou jste nahromadili na vaší cestě za osvícením.

Ezo nůžky mají omezenou kapacitu. Pokud jsou příliš rozevřené, udělají rázný střih. Odstřihnou vás. Doslova - vás. Respektive to, co nejste vy. Tu část, která je plná informací, ale nežije. Vaši mrtvou osobnost, na které si tolik zakládáte. Vaše esoterické Já. Vše, co smrdí duc-hovnem.

Je to jako, když se učíte cizí jazyk. Každý den 50 slovíček? Žádný problém. A tak si ty slovíčka čtete, každý den se snažíte "udělat" vašich 50 slovíček.

Vy máte vyšší cíle. Za rok je vám to jasné. Jste mistři tohoto neobyčejného cizokrajného jazyka.

Bohužel jen ve vaší hlavě. Realita je jiná. V živé konverzaci používáte občas jen jedno nové slovo. A to ani ne každý den. Dostáváte se do poněkud schizofrenní situace. Posilovali jste osobnost, která operuje s pojmy jako 50 slovíček denně, nový super kurz rychločtení, seminář Speakrem snadno a rychle a tak nějak jste se do ní přesídlili. V životě kupodivu se zase tak nic nového neděje. Nežijete zas tak úžasný život, ale hodně lidí si to o vás může myslit. Zase jedete na ten špičkový Kurz.

A tak se vzdalujete od vašeho pravého života. Toho opravdového, reálného. Z masa a kostí. Ne toho z fialových paprsků korunní čakry a osmé dimenze Světelné krávy. 

Ezo nůžky jsou napjaté k prasknutí. Na jedné straně hromada iluzí, na druhé straně životní realita. To, co konáte. Kde skutečně jste a máte tam být. Ne, to co čtete nebo si myslíte. Přichází střih.

Je stále náročnější žít v sobě tam, kde není co žít, kde se žádný život neděje, místo tam, kde by se život měl dít, ale neděje se. Taková schizofrenie unavuje. Jste vyčerpaní. Chcete si udržet to vaše obdivuhodné tempo 50 slovíček denně, ale již to nejde. Přesto ještě nějakou dobu jedete vaším tempem, jste přece již vzorem. Vaše slovní zásoba života však neroste. Naopak.

Vaše zásoba je vyčerpaná.

Stojí tu dvě osobnosti. Jedna hypoteticky přímo srší vědomostmi a úžasným poznáním. Je to vaše vnitřní (ezo) osobnost. Věnovali jste se jí hodně a je luxusně vybavená. Je silná a její sláva ční do oblak.

Pak je tu ještě jedna. To jste vy. Normální, přirození Vy. Ale ta z druhé strany mohutně rozevřených nůžek není vidět. Zapomněli jste na ni. Chtěli jste na ni zapomenout. Tahle osobnost chodí na houby, směje se s kamarády na pivu a spí pod širákem. Dotýká se reálných věcí. Je skutečná. Žije.

Mám otázku. Která z těchto dvou osobností může dosáhnout toho vašeho osvícení?

A tak díky za Ezo nůžky. Zatímco sotva dýcháte a stín vašeho pitomého EzoJá padá do prachu, osvícení, které se za vámi roky hnalo, zpozorní. Konečně šance.

Jenže vy jste se už úplně přesídlili mimo sebe a vlastní život.

Ten střih vás hodně bolí. Cítíte se od-střihnutí. Ztratili jste půdu pod nohama. Chodili jste si po vzdušných zámcích a ono vám to procházelo.

Jenže vzdušné zámky mají vzdušnou podlahu.

Přichází pád. Padáte přímo doprostřed sebe sama. Do vašeho skutečného života. Lovíte z paměti to jedno slovíčko, které jste uměli a cítíte se trapně. To, že jsem já? Vždyť já jsem se zajímal o takovou spoustu chytrých slovíček.

Jenže jak používáte jen ta vaše opravdová slova, i když je jich málo, jsou opravdu vaše. Je v nich Život. A to se pozná. Poznají to i vaši přátelé. Nakonec se v nich poznáte i vy sami.

Jste tak nějak zpomalení. Veškerá snaha je pryč. Roky jste se hnali za osvícením a ono vás nemohlo dohnat. Střih! Ležíte v prachu a prásk! Osvícení to do vás napralo plnou parou. Konečně vás dostihlo. Konečně vás našlo v běžném životě.

Foto: autor

Vaše svatozář je z kanálu. Teprve, když odložíte všechny "svaté" představy o osvícení, najde si vás. Nemusí vám být zrovna dobře. Možná budete právě vylézat kanálem. To má osvícení rádo. Není luxusních, nablýskaných osvícení. Těch kanálových je ale bezpočet. Odložením vašich představ o osvícení do kanálu, se stáváte osvíceným. Tajný kanálový zen.

Je to jen vaše snaha, to nekonečné úsilí, které vás vzdaluje od osvíceného života Tady a Teď. Života se sebou samým. 

"Tohle je moje situace. Tohle je moje máma a tohle je můj táta. Tohle je můj partner. Tohle je moje finanční situace. Tohle je moje schopnost komunikovat. Tohle je moje schopnost investovat do přátelství. Tohle je moje práce a tohle je moje láska k sama sobě."

Musíte se zastavit. Pokud to neumíte sami, střihnou vás Ezo nůžky.
Čím více jste je rozevřeli, tím větší střih.

Teprve když jste zbaveni možnosti o něco usilovat, když zmizí vaše zacyklené snažení pro snažení, tak se teprve otevírá brána Dosažení. Ale není tu už žádné Dosahovaní. Jenom Bytí.

Začínáte žít svůj život...

Váš přítel vás zkoumavě pozoruje a pak pronese: "Hele, docela ses změnil, co jsme se neviděli, kam že to jezdíš na ty tvý akce? Docela bych jel někdy s tebou."

Chvíli na něj koukáte a pak se začnete strašlivě smát.

Je to největší vtip vašeho života.

Smějete se ještě, když umýváte nádobí. Smějete se i druhý den, když pijete čaj. Smějete se, když se zase někdo snaží dobýt nějakou arabskou zemi. Smějete se, když si kupujete chleba a smějete se, když se vám rozbije auto a jdete promoklí domů. Smějete se na pokladní v Albertu a smějete se, když trháte černý bez na šťávu. Nejraději se smějete při západu slunce. Možná nejvíce se nasmějete, když jste jen a jen sami. Smějete se, když skáčete do rybníka a když se pokoušíte se opravdu naučit a žít aspoň jedno písmenko nového slovíčka. Je před vámi ještě tolik slov.

Například Láska. Nebo Přátelství a také Hrát tenis. Vypadá to, že si v životě smíchu ještě opravdu užijete.

:)

Komentáře